1. čtení: Ezechiel 34,11-12.15-17
2. čtení: 1. list Korinťanům 15,20-26a.28
Evangelium: Matouš 25,31-46
LECTIO
První čtení
Text určený vladařům národa používá obrazu pastýře a vrací se tak k námětu z Jer 23,1-6. Králům a těm, kteří zastávali v Izraeli nějaký úřad (kněží a učitelé), Bůh vyčítá, že nesplnili svou povinnost, že nedostáli svému povolání vůdců národa. Vše, co učinili stádu-Izraeli, bylo neblahé, škodlivé a smrtelné. Mysleli více na sebe než na lid, dopouštěli se násilí na svých bratrech, způsobili jejich rozptýlení tím, že je dali do rukou okolních národů. Poté, co Bůh králům vyčetl jejich chyby, oznamuje, že jim vezme lid z rukou a sám se o něj bude starat a sám osobně bude spravovat své stádo jako král a Mesiáš (vv. 11-16; srov. Iz 40,11; Žl 22). Nejde tedy o výměnu nehodných vůdců za jiné, nejde o změnu řádu, je ohlášena opravdová teokracie, vláda Boží. Proroctví se stává skutečností, když po návratu Izraele z babylonského zajetí „zbytek Izraele“ už neměl krále, ale byla mu oznámena teokracie. Tedy Bůh sám bude živit svůj národ, postará se o jeho potřeby a o touhy všech.
Ezechiel tak nastolil novou Boží vládu, v které Kristus, pravý pastýř národa, položil své nepřátele za podnož svých nohou. On opravdu „nerozptyluje“, nýbrž „shromažďuje“; své ovečky vede na pastvu a popřává jim odpočinek; odchází hledat ztracenou ovci a ovazuje zraněnou. To jsou rysy, které evangelia připisují Kristovi. Mesiášský král je králem jiných. Jeho kralování je sebedarováním a službou, ne panováním, nýbrž náklonností k chudým a slabým.
Druhé čtení
Pavlův text váže Ježíšovo kralování na zmrtvýchvstání a na vítězství nad hříchem a smrtí. Je to velkolepý pohled na Kristovu královskou moc. Dalo by se říci, že jde o kralování, které se rozvíjí: Ježíš již vstal z mrtvých, ale ještě bojuje s hříchem světa a se smrtí. Je však jisté, že nakonec bude moc zla a smrti poražena a Kristus tak bude moci předat své království Otci.
Text začíná slovy o tom, že „pro spojení s Adamem všichni propadli smrti“ (v. 22), s výjimkou toho prvního v novém lidstvu, Ježíše Krista vzkříšeného, který se vymanil z veškerého otroctví. On však nechtěl zůstat pouze u svého triumfu nad smrtí, ale připoutal k sobě církev, které ukázal praktické prostředky, jak přemoci smrt a zlo. První Adam totiž zavlekl všechny lidi do smrti, zatímco druhý Adam, Ježíš Kristus, vede své lidi ke vzkříšení. On už vstal z mrtvých „jako první z těch, kteří zesnuli“, jako první zárodek nového světa. Pak, při jeho příchodu, vstanou z mrtvých „ti, kteří jsou Kristovi“. „Poslední nepřítel“, kterého je třeba zničit, bude „smrt“. Avšak mezi Kristovým vzkříšením a konečnou událostí zmrtvýchvstání jeho učedníků leží dějiny a život, v nichž vládne boj mezi Kristem a mocnostmi: „On totiž musí kralovat, ‘dokud mu (Bůh) nepoloží všechny jeho nepřátele k nohám’“ (v. 25). Nyní tento boj probíhá, ale nakonec bude smrt poražena.
Evangelium
Máme před sebou klasickou scénu posledního soudu, kterou Matouš uvádí v závěru „eschatologické řeči“ a celého oddílu Ježíšových kázání. Když Ježíš pronášel tuto řeč, neměl v úmyslu popisovat závěrečnou scénu posledního soudu. Nicméně, když Ježíš zmiňoval události své doby, uváděl konkrétní prostředky, jak může člověk vítězně projít závěrečnou zkouškou života, kdy bude celé lidstvo stát před ním jakožto před obnovitelem Božího království a králem světa. Tato část evangelia je mimořádně působivá jak svým poselstvím, tak podmanivostí výjevu. Text má tři části: Úvod, který představuje příchod Syna člověka, shromáždění národů a jejich rozdělení (vv. 31-33); rozhovor krále především s těmi, které má po pravici a kteří mohou mít účast na jeho království, a pak s těmi po levici, kteří budou z království vyloučeni (vv. 34-45); závěr s vynesením rozsudků (v. 46).
Nejzávažnější část textu se týká požadavku milosrdných skutků, konaných s neomezenou láskou, a laskavého přístupu k chudým a potřebným. Nezištné skutky lásky k bližnímu Bůh odmění. Je jasné, že tímto eschatologickým králem a soudcem, který naplňuje dávná proroctví, je ukřižovaný, Ježíš z Nazareta, ten, který poznal hlad, nahotu, osamění a bolest. Tento král a Pán, který se ztotožňuje s nejmenšími a nejubožejšími, žije v neznámých podobách, zvláště pak v podobě svých „nejmenších bratří“.
MEDITATIO
S celou církvi končíme další liturgický rok. Je tedy třeba pomýšlet na osobní bilancování – možná i na bilancování komunity – a položit si otázku, zda se během uplynulé doby uskutečňovala evangelizační činnost a pomoc lidem, zda docházelo k vlastnímu posvěcení a k posvěcení bratří, s nimiž žijeme, k oslavení Boha v Kristu, k němuž jako ke svému cíli směřují všechny činnosti církve. Ale je potřeba se ptát i dále, a to ve světle Božího slova z dnešní slavnosti Krista Krále: Jak prožíváme přítomný život s perspektivou života budoucího?
Náš život má dvě období. První je období pozemské, „doba příhodná“, kterou právě prožíváme, doba naší spásy (srov. 2 Kor 6,2). V ní se setkáváme s Kristem jako s dobrým pastýřem a rozhodování o naší spáse je v našich rukou. Pak ale přijde „onen den“, kdy soudce Kristus zasedne na svůj trůn a nic před ním nezůstane bez trestu. Myšlenka, na kterou dnes Písmo poukazuje, je velmi závažná. Slavnost Krista Krále nám chce pouze znovu připomenout, že jsme ještě v příznivé době spásy, kdy všechno záleží na naší ochotě přijmout Boží výzvu. On nás jako dobrý pastýř vyzývá, abychom nezatvrzovali svá srdce, abychom nebyli svedeni hříchem. Stojí za to opakovat si dnes s přesvědčením: „Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek!“
ORATIO
Pane, z tvých důrazných a pravdivých slov jsme pochopili, že v životě není podstatné, zda tě člověk vyznává slovy, ale zda prakticky projevuje konkrétní lásku k ubohým a k těm, s nimiž se život příliš nemazlil. Znamená to jednat podle vůle tvého Otce, žít z tebe, a to snad i ti, kteří tě dobře neznají. Pane Ježíši, ty se ztotožňuješ s pronásledovanými, s chudými, se slabými. Dal jsi nám jasný příklad, jak žít, a ten jsi zahrnul do evangelia, zvláště do svého horského kázání o blahoslavenstvích.
Znamením, že přišlo tvé království, je skutečnost, že v tobě se konkrétní Boží láska dotýká lidí chudých a stojících na okraji společnosti ne pro jejich zásluhy, ale právě proto, že jsou vyloučení a utlačovaní, neboť ty jsi Bůh a ti, kteří jsou považováni za poslední, mají u tebe a u tvého Otce „přednostní“ místo.
Pomoz nám, Pane, abychom pochopili, že zanedbávat tuto konkrétní lásku k ubohým, cizincům, vězňům, k nahým a hladovým znamená nežít podle víry v Boží království a vyloučit se z něho. Selhávat v lásce znamená zapírat tě, protože chudí jsou tví bratři a jsou jimi právě pro svou chudobu. Dej nám důkladně pochopit, že mají u tebe i u tvého nebeského Otce výsadní postavení.
CONTEMPLATIO
Všemohoucí, nade vše svatý, nejvyšší a svrchovaný Bože, svatý a spravedlivý Otče, Králi nebe i země, kvůli tobě samému ti vzdáváme díky, protože ze své svaté vůle a kvůli svému Synu s Duchem svatým jsi stvořil všechny věci duchovní i tělesné, a nás, které jsi stvořil ke svému obrazu a ke své podobě, jsi umístil do ráje (…).
A vzdáváme ti díky, že sám tvůj Syn se vrátí ve slávě ve svém majestátu, aby odsoudil k věčnému ohni bezbožné, kteří nečinili pokání a nepoznali tě, a aby všem, kteří tě poznali a v pokání ti sloužili, řekl: „Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa“ (František z Assisi, Nepotvrzená řehole, v: Františkánské prameny, Padova 1996, 119n).
ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
Syn člověka přijde ve své slávě, aby soudil všechny národy (srov. Mt 25,31n).
