Svědkové světla (4. neděle postní A)

 Neděle postní doby, námi právě prožívané, patří svou intenzitou a závažností mezi ty nejdůležitější během celého roku. Na cestě k Velikonocím nám předkládají ta nejhlubší tajemství naší víry, jako tomu bylo již v prvokřesťanských dobách, kdy se katechumeni po čas postu připravovali na svůj křest. Jasným svědectvím této závažnosti jsou také evangelijní úryvky, nezvykle dlouhé a plné symboliky. Potvrzují to také vlastní preface pro tyto neděle, v nichž sama liturgie nabízí komentář evangelia v podobě modlitby. Ta dnešní preface zní následovně: „Neboť on je světlo, které přišlo na svět, aby ti, kdo v něho věří, nechodili ve tmách. Skrze něho jsme uzdravováni ze slepoty hříchu, skrze něho se ve křtu stáváme syny světla.“

V dnešním evangeliu spatřuje tedy liturgie dva důležité momenty: víru a křest. Po neděli věnované Samařance a vodě se dnes dotýkáme další významné symboliky – znamení světla. Zřídkakdy se někdo pozastavuje u světla stejně významně jako u vody. Když světlo po svém narození poprvé objevíme a seznámíme se s ním, většinou ho ještě nejsme schopni docenit. Potom se pro nás ale stane něčím naprosto běžným, takže si už jeho přítomnost ani neuvědomujeme. Nicméně, bez této pozornosti vůči přirozenému světlu, bez určitého radostného zachvění v okamžiku, kdy při probuzení zaplaví světlo oči a dům, pochopíme málo nebo nic o onom jiném světle. Ježíš by jen nadarmo neopakoval: „Já jsem světlo světa“ a „Já jsem světlo života“.

Evangelista Jan nám naštěstí nenabízí abstraktní zamyšlení nad Kristem-Světlem, ale podává svědectví o události, kdy Ježíš navrací zrak slepému. Příběh je vyprávěn s takovou pečlivostí, až by se mohlo zdát, že jde o určitý druh vyšetřování, do kterého vstupují dotazující se a svědci. Nakonec si však všimneme toho, že evangelista chtěl vyzvednout a říct nám hlavně dvě věci. Tou první je sdělení, že tím slepcem v příběhu byl každý z nás; i my jsme vyšli jednoho dne k rybníku Siloe – ke křestnímu prameni – byli jsme vykoupáni, obmyti a vrátila se nám možnost opět se vidět. Tou druhou věcí je zdůraznění, že světlo, jež nám bylo dáno, je víra. Onen slepý mladík se opětovně setkal s Ježíšem a zvolal: „Věřím, Pane.“ Tato věta nese stejný význam jako všechna ostatní slepcova zvolání: opět vidím, vrátil se mi zrak, otevřel mi oči. Křest a víra jsou skutečně symbolickým obsahem tohoto evangelijního úryvku. Liturgie to nahlížela správně.

V této chvíli se však před námi vynořuje jistá pochybnost. Odehrálo se tedy toto všechno už na neuvědomělém úsvitu našeho života při křestním obřadu? Nic, co by se týkalo naší současné existence a naší momentální volby? – Pavel ve druhém čtení říká: „Bratři! Byli jste kdysi ovšem tmou, ale teď jste světlem v Pánu.“ Jsme ale nyní všichni skutečně světlem? Proč v závěru zaznívají Pavlova slova: „Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých, a Kristus tě osvítí“?

Pravdou zůstává, že jsme částečně ve světle a částečně ještě v temnotách. Ano, obdrželi jsme dar teologické ctnosti víry, ovšem ne jako hotovou věc, ale jako klíček, který musí růst, jako možnost, která se má rozvíjet. Zbytek zůstává k řešení na rovině vztahu naší svobody a Boha. Naše situace je skutečně paradoxní. Nacházíme se jakoby na linii oddělující zónu světla od území tmy: kamkoli se přesuneme, neseme k sobě těsně přimknutou zónu stínu. A tou je právě naše dosud nespasené lidství, jež nepřijalo evangelium. Existují podněty temnoty, které svatý Pavel označuje jako „neplodné skutky tmy“. O tom, co se na území stínu odehrává, je ostudné dokonce i mluvit; jde o skutky jako: „smilstvo, nečistota, chlípnost, modloslužba, čarodějnictví, nepřátelství, sváry, žárlivost, hněvy, ctižádost, nesvornost, stranictví, závist, opilství, hýření“ (Gal 5,19–21). Světlo a temnota označují něco více než jen pravdy víry, které už známe nebo které jsme dosud nepoznali. Mnohem více odkazují ke konkrétním skutkům, jež každodenně konáme, k volbám v souladu s evangelijním poselstvím anebo proti němu.

Nesmíme však zapomenout na jinou symboliku, která by dnes neměla zůstat bez povšimnutí. Proč je naše víra přirovnávána ke světlu? Co vlastně dělá světlo? – Světlo nám zjevuje věci, dává nám příležitost vnímat vzdálenosti a rozměry, umožňuje nám orientaci. Určitě už se každému z nás stalo, že se ocitl v temné místnosti a neviděl vůbec nic; neviděl, kde jsou dveře, kde je okno, a pohyboval se s pocitem strachu, že každou chvíli narazí do nějakého předmětu nebo na překážku. Pavel nám ostatně říká, že lidé žijící před Kristem se pokoušeli Boha „dohmatat a nalézt ho“ (Sk 17,27). Kristus však přišel jako vycházející silné světlo. Zjevil lidem Otce – smysl života a světa. Dal odpověď na věčné otazníky, které na člověka odpradávna doléhaly a které jeden z autorů druhého století (Theodotos) formuloval následovně: „Kdo jsme? Odkud přicházíme? Kam jdeme?“

Víra tedy nabízí věřícímu člověku životní náhled. Zdá se snad zvláštní, že i v dnešní době žádá věřící po své víře, aby mu darovala vizi světa a různých životních problémů? Mělo by být zvláštní, že křesťan ve své víře hledá odpověď na otázky a problémy, jako jsou například sociální spravedlnost, pracovní vztahy, nemoci, volný čas, manželství nebo umělý potrat? Přesto však dnes z některých stran pociťujeme velký tlak na to, aby křesťané skrývali svou víru a své jistoty, když z modlitby přecházejí do praxe a z kostela na náměstí. Pokud tak nečiní, jsou bez rozmyslu obviněni z náboženského integrismu či někdy až fundamentalismu. To, co by se chtělo, je zaslepená víra a křesťané rozdělení schizofrenicky vedví: na jedné straně člověk a občan, na druhé straně pak věřící. Tomuto tlaku dnešní doby mnozí křesťané psychologicky ustupují a omezují tak svou víru na slavnostní oblečení, které se o nedělích vytáhne ze skříně a slavnostně se v něm dojde na mši.

Jak jinak by se takové jednání ale dalo označit než právě zapálením lampy a zasunutím ji pod nádobu (srov. Mt 5,15). Kristus tímto způsobem zcela jistě neuvažoval; naopak hovořil o světle, jež se má umístit na svícen, aby osvěcovalo všechny, kteří se doma nacházejí. Jde tedy o světlo, jež nemá sloužit pouze a jenom Ježíšovým učedníkům, ale také dalším obyvatelům světa, kteří třeba ještě nevěří. Křesťan se nemůže spokojit s tím, že už je „osvícený“; musí se stát také „svědkem světla“ (Jan 1,8). Jenom za cenu zřeknutí se tohoto poslání je možné, aby věřící křesťan kolaboroval s jinými ideologickými či politickými silami.

Často se mi v mysli vybavují slova, jež adresuje jedna slepá židovská dívka křesťanovi v dramatu P. Claudela: „Vy, kteří vidíte, copak jste to udělali se světlem?“ (Le père humilié). Ptejme se, jaký užitek přinášíme z přijatého světla my, Kristovi učedníci? Mohou si vůbec ti, kdo jsou k nám blízko a kdo nás slyší hovořit, všimnout, že jsme lidé víry, že posuzujeme osoby a události tohoto světa na základě jistot, jež vycházejí z evangelia? Kráčíme po světě skutečně jako „děti světla“ (Ef 5,8), tedy jako osoby čestné, poctivé a upřímné?

Oči všech přijímají světlo, ale ty naše ho musí ještě i darovat; naše oko musí být podle Ježíšových slov lucernou (srov. Mt 6,22).

V této chvíli, po ukončení našeho rozjímání nad evangeliem, nás Pán Ježíš volá, abychom se společně s ním posadili ke stolu. On ví velmi dobře, že nepotřebujeme jenom světlo, abychom se viděli, ale také posilňující pokrm, abychom cestou neochabli a nezmalátněli. „Světlo světa“ (Jan 8,12) přichází, aby nás hluboce prostoupilo, aby „vstoupilo pod naši střechu“.

 

Převzato  z knihy: Slovo a život A
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA