Svatý, který nás uzdravuje (6. neděle v mezidobí B)

Známe to z vlastní zkušenosti: skutečnost, že trpíme nejen kvůli nemoci napadající naše tělo, ale také, a možná častěji, kvůli zlu, jež nás dostihuje, nás přemáhá natolik, že jsme nesnesitelní sami sobě. Proto si také často pomáháme slovníkem z oblasti nemoci, abychom vyjádřili naši situaci hříšníků. A Ježíš, jak jsme viděli minulou neděli „se stal bližním“ (srov. Lk 10,34.36) mužům i ženám, obětem zla v jeho mnohotvárné podobě.

Dnešní text nám představuje Ježíšovo setkání s malomocným. Připomeňme si, že ve starém Izraeli to byl člověk zcela na okraji, postižený nemocí nejen odpornou, ale zároveň přičítanou Božímu trestu za spáchané hříchy. Malomocný v Izraeli tak žil ve zcela zoufalé a zahanbující situaci. K tělesnému utrpení se přidávalo utrpení spojené s odloučením od rodiny a společnosti a spolu s ním i náboženské odsouzení, jež z něj dělalo hříšníka, tedy Bohem potrestaného (srov. Nm 12,14; Lv 13,45–46). Nad touto nespravedlností bychom se neměli příliš pohoršovat, protože je úplně stejná, jako když jsme dnes v pokušení posuzovat nemoc druhého jako důsledek jeho nemorálního chování, nebo když se tváří v tvář vlastní nemoci ptáme: „Jaký hřích jsem udělal? Proč tento Boží trest?“…

Když Ježíš opustil Kafarnaum a zástup těch, kteří ho hledali (srov. Mk 1,36–37), potkal na své cestě Galilejí nemocného. Nebo spíše přijal setkání s člověkem, jemuž se všichni vyhýbali, který byl nucen žít na opuštěných místech a oznámit svůj stav každému, kdo by se k němu přiblížil. Ježíš mu tedy dovolí přiblížit se natolik, že mohl slyšet, co mu chce malomocný říci: „Chceš-li, můžeš mě očistit!“ Ten, kdo žádá očištění a uzdravení, je nečistý, je obětí a z hlediska náboženských měřítek také viníkem, a jeho nemoc je nakažlivá. Tomuto stavu tak odpovídá pouze vyloučení a odsouzení… Ježíš však při pohledu na něj cítí soucit, dokáže trpět spolu s ním a téměř přirozeně se jej dotýká, čímž porušuje zákon a současně riskuje, že se nakazí jeho nemocí! A tak ho očistí, uzdraví a navrátí ho plnému životu.

Malomocný Ježíšovi řekl: „Chceš-li, můžeš“; tato slova v hloubi znamenají obrovský akt důvěry: „Já spoléhám na tebe, vím, že chceš mé dobro, a proto vím, že je pro tebe možné mě uzdravit.“ Očištění, které my lidé můžeme zakusit, je vázáno na naši důvěru v Ježíše, který nám svou svatostí může sdělit čistotu a plné zdraví. Obecněji pak v naší každodennosti uzdravení začíná, když dokážeme počítat s někým, kdo nás má rád, kdo při nás stojí a je ochoten nést naši bolest, ať už je to nemoc, nebo hřích… Tak tedy Ježíšův radikální soucit od každého z nás vyžaduje, abychom se ptali po naší schopnosti stát nablízku tomu, kdo se cítí nečistý a nemocný. Nelze nevzpomenout, že v den, kdy František z Assisi objal malomocného, pochopil celé křesťanství a vydal se na cestu následování až k tomu, že se „velmi podobal“ Ježíši...

Ježíš je svatost, jež spálí každý hřích, je život, který uzdravuje naše nemoci, avšak tato jeho služba lidem má vysokou cenu. Nemůže vejít veřejně do měst, ale je nucen zůstat na odlehlých místech, a tak žít v situaci, v níž byl původně malomocný. Ježíš léčí a uzdravuje druhé za cenu toho, že na sebe bere jejich bolest. Latinský text Izaiášova proroctví o Hospodinově služebníku mimo jiné říká: „Považovali jsme ho za malomocného“ (Iz 53,4b). Ano, Ježíš, Služebník, Mesiáš a Spasitel se pro nás stal jako malomocným, aby uzdravil malomocenství našeho těla i ducha! Tak bude na kříži jako malomocný plný ran, ale my na něj můžeme pohlédnout s nadějí na uzdravení a být si jisti soucitem toho, kdo „nesl naše utrpení a obtížil se našimi bolestmi“ (Iz 53,4a).

VIDEOÚVOD k liturgii této neděle.