Svátek Povýšení svatého Kříže (cyklus A)

Dnešní svátek má poměrně komplikovaný původ, což vyplývá z vrstvení různých historických událostí. První je spojená s císařem Konstantinem, který roku 335 slavnostně otevřel dvě baziliky – jednu na Golgotě a druhou nad hrobem Krista – s tím, že se lidu příležitostně ukazovaly pozůstatky dřeva svatého Kříže. K této události bylo později připojeno také vítězství nad Peršany, vedoucí k navrácení ostatků tohoto Kříže. Následně však postupně dostává svátek svůj vlastí význam – stává se oslavou tajemství Kříže, který se z nástroje ponížení a utrpení proměňuje díky Kristu v nástroj spásy a slávy: „Fulget crucis mysterium“ („Rozzáří se tajemství Kříže“), zpíval křesťanský starověký básník (Venantius Fortunatus) při příležitosti tohoto svátku.

Pokusíme se na toto „tajemství Kříže“, které slavíme při dnešní liturgii, podívat blíže.

V evangeliu jsme mohli slyšet tato Ježíšova slova: „Tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný.“ Svatý Pavel to komentuje: „Bůh uznal za dobré, že ty, kdo věří, zachrání „pošetilým“ kázáním“ (1 Kor 1,21). Než se dostaneme k jakémukoli praktickému použití, musíme se pozdržet u rozjímání tohoto tajemství, nechat ho proniknout až do hloubky svého ducha, dát mu prostor, aby se mohlo stát vnitřním světlem a láskyplným pochopením Božího plánu.

Přesně to koneckonců ten samý Apoštol činí ve druhém čtení – Ježíš Kristus se jako Bůh stal člověkem, stal se poslušným až k smrti, až k smrti na kříži.

V Janově evangeliu, které je vzato z rozhovoru Ježíše s Nikodémem, nalezneme stejnou událost popsanou v listu Filipanům – sestoupení syna člověka, jež končí na kříži, a následně jeho slavný návrat k Otci: „Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, totiž Syn člověka.“

Nalezneme tu však něco nového ve srovnání s úryvkem z apoštola Pavla. Pavel zachycoval ve vyprávění o Kristu především pokoru a shovívavost: „Ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka.“ Ježíš vnuká ještě druhou – mnohem hlubší – motivaci: lásku. „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna… Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen.“ Jak tedy vypadá Kříž ze strany Boží – tajemství lásky, tajemství spásy. K tomuto středu a srdci naší víry se musíme pořád vracet, abychom dospívali ke stále větší jasnosti.

Nerad bych však dnes zůstal u opětovného výkladu tajemství Kříže, raději bych se pokusil spolu s vámi vstoupit do jeho větších hloubek. Jak se v minulosti nejčastěji předávala úcta křesťanů k tajemství Kříže? – Zejména v samotné intenzivní úctě ke Kříži, v postních praktikách (Via crucis) nebo v rozjímání o utrpení Páně. Všechno to je samozřejmě dobré a zdravé, a uděláme dobře, pokud tuto praxi nebudeme opomíjet ve jménu nějaké „osvícenější“ zbožnosti.

Před námi však stojí úkol provést velký krok kupředu. Ukřižovaný, k němuž se upírají naše zraky, už ale ve skutečnosti v tomto stavu „neexistuje“. Byl to pouze jeden z okamžiků Ježíšova života, jedno dějství zakončené smrtí. Opravdu „existuje“ pouze Ukřižovaný-Vzkříšený. To dal na vědomí anděl ženám, když přišly v neděli ráno o Velikonocích ke hrobu: „Hledáte Ježíše Nazaretského, ukřižovaného. Byl vzkříšen, není tady“ (Mk 16,6).

Ten, se kterým se dnes setkáváme v modlitbě, se kterým rozmlouváme a který se zpřítomňuje v eucharistické hostině, je Kristus „Pán“, o němž Pavel píše v závěrečné části svého hymnu – ten, který vstoupil do Otcovy slávy.

A přesto – a v tom spočívá skutečné tajemství – je mezi námi Ježíš ještě i jako ukřižovaný. A zůstane tak navždy; vždy tu bude nějaký ukřižovaný – existence, která trpí na kříži –, a to až do konce světa. Kdo to je a kde se nachází, abychom mohli jít a plakat u něho? – Jsou to jeho chudí, trpící části jeho těla, jež jsou zraněné, opuštěné či utlačované. V takové podobě se dnes nachází ukřižovaný žijící, Ježíš opuštěný na kříži. Poněvadž Ježíš, který v přítomném okamžiku existuje, je celým Kristem, Hlavou a tělem, a i když je Hlava již vzkříšená a nachází se „v Otcově slávě“, tělo zatím stále spočívá na kříži.

V jednom anonymním spisu, patřícímu mezi nejstarší křesťanské památky (2. století), se dočteme: „Musíme bdít, bratři, protože On je ve vězení za nás i v této chvíli; je v hrobech, v okovech, ve vězeních, mezi proviněnými a souzenými; zkrátka, je v nás všech – mluví se o mučednících – protože s těmi, kdo trpí, trpí také On“ (Skutky Janovy).

Tímto tělem na kříži je především celá církev, která „na svém těle doplňuje to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap“ (Kol 1,24). V tomto těle na kříži jsou však některé údy a části bolestnější než ty ostatní. Jenom si vzpomeňme na své zážitky a zkušenosti například z nemocnic, vězení, či dokonce koncentračních táborů; co jste pociťovali a pociťujete den za dnem.

Jakou podobu bude mít po tom, co jsme řekli, naše úcta ke Kříži? – U svatého Augustina nalezneme jeden velmi silný text. Představuje si rozhovor mezi Ježíšem a křesťanem – křesťanem, kterým by mohl být každý z nás, který je plný úcty ke Kristu, klaní se mu, vyvyšuje ho, zdobí jeho oltář, ale nevšímá si bratří, jež má kolem sebe, nic pro ně nedělá, a co více – přispívá k jejich utrpení. Takovému křesťanu Ježíš praví: „Co to děláš? Tolik usiluješ o to, abys mohl políbit mou hlavu, a nevšímáš si, že mi nohy ušlapáváš botami, z nichž trčí hřebíky“ (In Ioh. X,8). Kristovými nohami jsou spodní části jeho těla – jeho trpící bratři a sestry: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těch mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40); cokoli znamená zlé nebo špatné věci.

Nastal čas, kdy bychom se my, křesťané, měli více orientovat k tomuto pravému a autentickému uctívání Kříže, jímž je láska k chudým, trpícím, opuštěným nebo bezmocným. Přirozeně, ti nejlepší křesťané už tuto věc dávno vědí a také ji uskutečňují. Ale co my? – Měli bychom mít určitou obavu z toho, abychom tímto způsobem neopomíjeli úctu náležející Pánu, poněvadž, jak jsme viděli, je to právě on, který nás k tomu vybízí. Jednoho dne Ježíš prohlásil, aby ospravedlnil vonnou mast vylitou na svou hlavu, toto: „Chudé máte mezi sebou vždycky“ (Mt 26,11). Neřekl to však z toho důvodu, že nás chtěl odrazovat od zájmu a pomoci druhým („stejně tu vždycky byli a vždycky budou, tak co…“), ale abychom se o ně zajímali i po jeho smrti, stejně jako se zajímáme o něho samotného; aby se k nim dostala ona převzácná vůně lásky, kterou už nemůžeme lít na jeho hlavu.

Tento jiný „typ“ ukřižovaného máme pravděpodobně někde blízko sebe, avšak nevšímáme si ho – chudý soused, nemocný příbuzný, osamělý senior, tělesně či duchovně postižený, sklíčený… Ježíš po nás žádá, abychom pro ně udělali to stejné, co pro něj na křížové cestě podle tradice učinila Veronika – přiblížit se jim, osušit krev a pot, být blízko, podat svědectví o naší solidaritě a lásce.

Skrze eucharistii nyní vstupujeme do opravdového společenství s celým Kristem, s Ukřižovaným-Vzkříšeným, který žije v Otcově slávě a ve „svém“ bolestivém těle přebývá dosud také zde na zemi. Přijměme s vírou obě části.

Převzato  z knihy: Slovo a život A

Autor: Raniero Cantalamessa

Vydalo: KNA