Sůl země a světlo světa (5. neděle v mezidobí A)

„Vy jste sůl země“ (Mt 5,13). „Vy jste světlo světa“ (Mt 5,14). Je důležité si uvědomit, že tyto dva krátké výroky, které v Matoušově evangeliu následují hned po blahoslavenstvích, pronáší Ježíš. Jedině on mohl sám o sobě říci: „Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života“ (Jan 8,12). On je rovněž solí moudrosti, solí, která dává smysl životu člověka na této zemi; on je pravé světlo, které osvěcuje každého člověka (srov. Jan 1,9). Z těchto Kristových slov se nemůže zrodit žádný fundamentalismus, pokud jim rozumíme jako výrokům pocházejícím přímo od něho, jestliže je chápeme v jednotě s jeho osobou. My křesťané můžeme být solí a světlem jedině díky společenství s Ježíšem, a toto společenství je třeba každodenně obnovovat. Jen pokud naše dobré skutky oslavují nebeského Otce a jeho Syna, Ježíše Krista, můžeme doložit, že nás inspiruje sám Hospodin, který chce být skrze nás přítomen mezi lidmi, a že on je naším světlem a spásou (srov. Žl 27,1).

Když jsme objasnili tuto základní pravdu, nepochybujeme, že Ježíšova slova nás mohou vést k hlubšímu zamyšlení nad tím, co lze označit za rozlišující znak křesťana. Jeho existence, smýšlení a jednání se liší od smýšlení a jednání těch, kdo křesťany nejsou. Nechceme se odlišovat za každou cenu, avšak křesťanský život, který je utvářen podle Krista, je výrazně jiný než světský způsob života. Nejde tu o pohrdání našimi bratřími a sestrami nebo o vypínání se nad ně, což by mohlo vést k opovážlivému posuzování hříšného světa, který by leckdo rád přirovnával k Sodomě: vědomí naší odlišnosti je spíše jasné povědomí o tom, že jsme ve světě, ale nikoli ze světa (srov. Jan 17,11–16).

V tomto smyslu Nový zákon na mnoha místech popisuje křesťanský nonkonformismus inspirovaný dynamikou společenství a lásky, jak to shrnuje apoštol: „A nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé“ (Řím 12,2). Křesťané jsou ve světě mezi lidmi, kterým projevují solidaritu: prožívají skutečnou odpovědnost za lidskou společnost, jsou občany v pravém slova smyslu, nemohou se však přizpůsobovat dobovým módám a logice doby, nesmějí žít světským způsobem. Nepřizpůsobovat se mentalitě tohoto světa znamená mít odvahu vést život bez idolů, které nás odcizují nám samotným, odvahu bojovat s nimi. Právě tím se liší křesťanský život. Tento svět je hluboce proniknut lhostejností a jediný způsob jak tuto mentalitu překonat tkví v tom, že budeme vědomě, srozumitelně a jasně prezentovat a prožívat svou křesťanskou odlišnost. To je také náš příspěvek společnosti, která hledá ideje, na jejichž základě by bylo možno budovat skutečně lidské soužití.

Tato odlišná identita je úzce spjatá se stylem našeho života, který je pro nás křesťany stejně důležitý jako obsah poselství evangelia. Je to styl života mezi ostatními, který znamená skutečnou evangelizaci a misii, setkávání s vyznavači ostatních náboženství i s nevěřícími. Nechceme nadřazovat formu obsahu ani přemrštěně dbát na vnějšek a odsouvat stranou podstatu věci. Musíme se ale snažit pochopit, že na způsobu, jak je ohlašována radostná zvěst evangelia, hluboce závisí věrohodnost našeho hlásání. Z evangelií víme, že Ježíš kladl nemalý důraz na styl zvěsti, aniž by tím trpěl její obsah, který je vždy velmi jasný a přesný: Nemáme jednat jako pokrytci (srov. Mt 6,2.5.16); „Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky! Buďte tedy opatrní jako hadi a bezelstní jako holubice“ (Mt 10,16); „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“ (Mt 11,29). Ano, pro křesťana je rozhodující styl, jak žije mezi lidmi a jak k nim přistupuje. Na tomto stylu závisí samotná víra, protože není možné hlásat Ježíše Krista, který vypravuje lidem Boha v tichosti, pokoře a milosrdenství, a dělat to arogantním způsobem, chovat se nadutě a projevovat světskou mentalitu.

Není sporu o tom, že křesťané dnes chápou evangelium lépe, než ho chápali lidé v minulosti. Jak měl ve zvyku říkávat papež Jan XXIII.: „Není to evangelium, co by se měnilo, to jenom my křesťané mu rozumíme lépe.“ Právě proto bychom si měli uvědomovat, jaký dluh máme vůči lidstvu. Z toho všeho pak vyplývá: buď jsme my křesťané schopni prožívat svou odlišnou identitu ve společnosti, a pak jsme skutečně solí, protože této společnosti přinášíme smysluplnost, i světlem, protože z nás vyzařuje světlo Ježíše Krista, anebo jsme tou solí, o níž Ježíš řekl, že ztratila svoji slanost, a proto se nehodí k ničemu jinému, než aby byla vyhozena a lidé po ní šlapali. Nehrozí nám, že budeme světlem, které samo ztrácí svou zářivost, když chce osvěcovat ostatní?

Zdroj: Hlásej slovo (roční cyklus A)

Videoúvod k této neděli lze vidět zde.