1. čtení: Přísloví 31,10–13.19–20.30–31
2. čtení: 1. Soluňanům 5,1–6
Evangelium: Matouš 25,14–30
Podobenství z 32. neděle v mezidobí uzavírá Ježíšovo napomenutí: „Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu“ (Mt 25,13), kdy Syn člověka přijde ve slávě (srov. Mt 25,31). Jak máme bdít? Jak promítat do konkrétního jednání a smýšlení touhu po definitivním setkání s Pánem? Ježíš nás to učí v dnešním víceznačném a tajemném podobenství: neměli bychom je chápat jako přednášku o finančním hospodaření ani jako vychvalování ekonomicky zdatných…
Jistý movitý člověk se připravoval na odjezd, a tak svěřil své peníze některým služebníkům, aby v době jeho nepřítomnosti tento kapitál střežili a podnikali s ním: „Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval“ (Mt 25,15). Ten člověk je obrazem Boha, který prostřednictvím svého Syna Ježíše Krista dává člověku důvěru a nachází radost v tom, že každému z nás milostivě uděluje své dary (srov. Mt 10,8). Dělá s ohledem na schopnosti jednotlivých osob, neboť dobře ví, co jsme schopni přijmout a unést. To hlavní spočívá zejména v rozpoznávání a přijímání Božích darů s vděčností, neboť jsou přesně vyměřeny pro naše osobní dobro. Zároveň nesmíme srovnávat přijaté dary s tím, co dostali ostatní. Na nás je, abychom s přijatými dary dobře naložili, tedy abychom na nevýslovné obdarování odpovídali celým svým životem. Tohle za nás totiž nemůže udělat nikdo jiný!
První dva služebníci se namáhali a přijaté talenty přinesly dvojnásobný zisk; nevíme však, jak si při tom počínali. Třetí služebník však pouze vyhloubil jámu do země a jediný talent, který mu byl svěřen, do ní ukryl: uložil tam to, co stále považoval za majetek svého pána. „Po delší době“ (Mt 25,19) – další narážka na zpožďování paruzie (srov. Mt 24,48; 25,5) – se pán vrací z cest a volá si po jednom své služebníky, aby zjistil, jak naložili se svěřeným majetkem. Když viděl užitek, který přinesly talenty dané do správy prvním dvěma služebníkům, oba stejným způsobem chválí: „Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem“ (Mt 25,21). Není to mnoho slov, ale je v nich obsažen hluboký význam, zejména když pomyslíme na odměnu, která tkví v účasti na Pánově radosti, což odkazuje na podíl na eschatologické slavnosti, na hostině Božího království (srov. Mt 8,11). Ve srovnání s touto plností společenství se jakékoli naše počínání jeví jako něco jen málo významného, a přece bez tohoto „mála“ bychom nemohli zakoušet ono „mnohé“, k němuž nás Hospodin volá…
Matoušova pozornost se dál soustředí na rozhovor mezi pánem a třetím služebníkem, který se hned ospravedlňuje: „Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal“ (Mt 25,24). Proč by měl být pán tvrdý? Spíše by se dalo říci, že je šikovný a ve svém počínání podnikavý. Problém tkví v tom, že onen služebník si v srdci vytvořil nesprávnou představu svého pána, jako bohužel často i my máme špatný obraz Hospodina ve své mysli. A jsou to jeho vlastní slova, která ho odsuzují (srov. Lk 19,22), protože vyjevují pravý obsah jeho srdce (srov. Mt 12,34): „Měl jsem strach, a proto jsem šel a tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří“ (Mt 25,25). Strach z Boha – historie, která začíná už Adamem (srov. Gn 3,10)! Strach jít do rizika a nechat přinášet plody to, čím jsme byli obdařeni; strach přijmout dar jako skutečné obdarování, jako to, co se vymyká logice moje-tvoje. Tohle všechno, a ne tvrdost onoho pána, zneschopnilo služebníka, který tak musí být prohlášen za špatného a líného (srov. Mt 25,26). Na mysl nám v dané souvislosti přicházejí otázky hospodáře v jiném podobenství, který odpovídá služebníkovi, jenž ho kritizuje: „Nesmím s tím, co je moje, dělat, co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?“ (Mt 20,15).
Potom pán ozřejmuje skutečný smysl svého jednání, totiž aby jeho služebníci pracovali, aby se nasadili, k čemuž jim měli napomoci svěřené talenty, a tak nabyli zisku a zachránili svůj život (srov. Lk 21,19). Ten, kdo neinvestuje své vlohy, o ně nevyhnutelně nakonec přijde, a tak svůj život promarní. To je také význam Ježíšova komentáře: „Neboť každému, kdo má, bude dáno a bude mít nadbytek. Kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má“ (Mt 25,29). Bdělý je tedy ten, kdo s vděčností vyvíjí nejvyšší úsilí, aby co nejlépe využil onoho „mála“, které má k dispozici. A jak se mají svěřené dary využívat, to nám objasní sám Ježíš v řeči o posledním soudu (srov. Mt 25,31–46).
Převzato z knihy: Hlásej Slovo - autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA
VIDEOÚVOD k této neděli.
