Slovo se stalo tělem (2.neděle po Narození Páně C)

Nasloucháme dnes prologu čtvrtého evangelia, který už byl čten při mši ze dne o Slavnosti Narození Páně. V tomto textu, který je jedním z vrcholů celého Písma, je tajemství vtělení představeno jako kontemplace Božího Slova, jež se stalo dějinnou událostí spásy v člověku Ježíši, Slově učiněném tělem.

„Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh.“ Toto Slovo, skrze něž Bůh všechno stvořil (srov. Gn 1,1–2,4; Př 8,22–31; Žid 11,3), je život a světlo pro celé lidstvo. Svítilo v dějinách a temnoty se sice pokoušely zastínit jeho jas, ale nedokázaly jej přemoci. Nacházíme se tedy uprostřed největšího dramatu střetu mezi světlem a temnotami, jehož vyvrcholením bylo odmítnutí, s nímž se setkal Ježíš Kristus, „světlo světa“ (srov. Jan 8,12). A přesto, navzdory všemu zdání, je výsledek tohoto boje pozitivní, jak to zjevuje světlo vzkříšení, které o velikonočním ránu zahání temnoty smrti…

„Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho.“ Zmínka o Janu Křtiteli jakoby narušující plynutí textu – podobně, jako je tomu i o kousek dále – ve skutečnosti čtenáři ihned objasňuje, že příběh v evangeliu je příběh Ježíše, který je Slovo a Světlo. Jan navíc ve své osobě shrnuje základní poslání všech biblických proroků, jímž je vydat svědectví „světlu, které osvěcuje každého člověka,“ Synu – Ježíši Kristu, o němž mluvili všichni proroci a z dálky spatřili jeho den, jak to později řekne Ježíš o Abrahámovi (srov. Jan 8,56)…

Boží Slovo, tedy Boží Syn, který přišel mezi své, není poznáno ani přijato. Navzdory všeobecnému nepochopení se však malý zbytek skrze milost otevírá světlu a dostává neslýchaný dar: „těm, kteří přijali Syna“ a poznali v něm jednou provždy Otcem Poslaného, „dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha“. Otec předal Synu život (srov. Jan 5,26) a slávu (srov. Jan 17,24) a dal je také těm, kteří se k němu přimknou (srov. Jan 11,25–26) a stanou se Božími dětmi.

Poté, co autor otevírá tuto úchvatnou pasáž, dochází k rozhodujícímu odhalení, skutečnému vyvrcholení celého prologu: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ V biblickém jazyce slovo „tělo“ vyjadřuje celého člověka v jeho křehkosti a pomíjivosti, čímž ukazuje na největší možnou vzdálenost mezi člověkem a Bohem. A přesto bude tato vzdálenost vyplněna právě v těle člověka Ježíše z Nazareta, v těle, v němž kontemplujeme Boží slávu! To je skandální dosah vtělení, „zlidštění“ Boha v Ježíši: věčné Slovo se stalo tělem v čase. Ten, který byl od počátku, se stal člověkem. Neviditelný se stal viditelným. Ano, věčný život Boha se projevil jako život tohoto Ježíše, který mohl být slyšen, viděn, kontemplován, dotýkán (srov. 1 Jan 1,1), jak řekne milovaný učedník: „život se zjevil,“ objevil se ve smrtelném těle, „svědčíme o tom, co jsme viděli“ (1Jan 1,2).

Stan – znamení Boží Přítomnosti putující pouští spolu se svým lidem (srov. Ex 40,34–38), která se pak usídlila v samém srdci chrámu, ve velesvatyni (srov. 1 Král 8,10–12) – je nyní člověk Ježíš, stan vyzdvižený Bohem uprostřed lidí. Lidství, tělo Ježíše Krista, je definitivním místem Boží Přítomnosti. To je důvod, proč je prolog v tomto bodě uzavřen oním zvláštním tvrzením, jež obsahuje veškerou jedinečnost křesťanství vzhledem k jakékoliv jiné cestě víry či lidské moudrosti: „Boha nikdy nikdo neviděl (srov. Ex 33,20). Jednorozený Syn, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.“ Tato pravda od nás nechce slova komentáře, ale pouze poslušné a ohromené naslouchání. Ježíšův lidský život, vrcholné dílo lásky, je Božím životem a učí nás žít podle Boha.

Převzato  z knihy: Hlásej slovo - C
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA