1. čtení: Izaiáš 56,1.6–7
2. čtení: Římanům 11,13–15.29–31
Evangelium: Matouš 15,21–28
Po rozpravě s farizeji, kteří přišli z Jeruzaléma, a ponaučení o tom, co člověka dělá opravdu nečistým (srov. Mt 15,1–20), Ježíš opouští Genezaret, město na území Izraele, a vydává se „do tyrského a sidonského kraje“ (Mt 15,21). Když ho odmítly izraelské autority, vydává se na sever do země pohanů, jak to před ním učinil již prorok Eliáš (srov. 1 Král 17,2–24).
V tomto kraji Ježíšovi vyšla v ústrety jedna kananejská žena, tedy pohanka; Marek ji popisuje poněkud přesněji jako „Syroféničanku“ (srov. Mk 7,26). Žena ho úpěnlivě prosila: „Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův! Moje dcera je krutě posedlá“ (Mt 15,22). Vzývala jej jako Mesiáše, a tak ukázala, že zná naději Izraele; její slova navíc ukazují velkou důvěru v Ježíšovy schopnosti uzdravit její dceru. Mistr jí však nedopověděl. Učedníci jej proto začali prosit: chtějí, aby už odešla a dala jim pokoj, neboť je značně obtěžovala svým neustálým pronikavým voláním. Ježíš však řekne něco zcela nečekaného: „Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského“ (Mt 15,24); při vyslání Dvanácti ostatně také nařídil, že mají jít jen za ztracenými ovcemi domu izraelského (srov. Mt 10,6). Jako syn Izraele jedná Ježíš v souladu s časem, který je určován moudrým Božím plánem, a proto své působení v daném okamžiku směřuje jen k lidu smlouvy a požehnání. Až po svém vzkříšení vyšle učedníky, aby mu získávali učedníky ze všech národů země (srov. Mt 28,19)…
Žena ovšem nepřestává se svým znepokojujícím naléháním, klaní se Ježíšovi a znovu opakuje svou prosbu: „Pane, pomoz mi“ (Mt 15,25). Nyní jí Ježíš odpovídá, i když jeho slova vyjadřují odmítnutí: „Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům“ (Mt 15,26). Vlastní děti jsou přece Izraelité, protože Izrael je prvorozeným Božím synem (srov. Ex 4,22); psi jsou pro Izraelity nečistá zvířata, která v Písmu symbolizují pohany. Žena reaguje v souladu s teologickou motivací, proto řekne: „Ovšem, Pane,“ (Mt 15,28), zároveň si však dál vede svou a dodá: „jenže i psíci se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů.“ Její slova ukazují hlubokou a reflektovanou víru: „Ano, my pohané jsme psi, ale věřím, že Bůh, který ve své lásce dává chléb všem lidem, neopustí ani nás v našich potřebách.“
Ježíš v jejích slovech rozpoznává hlubokou víru, a proto se nakonec mění svůj postoj: „Ženo, jak veliká je tvá víra! Ať se ti stane, jak si přeješ“ (Mt 15,28), a to slovo způsobí okamžité uzdravení její dcery. Ježíšovu výroku ale musíme rozumět v celé jeho komplexnosti: nepředkládá ženě nějaké další podmínky, neříká jí: „Když budeš mít víru, udělám pro tebe to, oč žádáš.“ Ani jindy nikomu neřekl: „Jestli budeš mít víru, tak tě spasím.“ Ne, Ježíš rozpoznává víru člověka, který stojí před ním, a umí takové osobě vnuknout další důvěru. Proto také tak často opakuje: „Tvá víra tě zachránila“ (srov. Mt 9,22; Mk 10,52). Římskému setníkovi, dalšímu pohanovi, říká: „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak ať se ti stane“ (Mt 8,13). To je také příznačný rys Ježíšovy autority: dokáže, aby lidé, které má před sebou, rostli, když jim otevírá nečekané prostory nového života. Tímto způsobem boří překážky, které oddělují lidi od sebe navzájem, a tak nám sděluje, že po setkání s ním se člověk znovu stává prostou lidskou bytostí stvořenou k Božímu obrazu a k Boží podobě.
Setkání s kananejskou ženou je důležitým výrazem Ježíšovy otevřenosti vůči pohanům, stejně jako jím bude rozmnožení chlebů k nasycení zástupů, po němž zůstane sedm košů zbylých kousků, což je symbol sedmdesáti národů země (srov. Mt 15,32–39). Mezi tyto národy bychom měli započítávat i nás, tedy křesťany pocházející z původně pohanských národů. Prostřednictvím těchto znamení Ježíš jasně ukazuje, že hostina Božího království je přístupná všem (srov. Mt 8,11). Měli bychom na to pamatovat, když jsme vystaveni pokušení vztyčovat nové oddělující hradby, plod naší nepřístojné a nepřiměřené horlivosti…
Převzato z knihy: Hlásej Slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA
