1. čtení: Kniha Moudrosti 6,12–16
2. čtení: 1. list Soluňanům 4,13–18
Evangelium: Matouš 25,1–13
Liturgický rok se již blíží ke svému závěru a Boží slovo nás zve, abychom o této neděli obrátili svůj pohled víry k „posledním věcem“. Kdysi se tyto „poslední věci“ označovali jako novissima („nejnovější“); dnes dáváme přednost hovořit o křesťanské eschatologii. V mysli nám vyvstávají slova, která Ježíš vyslovil ke konci svého života: „Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení“ (Lk 21,28).
Skrze podobenství o deseti pannách jdoucích naproti svému ženichovi chtěl Pán nastínit osudy svých učedníků ve světě a samotný význam jejich životního putování; chtěl nám pomoci odpovědět na onu věčnou otázku, jež nás zneklidňuje: Kam vlastně kráčíme? Rozjímat o ní znamená hlouběji se zamýšlet nad naším nejskutečnějším osudem; je to jako pohlížet na sebe sama v zrcadle Boží vůle.
Jak můžeme nahlížet na život ve světle tohoto evangelijního podobenství? – Jedná se o aktivní očekávání. Očekávání. Celý ten překrásný obraz, který Ježíš před našimi zraky vykresluje (znalost dobových svatebních zvyklostí nám ho navíc napomáhá chápat i v jistých nejasných detailech), je proniknutý atmosférou očekávání. Všechno se udržuje v určité nejistotě a napětí. Všichni vědí, že ženich přijde (aby si vyzvedl nevěstu z jejího domu), a tudíž se každá věc osvětluje tímto vědomím. Uši jsou doslova nalepené na dveřích a oči na oknech; všechny rozhovory se stáčí k řeči o „něm“ a opravdu se čeká, až se v jednom okamžiku rozlehne zvolání: „Ženich je tady! Jděte mu naproti!“
Takový je život na této zemi ve světle křesťanské víry – očekávání. Křesťan je tím, kdo – s jistotou, že jednoho dne má pro něj skutečně nastat rozhodující okamžik – žije tak, že každou svou aktivitu staví na tomto očekávání. Nejde však o nečinné a zahálčivé čekání, o pouhé „zabití“ času během doby, než čas skončí, a pak hotovo, jak tomu bylo v případě služebníka, který zakopal obdrženou hřivnu, a čekal, až se Pán vrátí. Pro panny z dnešního podobenství je očekávání naplněno dvěma obavami – chtějí udržet své lampy zapálené a vydat se naproti ženichovi. Když to přeneseme do našeho života, tak to znamená žít v bdělosti a věrnosti.
Ježíš často hovoří o těchto rozlišujících znameních pravého učedníka. Přirovnává věřícího k „věrnému služebníkovi“, jehož nechal pán doma, aby střežil jeho dům a majetek. Tento služebník nezaspí, nepustoší svěřené jmění, není panovačný k ostatním služebníkům; udržuje se ale v bdělé pozornosti, aby mohl otevřít svému pánu, až se vrátí domů ze svatby (srov. Lk 12,35nn). Zpěv před evangeliem zaměřil naši pozornost právě na tento požadavek: „Bděte a buďte připraveni… neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete“ (Mt 24,42–44).
Co to vlastně znamená být připravený a věrný? – Svatý Pavel to vysvětloval prvním křesťanům takto: „Když prokazujeme dobro, nesmíme přitom propadnout únavě. Vydržíme-li, dočkáme se doby, kdy budeme sklízet. Dokud tedy máme ještě čas, prokazujme dobro všem“ (Gal 6,9n). Být věrní Bohu tedy znamená být vytrvalí, neopouštět pole, ačkoli se očekávání protahuje a námaha se zdá být nadměrně obtížná.
Věrnost a bdělost – jedno je obě činí velmi naléhavými: neznáme totiž hodinu. „Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu“ (Mt 25,13). Neznaly ji ony panny, nezná ji nikdo z nás. Neznali ji naši bratři, kteří se vydali na silnice naší země a už se nevrátili domů, poněvadž se setkali se smrtí. Když se nad tím dobře zamyslíme, zjistíme, že tohle je ta nejvážnější věc života – víme, „že“ (musíme zemřít), ale nevíme „kdy“. Je to myšlenka, ze které není úniku, pravý Damoklův meč, visící nad hlavami těch, kdo se posadili k hostině života.
Co však v tomto ohledu znamená bdění, o kterém hovoří s takovým důrazem evangelium? Máme žít s napjatým dechem a myslet dnem i nocí na smrt, jako bychom byli touto myšlenkou přímo ochromeni? – Naopak! Znamená to, že máme myslet na život a na to, jakým ho naplnit obsahem; znamená to jednat, okamžik za okamžikem, v souladu s Boží vůlí; ale opravdu jednat! To jsou skutečnosti, které Otcové vnímali ukryté v symbolice zapálené lampy – víra se sytí dobrými skutky nebo podle slov svatého Pavla: „Víra, která se projevuje láskou“ (fides, quae per caritatem operatur; Gal 5,6). Na mysl nám hned přijdou příklady některých světců, v nichž myšlenka na brzkou smrt zdvojnásobovala energii a zapálení pro lásku. Svatý František měl odvahu v bezprostřední blízkosti smrti říct přítomným: „Bratři, začněme konat dobro, protože jsme dosud učinili málo.“ Napadá nás především onen krásný Pánův výrok: „Choďte, dokud máte světlo“ (Jan 12,35), což znamená, jako bychom řekli: Pojďme co nejdál to bude možné; v očekávání, že běh se blíží ke konci a někdo nás přivolá k odpočinku.
Tento život z víry a evangelijní píle určitě nemůže být odloučený od jistého tíhnutí srdce k věčnosti a od hlubokého vnitřního očekávání Ženicha, který má přijít. Kdo se naprosto položí do tohoto života, neočekává už nic. Očekávat znamená „dávat pozor“, „tíhnout k něčemu“, „žít s duší vztaženou k něčemu“. Někdy musíme vskutku doslova „pozvednout svůj pohled k nebi“. Ve věku, v němž všichni hovoří o „věrnosti zemi“ a v němž jsou křesťané v pokušení přizpůsobit se masám, vůbec není na škodu, když někdo připomene, že existuje také „věrnost nebi“, kterou máme zachovávat. Tato věrnost krom jiného nijak nezabraňuje té první, ale je jako její sůl zabraňující tomu, aby se pokazila.
Bylo by velmi smutné, kdyby – jak se to v některých případech děje – světské a ateistické smýšlení bylo nuceno odkrývat jenom naléhavost problematiky smrti. Bylo by velmi smutné, kdyby se na této cestě mimo evangelium odhalovala pouze „absurdita“ nebo maximálně „vznešenost“ smrti, ne již však obrovská naděje, kterou ukrývá. „Věrný služebník“, očekávající svého Pána, musí být také nutně prorokem tohoto očekávání, tedy jeho svědkem před lidmi.
Liturgie nám neopomněla vnuknout slova vyjadřující tuto horoucí touhu: „Má duše po tobě žízní, Pane, můj Bože,“ jak zaznělo v responzoriálním žalmu (63/62). Ve druhém čtení jsme naslouchali výzvě svatého Pavla adresované křesťanům, aby se dívali na smrt bez panického strachu, s klidnou jistotou, že se opětovně připojí ke Kristu: „Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o těch, kteří už zemřeli. Nesmíte pro ně truchlit tak jako ostatní, kdo nemají naději. Poněvadž věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, věříme také, že s Ježíšem přivede Bůh k životu i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním… Těšte se proto navzájem těmito slovy.“
K těmto myšlenkám z Písma bych rád připojil jednu příhodu, která nám umožní živě zachytit křesťanský přístup k otázkám věčnosti. Jedna matka jménem Monika a její třicetiletý syn Augustin byli opřeni o okenní římsu jednoho domu římské Ostie a v samotě s velkou laskavostí rozmlouvali. Hovořili o životě, „co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil“ (1 Kor 2,9). Zatímco takto rozmlouvali, jako by se jim svět krůček po krůčku vzdaloval a mizel jejich zraku. V hlubokém tichu, jež najednou na okamžik nastalo, mohly jejich rty zakusit sladkost věčnosti. Když procitli z vytržení, matka řekla svému synovi: „Tento svět už nepatří mezi věci mého zájmu; toužila jsem žít jenom kvůli tomu, abych spatřila, že jsi se stal křesťanem, a když mě nyní Bůh vyslyšel, už nevím, co bych tady na zemi ještě dělala.“ Za několik dnů po této události, když se chystali k odplutí do Afriky, matka těžce onemocněla malárií. „Zde pochováte svou matku,“ řekla svým dvěma přítomným synům. A když je spatřila zkroušené bolestí při pomyšlení, že ji budou muset zanechat daleko od vlasti, dodala: „Nic není daleko od Boha a neexistuje nebezpečí, že by zapomněl, na které místo má na konci časů přijít, kde mě má hledat, aby mě mohl vzkřísit. Jenom na mě pamatujte, ať se ocitnete kdekoli, před oltářem Páně.“ Hle, „prozíravá panna“, kterou Pán našel bdělou a v očekávání. Této matce a jejím slzám vděčí celé křesťanstvo za velkého Augustina, jenž nám vyprávěl tyto věci (srov. sv. Augustin, Conf. IX,10n). Následovala svého syna, bloudícího na cestách světa z rodné Afriky až k Milánu, jako stín Boží milosti, dokud ho opět nového nevrátila církvi a rovněž i nám, kteří se často necháváme osvěcovat jeho slovem.
Zakončíme naše dnešní rozjímání pohledem na závěrečný moment podobenství – prozíravé panny vstoupily do svatebního sálu a brána se uzavřela. Tento okamžik si připomínáme a anticipujeme na něm při každé mši svaté, kdy zaznívají slova: „Blahoslavení, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově!“ (srov. Zj 19,9); tedy, kdo jsou pozváni k Beránkově svatební hostině. My se zde nacházíme jako oněch pět prozíravých panen, které sedí u stolu s Ženichem. Svěřme všichni společně s vírou a pokorou našemu milosrdnému Bohu prosbu, abychom se my všichni přítomní na této eucharistické hostině opětovně jednoho dne shledali v jeho Království u věčné hostiny a aby nikdo nezůstal za onou tajemnou branou, „kde je pláč a skřípění zubů“.
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA
Videoúvod k evangeliu této neděle.
