Sestoupení s hory Tábor (2. neděle postní A)

Rád bych v dnešním, tolik důvěrně známém, úryvku z evangelia zaměřil svou pozornost na jeden z okamžiků, který se mi jeví jako obzvláště plodný a přínosný pro postní zamyšlení.

Jsme na hoře Tábor. Před třemi apoštoly – Petrem, Jakubem a Janem – se zjevil proměněný Pán. Na hoře zavládla atmosféra slávy a nevýslovného pokoje, jež všechny obklopila a pohltila. Pro tři apoštoly, kteří si prošli mnohými těžkostmi, pochybnostmi, protivenstvími a byli unavení, to bylo, jako kdyby znenadání připluli po velké bouřce do klidného přístavu. „Pane, je dobře, že jsme tady…“ Rádi by se zdrželi a poměrně konkrétně navrhují, jak by to bylo možné provést: „Postavím tu tři stany,“ řekl Petr. Ježíš se však zvedá a vybízí je k odchodu: „Vstaňte!“ A oni, aniž by cokoli namítli, vstávají a, i když se jim moc nechce, sestupují zpět do údolí, kde na ně zase čekají zástupy a ostatní apoštolové, kde je očekávají útrapy, námaha, pochybnosti a neshody.

Tento okamžik evangelia osvětluje zkušenost, kterou si musí dříve či později ve svém životě projít každý křesťan. Přijdou chvíle, kdy se v životě jednotlivé osoby nebo celé rodiny vytvoří určitý klid, případně se přímo zakouší štěstí. Vypadá to, jako by se těžkosti postupně urovnaly, člověk je spokojený ze své práce a raduje se z vlastních dětí; život se zdá být prostě krásný a plný nadějných příslibů do budoucna. Máme dojem, že jsme konečně dosáhli na vrchol hory Tábor. Výzva a tlak na to, abychom se konečně pohodlně usadili a oddali se poklidu této situace, je přímo neodolatelná. Za těchto okolností už nikdy více nechceme slyšet o bolesti a smutcích, jež nás obklopují. Chtěli bychom prostě jít dál životem tímto způsobem už navždycky. Jak je dobré a krásné tu být!

Někdy se stává, že Pán nechává podle svých plánů člověka značnou dobu, nebo dokonce navždy v tomto poklidném přístavu. Je pro něj důležité, aby se ve světě objevovala také znamení tohoto druhu, nicméně je to spíše výjimečné. Mnohem častěji se k nám přiblíží, probudí nás a vyzve nás k odchodu stejně jako apoštoly: „Vstaň!“ A tak nás opět vrhá do víru života, do těžkostí, rozporů, nemocí a svárů. Někdo je nucený dělat přímo nemožné pro udržení rodinného rozpočtu, někdo se přemísťuje z jedné nemocnice do druhé k lůžku blízkého člena rodiny, někdo zažije velké citové zranění nebo je případně zahalen do neprostupné temnoty nejistoty.

Až dosud se jedná o osud každého člověka, věřícího i nevěřícího. Určitě to nejsou pouze a jenom Ježíšovi následovníci, kteří by touto zkušeností museli projít. V tomto ohledu jsme na tom všichni stejně. Také ateista má svou horu Tábor, z níž musí sestoupit, aby posléze kráčel na Kalvárii. Rozdílnost je pouze v postojích, které člověk zaujímá vzhledem k takovým zkušenostem, v duchu, v jakém je prožívá. V tomto ohledu by se měl Ježíšův učedník odlišovat od těch, kdo nemají víru. Jak a v čem odlišovat? – V odpovědi, kterou dá na slova „Vstaň a pojď!“

Pro Abraháma byl tento Pánův hlas vyjádřen ve slovech, jež jsme slyšeli v prvním čtení: „Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu.“ Žilo se mu tak dobře mezi svými; byl šťastně ženatý se Sárou, netoužil snad už po ničem jiném než mít ještě hodně dětí, hodně stád a dosáhnout vysokého věku obklopený řadou svých dětí svých dětí. Tajemný Hospodinův hlas ho však vybízí: „Vstaň a jdi!“ Je to skutečně bolestivý příkaz, ze strany Boží však ne svévolný či vrtošivý, protože to, co mu Pán slibuje, je mnohem víc, než on sám žádá a prosí: „V tobě budou požehnána všechna pokolení země.“ A skutečně: „Abram se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin.“ Tento moment Abrahámova života je názorným příkladem víry; z tohoto důvodu i my po mnohých staletích považujeme tohoto chaldejského pastýře žijícího zhruba před čtyřmi tisíci lety za „našeho otce ve víře“. Bůh ho zavolal a pozval. On odpověděl ano a důvěřoval mu, i když přesně nevěděl, co očekávat, a neměl vůbec žádnou jistotu.

Toto „zde jsem“ naší víry jsme vyslovili při našem křtu, v té fázi našeho života, kdy jsme ještě neznali plně jeho obsah a význam. To je také důvod, proč nás církev opakovaně vybízí k jeho uskutečňování a uvědomování si tohoto svého rozhodnutí. Postní doba je mimořádnou příležitostí k obnovení a osvětlení tohoto závazku, který spočívá skrytý či „pohřbený“ v našem dětství nebo v neprůzračnosti každodenního života. Svými výzvami k obrácení nás církev ve skutečnosti volá k následování a osvojení si zkušenosti Abraháma a učedníků na hoře Tábor – vyjít, sestoupit a jít dál. Vyjít z každodenní životní rutiny – z našeho chaldejského Uru – v níž jsme se příjemně zabydleli s hlavou plnou plánů a pozemských tužeb. Jít „do země, kterou nám Hospodin ukáže“, tedy k budoucnosti víry, a otevřít se pro přísliby, jež nám Pán představuje, a dělat také skutky, jež po nás Pán žádá.

Zem, na kterou Hospodin odkazoval, byla pro Abraháma země zaslíbená, dnešní Svatá země; pro nás je to Boží království. Nejen Boží království po smrti, ale už to, které je „mezi námi“ zde na zemi a za jehož příchod se modlíme v Otčenáši; to Boží království, jež není ničím jiným než Boží vůlí ve vztahu ke mně, která čeká na svou realizaci a naplnění – „Přijď království tvé“, tedy „buď vůle tvá“. Vyjít z chaldejského Uru a sestoupit z hory Tábor neznamená nic jiného než odvážně vyjít a kráčet naproti Boží vůli.

Pokud tedy nechceme zůstat jenom na rovině slov a dobrých úmyslů, a tím nebezpečně podvádět a klamat sami sebe, pak musíme přemístit právě na tuto oblast svou pozornost a ochotu udělat nějaké konkrétní gesto, jež jasně vyjádří naše „ano“ Bohu. V tomto církevním společenství byla ohlášena některá malá postní gesta, která chceme společně v postní době uskutečňovat. Nikdo by se neměl vyhýbat účasti na některém z nich.

Tři apoštolové by nedospěli k radostnému světlu Velikonoc, kdyby zůstali na hoře Tábor, byť i v příjemném stínu tří stanů. Ani my bychom ke světlu Velikonoc nedorazili, kdybychom odvážně nenásledovali Pána.

Pokud v něj máme víru, tak právě toto je okamžik, kdy nám přichází naproti stejně jako Petrovi, Jakubovi a Janovi na hoře Tábor, ba co více, přichází přímo do našeho nitra a zve nás, abychom ho následovali do Jeruzaléma. I nám patří jeho slova: „Vstaňte a pojďme!“

 

Převzato  z knihy: Slovo a život A
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA