Semenem je Boží slovo (15. neděle v mezidobí A)

Léto je období, kdy v přírodě dozrávají a sbírají se plody a nastávají žně. Dobrá „matka země“, jak ji nazýval svatý František, dává člověku zrno k setí a chléb k jídlu (první čtení). Každoroční velký příslib rozmnožení chlebů se opakuje, i když nás svou pravidelností a obvyklostí většinou nijak nezasahuje a nechává nás lhostejnými a nevděčnými.

Liturgie však vůči těmto velkým okamžikům života přírody, doprovázejícím život člověka a země, nezůstává nepozorná. Dnes nás zve, abychom se podívali na lány, jež jsou připraveny ke žním. V žalmu nás zahrnuje do zpěvu plného chvály a údivu ke Stvořiteli, který dává podivuhodný život polím a celému stvoření. Celý vegetační cyklus země je nahlížený jako podivuhodný dar Boží a jako dokonalá tvárnost a plnění ze strany stvoření:

„V milosti jsi navštívil zem a napojils ji, velmi jsi ji obohatil. Boží strouhou se hrne voda, lidem nachystals obilí. Takto jsi zemi připravil: zavlažils její brázdy, rozmělnils její hroudy, zkypřils ji dešti, požehnals tomu, co vyrašilo. Rok jsi korunoval svou dobrotou, kudy jsi prošel, prýští hojnost. Pastviny na stepi mokvají vláhou, pahorky se ovíjejí radostí. Nivy se odívají stády, údolí se přikrývají obilím: ozývají se jásotem a zpěvem“ (Žl 65/64 10–14).

Liturgie se nezastavuje pouze u poetické a nadšené kontemplace přírody, ale pozvedá nás k rozjímání nad jinou setbou – nad tou, která má jako svou půdu člověka, jejímž rozsévačem je Bůh a semenem je Boží slovo. To je rozhodujícím aspektem naší křesťanské existence, a na prvním místě samozřejmě samotného našeho lidství, jež se před nás staví v celé své síle skutečnosti, kterou nám podobenství o rozsévači a zemi nabízí. 

První čtení vyzvedá jednu z charakteristik Božího slova – jeho účinnost: „Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zem a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal.“

Tento jazyk, tolik výmluvný i pro nás, byl samozřejmě ještě mnohem jasnější pro současníky proroka Izaiáše, na něž se obracel – lidé, kteří bojovali s pouští a věděli, co to znamená sucho, lidé, pro které déšť byl synonymem života. Tam, kam padne Boží slovo, tam vyraší a rozpučí se život; nikdy nevypadne z rukou jenom tak a naprázdno.

To nám říká též Ježíš: „Nebe a země pominou, ale má slova nepominou“ (Mk 13,31). V listu Židům čteme: „Boží slovo je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč… Není tvora, který by se před Bohem mohl ukrýt, před jeho očima je všechno nahé a odkryté“ (Žid 4,12–13). Obdobně jako déšť proniká hroudy hlíny, tak Boží slovo proniká do hlubin našeho srdce a odhaluje jeho city a myšlenky, čímž ho staví před jasné rozhodnutí.

Evangelium nás nechává popojít o krok kupředu; zdokonaluje Izaiášovo tvrzení a vyzvedá další, tu nejdůležitější pravdu dnešního poselství. Boží slovo je samo o sobě vždycky účinné; člověk mu však může odolávat svou svobodou a vyvolávat jeho neplodnost. Rovněž déšť nepřinese jistě žádný užitek, bude-li padat jenom na kamení. Jedná se o tajemství vztahu mezi milostí a svobodným lidským rozhodováním, mezi Boží všemohoucností a lidskou svobodou. Stejně jako existuje jediné světlo, ale vyvolává různé barvy – bílou, červenou, žlutou atd. – podle vlastností povrchu, na který dopadá, tak Boží slovo je stále živé a účinné, avšak přináší různé výsledky a plody – podle toho, na jaké srdce narazí.

Ježíš nám představil řadu různých příkladů: povrchní srdce, suché a kamenné srdce, prostopášné a bezuzdné, nakonec také srdce dobré a ochotné přijmout Boží slovo.

Mohli bychom se sami sebe ptát, do jaké „kategorie srdcí“ patříme. Jsme těmi, kdo naslouchají, ale potom rychle zapomenou a nechají se pohltit něčím jiným? Nebo těmi, kdo přijmou slovo pouze povrchně? – To bude asi nejrozšířenější skupina. Svatý Jakub nazývá takové lidi „zapomětlivými posluchači“ a přirovnává je k těm, kdo pozorují svou tvář v zrcadle: „Neboť když někdo to slovo jenom poslouchá, ale nejedná podle něho, ten se podobá člověku, který pozoruje svůj vzhled v zrcadle: podívá se na sebe, odejde, a hned zapomene, jak vypadá“ (Jak 1,23n).

Raději bych však zůstal u povzbudivějšího tónu dnešního evangelia. Boží slovo nachází také ochotná srdce – tolik potřebnou dobrou půdu. Tou nejlepší půdou bylo Mariino srdce, jež v sobě přijalo a uchovávalo všechna slova (srov. Lk 2,19). Dobrou živnou půdou byli také apoštolové a učedníci, kteří přijali slovo, hlásali je světu, a dokonce je zavlažovali vlastní krví.

Kdo se dnes může řadit k dobré půdě, která přináší mnohý užitek? – Na prvním místě to jsou křesťané, kteří mají žízeň po Božím slově, kteří je milují a snaží se mu naslouchat a chápat ho, protože jsou přesvědčení, že „nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst“ (Mt 4,4). Jsou to ti, kdo používají slovo ve svém životě – dávají mu prostor a možnost působení třeba v rozjímání, aby se mohlo zakořenit v srdci, osvěcovat úmysly, posilovat naše předsevzetí, aby mohlo proměňovat naše evangelijní úsilí; někdy na sto procent, jindy na šedesát nebo třicet, o čemž hovoří Ježíš na konci svého podobenství.

Staneme se dobrou půdou ve vztahu k naší schopnosti nechat se proniknout evangeliem, přizpůsobit mu náš způsob myšlení a posuzování hodnot – jedním slovem, nakolik se necháme obrátit. Svatý Jakub nám nabídl přiléhavý obraz, který bychom si měli často vybavovat – Boží slovo je jako zrcadlo. Nijak nám neposlouží a nepromění nás, pokud kolem něho budeme jen tak v rychlosti a spěchu procházet. Měli bychom se s ním více konfrontovat; dívat se v jeho světle na každý záhyb našeho života, nechat se jím posuzovat stejně jako podle zrcadla upravujeme svůj zevnějšek; neměli bychom však zůstat pouze u zevnějšku. Toto zrcadlo nás nenechá jenom na povrchu, ale nechá nás proniknout až do morku kostí a odhalí nám úmysly srdce. Tak se z něho stane ta největší síla našeho napravení a obnovení.

Začátek dnešního evangelia nám představil Ježíše, který z loďky hovořil k zástupům natlačeným na břehu. Jako by se celá tato událost stala dnes také zde u nás. Ježíš stál mezi námi a učil nás; my jsme zástupy, jež mu ze břehu naslouchaly. Tomu, kdo Ježíšovi naslouchal, rozmnožil posléze chléb na poušti. Také nám se chystá rozmnožit chléb a rozdávat ho jako tělo darované pro nás. Jeho přítomnost bude plná, když v nás bude přebývat ve svém slově i ve své svátosti, která je jeho tělem darovaným za život světa. Kéž by v nás nalezl otevřenou a dobrou půdu, přijímající ho s radostí jako símě věčného života, jako Slovo, jež se stalo tělem a přebývalo mezi námi.

 

Převzato  z knihy: Slovo a život A
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA