1. čtení Deuteronomium 26,4-10
2. čtení list Římanům 10,8-13
Evangelium Lukáš 4,1-13
Dnešní neděle má velmi významné místo v průběhu liturgického roku, protože skrze ni vstupujeme do postní doby, a tudíž i do naší každoroční „pouti do Jeruzaléma“ společně s Ježíšem, abychom slavili Velikonoce.
V centru pozornosti dnešní liturgie stojí už od nejstarších dob tradičně příběh Ježíšových pokušení na poušti. Je jasné, že evangelista Lukáš představuje vyprávění o pokušení jako příklad pro celou církev: „Ďábel ho opustil až do určeného času.“ Kdy nastane onen „určený čas“? Jde především o čas Ježíšova umučení (srov. Lk 23,35.39: Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže), ale také o čas církve. Tak jako vždy se události Ježíšova života promítají i do života církve, jeho těla: když se Ďáblu nepodařilo svést Hlavu, navrací se se stejným záměrem k jeho Tělu; je až překvapivé, s jakou přesností popisuje Janovo Zjevení tuto situaci: drak nenávidí dítě, ale jeho útok se nezdaří, protože dítě (Ježíš) je uneseno do nebe; tehdy se drak pouští do pronásledování ženy, která ho porodila (církev), následuje ji do pouště, kam se v čase svého vyhnanectví uchýlila (srov. Zj 12,1–18).
Církev tedy dosud žije na poušti a nachází se v období pokušení a boje; proto ji její Mistr učil modlitbě „neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého“. Postní doba je proto něčím víc než jenom liturgickou dobou mezi jinými obdobími: je totiž obrazem a symbolem současných podmínek, v nichž se církev nachází, zatímco zde na zemi očekává věčné Velikonoce.
Dnešní evangelium se naštěstí neomezuje pouze na to, aby nám připomnělo, že jsme během našeho života pokoušeni a v ohrožení; ukazuje a radí nám, jak v pokušeních zvítězit a vyjít vítězně ze zkoušky: následovat a napodobovat Ježíše! Ježíš zvítězil nad pokušením především díky dvěma zbraním: postem („Ty dny nic nejedl“) a odvoláním se na Boží slovo („Je psáno…“). Prohloubíme dnes tato dvě témata, tolik důležitá pro správné prožití naší postní doby. (O tématu zlého ducha a pokušení pojednává následující homilie.)
V prefaci liturgie Popeleční středy se nachází tato chvála postu: „Když se postíme, obnovuješ v nás kázeň a obracíš nás k sobě a dáváš nám sílu, abychom nad zlem zvítězili skrze našeho Pána, Ježíše Krista.“ Skrze jaký půst je možné dospět k tak mimořádným a hlubokým výsledkům? Jistěže nepůjde o pouhý tělesný půst, který spočívá v odřeknutí si pokrmu, sklonění hlavy, „zakabonění obličeje“ a používání „pytle a popela na lůžku“. Často je takový půst doprovázený přesvědčením, že jsem tím dokázal něco velkého, co mi teď dává právo říci Hospodinu: „Proč se postit, když to nevidíš, a umrtvovat se, když to nebereš na vědomí?“ (Iz 58,3). S tímto pokryteckým a falešným postem, který umožňuje současně „utlačovat všechny své dělníky a postit se jenom pro spory a hádky, aby se mohlo svévolně udeřit pěstí„, nechce mít Hospodin nic společného a ve vztahu k tomu říká: „Což to je půst, který si přeji?“ (Iz 58,5). Samozřejmě, že ne každý tělesný půst je takový. Existuje také dobrý a prospěšný půst, který zná a oceňuje celá biblická a křesťanská tradice a který přispěl k růstu světců. Existují situace, ze kterých se nedá dostat jinak než „modlitbou a postem“ (Mk 9,29). Ale i tento půst, přestože je užitečný a někdy dokonce nutný, sám o sobě nestačí; je to „přípravný“ půst, jelikož musí sloužit k přípravě pro umožnění jiného postu.
Tento druhý půst označovali první křesťané jako „půst od světa“ (Klement Alexandrijský) a dá se říci, že je hlubší a duchovnější. Spočívá na nepřizpůsobování se mentalitou tomuto věku (srov. Řím 12,2), na zříkání se nejenom hříšných a špatných věcí, ale také věcí neužitečných, povrchních, které zatěžují ducha, svazují duši k tělu a tělo k zemi. Dnes by bylo zapotřebí Pavlův výrok doplnit a aktualizovat malým dodatkem: nepřizpůsobovat se konzumní mentalitě tohoto věku!
Avšak i tento „půst od světa“ je v jistém smyslu pouze přípravný, poněvadž ještě „nepřikládá sekeru ke kořenům“ (Mt 3,10). Pravý, radikální půst, který nebyl žádnému proroku nijak podezřelý, nám Ježíš zjevuje takto: postit se od sebe samotného! „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe“ (Lk 9,23). „Sám sebe“: to je ten kořen, ke kterému se má přiložit sekera, pokud bereme Boha a evangelium skutečně vážně. Napadá mě jedna vzpomínka z dětství. Chodil jsem se svým otcem k břehům řeky vykopávat pařezy právě pokácených topolů. Nejprve se odkopala okolní hlína, a pak se postupně odřezávaly boční a povrchové kořeny, které se objevovaly. A já, nezkušený, jsem potom začal vytahovat pařez, jako by bylo možné ho vytáhnout jedním tahem; to ale samozřejmě vůbec nešlo. Topol má totiž jako celá řada dalších stromů hlavní kořen, tedy „mateřský“ kořen, který je zapuštěný kolmo do země a nedá se odstranit. Dokud se tedy neodsekne právě tento kořen, nedosáhne se ničeho. Tak je tomu i s námi: je možné osekat a odříznout mnohá pouta a potřeby: jídlo, věci, druhé lidi. Dokud se však sekera nepřiloží k našemu starému „já“, které je houževnaté a sobecké, nepostoupíme na cestě evangelia ani o centimetr kupředu a zůstaneme mimo skutečné pravé obrácení. Naše „já“ je totiž tím „mateřským“ kořenem, ze kterého se sytí a vyrůstají všechny ostatní! Můžeme pro příklad uvést asketu, který trýzní své tělo, zříká se všeho, je z něj díky postu jenom kost a kůže, ale je plný sebe samotného a své askeze: to je člověk, který ještě čeká na své obrácení. Když jsme každoročně během postní doby vyzýváni k obrácení, Boží slovo po nás vyžaduje právě tuto obtížnou operaci.
Je ale vůbec správné přiložit sekeru právě k tomuto kořenu? Proč bychom měli vstupovat do konfliktu sami se sebou? Protože toto místo patří Bohu! Naše „já“ ho zabírá jako uzurpátor. Člověk je po prvotním hříchu jako opevněné město, které padlo do rukou nepřítele: i přes veškeré náklady a námahu, kterou to stálo jejího budovatele, je zapotřebí hradby strhnout, protože jinak nás odtud nepřítel nepřestane zasahovat a zraňovat. Od toho místa je odvislé naše poznání o tom, na čem jsme založeni a v čem zakořeněni, kdo je oporou a „skálou“ našeho života, na koho jsme zaměřeni: zda na Boha anebo sami na sebe. Pavel říká, že musíme být „zakořeněni a zakotveni“ v Ježíši Kristu (srov. Kol 2,7)!
A teď konkrétně: kdy se děje to, že do sebe nasáváme mízu toho starého kořene a živíme se jí? Kdy v sobě přenecháváme hlavní slovo našemu starému hříšnému „já“, aby svobodně vyjadřovalo své soudy, odsouzení, kanulo z něj roztrpčení a závistivost? Když podléháme hněvu, žárlivosti nebo sebelítosti. V některých případech máme přímo fyzický pocit, že sajeme z toho otráveného kořene; duch je jím zakalený, uzavírá se a dýchá smrtelný vzduch v našem nitru. Když se přistihneme v tomto stavu, musíme hned odseknout tyto myšlenkové pochody, rozprášit je a postavit proti nim protichůdné myšlenky lásky, odpuštění, čistoty a milosrdenství: uznat svou nepravost. Tak se přikládá „sekera ke kořenům“: „Jestliže však s pomocí Ducha ničíte záludnosti těla, budete žít“ (Řím 8,13).
To je potom ten pravý duchovní půst, půst od sebe samotného; jeho plody jsou pokoj, radost, svornost a společenství, jedním slovem „nový život“. Na to naráží jiná postní preface, když směrem k Bohu říká: „Pro své děti jsi ustanovil čas duchovní obnovy, aby svobodné od kvasu hříchu, prožívaly události v tomto světě vždy s tváří upřenou k dobrům věčným.“
Všiml jsem si, že jsem doposud hovořil jenom o „kořenech“, ale vůbec ne o „sekerách“. Co je tou sekerou, která nám má pomoci udělat v nás takovou očistu a pořádek? Je to Boží slovo! Bible o něm hovoří jako o „ostrém dvousečném meči, který vychází z úst Syna člověka“ (srov. Zj 1,16), nebo také jako o „meči ducha“ (Ef 6,17). A to vskutku oprávněně, protože kam pronikne, tam vnáší prostor a světlo, stejně jako mačeta v džungli. Boží slovo je duší křesťanské askeze; způsobuje pád neužitečných věcí a odsekává kořeny starého člověka; tedy, jak říká Ježíš „očišťuje“ (Jan 15,3: „Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil“).
Naštěstí se Boží slovo opět stává zásadní součástí postní doby; neočekávaným způsobem se naplňuje Boží příslib, který hovoří o hladu a žízni ve vlasti, ne však o hladu po chlebu, ani o žízni po vodě, ale o hladu po naslouchání Hospodinova slova (srov. Am 8,11). Je zapotřebí, abychom se do něj doslova zamilovali a dychtivě po něm toužili. Pavel nám ve druhém čtení řekl: „Blízko tebe je to slovo, máš ho v ústech i ve svém srdci,“ a je to pravda: „Boží slovo je živoucí podstatou naší duše; krmí ji, vodí na pastviny a vládne jí, a není jiná věc mimo Boží slovo, která by mohla oživovat lidskou duši“ (sv. Ambrož, Exp. Ps. 118,11,29).
Když nasloucháme Božímu slovu v liturgickém shromáždění nebo když jej čteme doma (dnes už by neměly existovat křesťanské domácnosti, v nichž by chyběla Bible!), je dobré soustředit se na větu nebo slovo, které nás nejvíce zasahuje nebo které už nás někdy zasáhlo, protože to je znamení, že je nám zvláštním způsobem určeno. Nechejme se ve velké svobodě posoudit Božím slovem a nečiňme je neplodným tím, že je hned aplikujeme na druhé. Od naslouchání je potřeba hned přistoupit k praktické aplikaci; ptejme se: jak mohu ještě dnes uvést toto slovo do konkrétních činů a gest? Například dnešní slovo říká: „Nejen z chleba žije člověk…“ Bůh obvykle až s překvapivou přesností odpovídá, když po něm žádáme, aby nám dal poznat svou vůli. Nemuseli bychom být těmi, které svatý Jakub nazývá „zapomnětlivými posluchači“ (srov. Jak 1,22–24), těmi, kdo procházejí kolem zrcadla, aniž by se pozdrželi, odchází a zapomenou, jak vypadají; nedovolí tedy zrcadlu, aby zjevilo jejich nedostatky a skvrny. My kněží bychom měli být připraveni žít jako posluchači Božího slova, a ne pouze jako jeho distributoři (léky uzdravují ty, kdo je užívají, a ne ty, kdo je předepisují nebo zprostředkovávají!).
Půst od sebe samotného a Boží slovo, to je tedy program pro letošní postní dobu. Program velmi prostý, ale ne hrozný, naopak velmi krásný a okouzlující. Postní doba není dárkem, kterým bychom obdarovávali Boha, ale darem (a jak vzácným!), který nám daruje Bůh. Proto tedy : „Když se postíte,“ napomíná nás Ježíš, „nedělejte ztrápené obličeje.“ (srov. Mt 6,16)
Když žili Židé ještě v Egyptě, žádali faraóna: „Nechej nás vyjít slavit naši slavnost do pouště…“ (Ex 5,1.3); tou slavností byly Velikonoce. I my chceme vyjít do pouště, abychom slavili slavnost našeho vysvobození; na poušti jsou ještě šlépěje našeho Mistra; očekává nás na druhé straně pouště, aby společně s námi slavil Velikonoce vzkříšení. Toto je tedy doba, v níž se získávají skutečně praví učedníci.
Převzato z knihy: Slovo a život - C, Raniero Cantalamessa, KNA
