1. čtení: Kazatel 1,2; 2,21-23
2. čtení: list Kolosanům 3,1-5.9-11
Evangelium: Lukáš 12,13-21
Ze zástupu, který obklopuje Ježíše, se ozve prosba: „Mistře, řekni mému bratrovi, aby se rozdělil se mnou o dědictví!“ (Lk 12,13). Ježíš na to odpovídá: „Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ (Lk 12,14; srov. Ex 2,14). Mistr odmítá vstupovat do konkrétního sporu a odkazuje žadatele na k tomu určené veřejné autority. Pán si nepřisvojuje úkoly nesouvisející s posláním, jež mu svěřil jeho Otec: „Moje království není z tohoto světa“ (Jan 18,36), řekne Ježíš před Pilátem…
Ježíšova jedinečnost tkví v jeho zvláštním pohledu, jímž dokáže pohlížet na každodenní události i do hlubin lidského srdce, kde se nacházejí city a myšlenky, od nichž se pak odvíjí chování člověka. Nyní Ježíš odhaluje riziko související s naším poměrem k vlastnictví, z čehož pak často vzchází lakota a chamtivost. Obrací se na ty, kdo stojí kolem něho, a říká jim: „Dejte si pozor a chraňte se před každou chamtivostí. Neboť i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co má“ (Lk 12,15). Tahle velmi prostá a hluboce pravdivá slova nás všechny přivádějí k zamyšlení. Na čem podle nás vlastně závisí náš život? Na čem si v tomto životě opravdu zakládáme? Velmi často jsme pokoušeni k tomu, abychom svůj život zajišťovali tím, že hromadíme majetek, jako kdyby tyto věci mohly zahnat náš hlad a utišit naši žízeň po smysluplnosti a lásce. A tak kupíme pro sebe věci, aniž bychom přitom brali ohled na druhé, ba dokonce nás chamtivost vede k tomu, že druhé připravujeme o to, co potřebují ke svému životu, jak to dělal boháč chudému Lazarovi (srov. Lk 16,19–31). V současné době jsme dokonce svědky toho, že právě takovýto způsob chování je dokonce ve společnosti oceňován jako podnikatelská dovednost – ten, kdo dokáže nahromadit co nejvíc, je schopný a vynášený.
Ježíš znal velmi dobře lidské srdce, tedy místo, v němž se rodí tato neuhasitelná touha hromadit majetek (srov. Mk 7,22). Ano, lidské srdce může opravdu trpět nemocí, kterou lze definovat jako závislost na kumulaci majetku, což je v pravém rozporu se schopností darovat a také přijímat obdarování. Ten, kdo je postižen touto mánií, dospívá často až tomu, že se sám identifikuje se svým vlastnictvím… Ježíš dobře věděl, že lakota a chamtivost jsou kořeny všech neřestí (srov. 1 Tim 6,10), že je to vlastně rafinovaná modloslužba (srov. Kol 3,5), neboť takováto nešťastná mentalita v sobě zahrnuje důvěryplné spoléhání se na majetek, který tak zabírá místo, jež patří Bohu. Jinými slovy, tato posedlost majetkem nás vzdaluje od Božího království, protože nedovoluje Bohu, aby vládl našim životům. Proto Ježíš na jiném místě říká: „Žádný služebník nemůže sloužit dvěma pánům. Buď jednoho bude zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu“ (Lk 16,13). Když došlo k tomu, že jeden člověk odmítl jeho povolání právě kvůli tomu, že měl velký majetek, Ježíš pravil: „Jak těžko vcházejí do Božího království ti, kdo mají bohatství!“ (Lk 18,24)…
Žalmista na základě moudrosti, která vychází z bedlivého pozorování skutečnosti, zpívá: „Neboj se, jestliže někdo zbohatne a vzroste majetek jeho domu. Až zemře, nic si s sebou nevezme, nesestoupí s ním jeho jmění“ (Žl 49,17–18). Když Ježíš vypravuje podobenství o člověku, který měl tak velkou úrodu, že nevěděl, kam by své bohatství uložil, jako by tím chtěl obrazně dokumentovat předchozí slova. K bláznovi, jenž právě kvůli svému bohatství nechápe (srov. Žl 49,21), a dokonce si osobuje to, že chce disponovat svou vlastní budoucností, a říká si: „Strhnu své stodoly, vystavím větší a tam složím všechno své obilí i své zásoby. Pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj!“ (Lk 12,18–19), staví Ježíš do protikladu Boží hlas, jenž odhaluje pravý stav věcí: „Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ (Lk 12,20; srov. Žl 39,7). Velmi často totiž děláme to, že hromadíme majetek ze strachu před smrtí, jako kdyby velké bohatství mohlo zabránit oné události, která nás nevyhnutelně čeká na konci naší pozemské existence. A tak oddalujeme střet s vlastní smrtí. Pokud bychom ale nad ní meditovali s pravou inteligencí, pak bychom z toho mohli rozpoznat, co je v našem životě opravdu důležité. Vždyť jen ten, kdo má nějaký důvod, kvůli němuž stojí za to podstoupit smrt či darovat život, má také skutečný důvod proč žít.
Tímto způsobem jsme odkázání na Ježíšova slova, jimž budeme naslouchat příští neděli: „Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce!“ (Lk 12,34). Jestliže naším pokladem je společenství s Pánem Ježíšem, je-li náš život založen na Něm, pak také budeme schopni bratrského sdílení (srov. Lk 19,1–10). Onoho sdílení, jež prožíval sám Ježíš, který jakožto bohatý se učinil chudým, aby nás obohatil svou chudobou (srov. 2 Kor 8,9). Sdílení je totiž pravé jméno křesťanské chudoby. Ten, kdo usiluje o to, aby se s druhými dělil, poznává radost, kterou člověk zakouší, když obdarovává druhé a když žije ve společenství (srov. Sk 20,35). Jakmile člověk jednou okusí tuto radost, už se bez ní neobejde. To by také mohl být pro každého z nás význam výzvy k tomu, abychom si nehromadili poklady na této zemi, ale poklady před Bohem.
Převzato z knihy: Hlásej slovo - C
Vydalo: KNA
