Izaiáš 61,1-2a.10-11;
1. list Soluňanům 5,16-24;
Jan 1,6-8.19-28
LECTIO
První čtení:
První dva verše tohoto proroctví (v. 1-2) pronáší Izaiáš v první osobě, takže bychom se mohli domnívat, že vzpomíná na svůj osobní prožitek. V nazaretské synagoze vztáhne na sebe tato slova Ježíš (Lk 4,18-19).
Prorok se představuje jako ten, v němž “přebývá” Duch svatý. Účinek této jeho přítomnosti je vyjádřen dvěma slovesy: “Pomazal mě” a “poslal mě” (v. 1). Prorok je tímto pomazáním posvěcen; patří proto Bohu a vstupuje do jeho služby (sloveso “pomazat” je základem pozdějšího názvu “mesiáš” – Boží pomazaný). Kdo patří Bohu, patří zároveň všem lidem – proto je poslán, aby zvěstoval lidem přesně vymezené poselství.
Obrat “poslal mě” uvádí sedm poselství (dnešní čtení však přináší pouze některá), přičemž první z nich je jakoby shrnutím všech ostatních: “zvěstovat radostnou zprávu pokorným”, těm, kterým puká srdce, zotročeným a vězněným… Prorok má ohlašovat, že Bůh na tyto lidi nezapomněl, ale přichází jim vstříc. Izaiáš má zvěstovat “Hospodinovo milostivé léto” – radost, kterou Bůh zakouší, když se těchto svých ubohých ujímá.
Ve druhé části tohoto čtení (v. 10-11) se od jednotlivce obracíme k celému společenství. Izaiáš se raduje ze svého poslání, díky němuž si společenství Izraele bude moci znovu uvědomit, že je Bůh miluje jako svou snoubenku, kterou odívá spravedlností a učí ji plnit jeho vůli.
Druhé čtení:
Téměř celé toto čtení je jedním velkým povzbuzením – pouze na konci najdeme krátké přání a závěrečné ujištění. Těmito krátkými, avšak hutnými větami nám chce Pavel sdělit základní skutečnosti, které mají jeho čtenáři bezprostředně realizovat ve svém křesťanském životě.
Aby poučil křesťany, že mají jako “děti světla” (1 Sol 5,6) žít v očekávání příchodu Pána Ježíše (v. 23), předkládá Pavel nejdříve několik zásadních poučení (v. 16-18), pak přechází k radám pro život ve společenství (v. 19-22) a na závěr obrací svou pozornost na dílo posvěcení, které Bůh koná v člověku (v. 23-24).
Jádrem celého úryvku je povzbuzení k radosti, k modlitbě a k díkůvzdání: tak to od nás “chce Bůh” (v. 18). To jsou tři pro křesťana naprosto přirozené postoje, jimiž “stále, bez přestání a ve všech životních podmínkách” hledá Boží vůli.
Když Pavlovy připomínky pro život ve společenství přeložíme doslovně, zjistíme, že jde o velmi údernou sérii požadavků: “Ducha nezhášejte, proroctvím nepohrdejte, ale všechno zkoumejte, toho, co je dobré, se držte, jakéhokoliv zla se vystříhejte!” (v. 19-22). Vidíme, že nejdůležitější povzbuzení je hned na začátku: “Nezhášejte (oheň) Ducha” (v. 19).
Na závěr se Pavel zabývá Božím působením a představuje Boha jako toho, kdo zachovává věrnost. Toto téma měl sv. Pavel ve velké oblibě: Bůh se osobně postará, aby ochránil ty, kdo uvěřili, a nikdo je nebude moci vytrhnout z jeho ruky.
Evangelium:
Poslední věta dnešního evangelia (v. 28) nás informuje o tom, že Jan Křtitel koná svou službu v “Betánii na druhé straně Jordánu”. Betánie znamená “dům svědectví”. Skutečnost, že Jan působí právě tam, může mít symbolický význam: každé společenství se totiž musí stát domem svědectví.
Celé dnešní evangelium nám vysvětluje, v čem vlastně spočívá svědectví. Tváří v tvář “dotazovací komisi”, vyslané k ověření Janovy identity z Jeruzaléma, odpovídá Jan tím, že odkazuje na Ježíše: “On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle” (v. 6); a dále: “Já nejsem Mesiáš. Já jsem hlas” (v. 21-22). V Janově evangeliu není Jan Křtitel pouze kazatelem nebo asketou, nýbrž dokonalým příkladem svědka – společenství křesťanů se musí vyznačovat postojem Jana Křtitele: Nikdo nemůže říci: “Já to jsem”, ale všichni mají ukazovat na Ježíše Krista. Zároveň ale každý má a může být Ježíšovým “znamením” pro ty druhé, přestože si též má uchovat – stejně jako Jan Křtitel – schopnost umenšovat se. Každý je potřebným, ba dokonce nezbytným znamením. Znamení však nemůžeme přesně definovat, odkazuje totiž na něco jiného.
Abychom mohli být svědky, musíme nejprve pozorně poslouchat. Když evangelista představuje Jana Křitele, jak ukazuje na Ježíše, říká nám tím, že pravda je už mezi námi: “Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte”. Tento výraz se odvolává na starozákonní téma skryté moudrosti, kterou mohou lidé poznat jedině tehdy, až se sama zjeví. Touto moudrostí, která se zjevuje člověku, je Ježíš.
MEDITATIO
Je-li církev “domem svědectví”, chápeme, že odehrává-li se nějaký významný proces, je nutná přítomnost svědků. Janovo evangelium nás učí, že v dějinách lidstva se odehrává veliká událost, v jejímž středu stojí Ježíš – Boží pravda. Skrze tuto událost je společenství věřících neustále vybízeno, aby se svým svědectvím postavilo po Ježíšově boku a svědčilo o Boží tváři, kterou nám Ježíš dává poznat. Naše společenství má tuto Boží tvář ukazovat svým životem.
V tomto světle je dobré číst první čtení. Tentýž Duch, který sestoupil na proroka Izaiáše a později na Ježíše, byl nyní dán církvi. Ta ale musí dávat pozor, aby (jak říká sv. Pavel) Ducha svatého neuhasila. Duch svatý přikrývá jako “plášť spravedlnosti” celou církev a uschopňuje ji, aby svými činy svědčila o Bohu, a tak hlásala radostnou zvěst chudým dnešního světa. Duch dokáže “obvázat ty, jimž puká srdce”. Musíme se proto snažit, abychom v srdcích lidí působili ono uzdravení, jež nemá nic společného se zázraky, ale vyžaduje trpělivost – podobně jako tělesná zranění se zlomené srdce uzdravuje jen pozvolna.
Dalším naším úkolem je “oznamovat zajatým propuštění a svobodu uvězněným” s vědomím, že neexistují pouze zjevná otroctví, nýbrž i otroctví skrytá. Ta mohou být někdy stejně nesnesitelná jako viditelná pouta. Jsme konečně povoláni “hlásat Hospodinovo milostivé léto”: Je třeba pochopit, že náš čas – kterým tak často plýtváme – má velkou hodnotu. Musíme si jej proto vážit a dobře rozlišovat příležitosti, které nám Boží milost nabízí.
Příchodem Mesiáše, ženicha oděného spravedlností, se mezi námi rodí solidarita, sdílení a radost, která je pravá jen tehdy, můžeme-li se o ni s někým rozdělit. Dobře víme, že v tomto programu spravedlnosti a bratrství nebudeme nikdy dokonalí, ale neustálý odkaz na jediného ženicha, který je naším světlem, zaručuje, že v nás nikdy neochabne síla lásky.
ORATIO
Vyzýváš nás, Pane, k radosti: “Stále se radujte.” Dokonce nás učíš, jakými slovy máme svou radost vyjádřit: “Radostí jásám v Hospodinu, má duše plesá v mém Bohu, neboť mě oblékl roucho spásy.” Učiň ze mě, Pane, radostného křesťana, abych jako Jan s radostí pozoroval, jak přichází na svět pravé světlo, a radoval se z toho, že mohu být hlasem ve službě Božího slova. Dej, ať jsem šťastný jako prorok, naplněný tvým Duchem svatosti, a ať jako Maria poznávám a opěvuji veliké skutky, které jsi ve mně a pro mě vykonal.
Vyzýváš nás, Pane, k modlitbě: “Bez přestání se modlete.” Zdá se mi to téměř nemožné. Jsem zvyklý oddělovat modlitbu od práce a stále si myslím, že se mohu modlit pouze tehdy, když jsem na kolenou. Přesto však vím, že jsi v mém životě i v mé práci neustále přítomen. Vždyť ty sám mě chceš “dokonale posvětit” a podepíráš mé nejisté kroky na cestě svatosti. Nauč mě, abych neustále žil ve tvé přítomnosti a abych všechno dělal z lásky k tobě.
Vyzýváš nás, Pane, abychom ti děkovali: “Ve všech životních podmínkách děkujte Bohu.” V eucharistii nás spojuješ se svým díkůvzdáním. Pomoz mi, abych slova uznání neříkal pouze vnějškově, zvykově a bez nadšení, ale aby se moje díkůvzdání Bohu Otci proměnilo v konkrétní službu bližním, a tak svědčilo o Otcově lásce.
Přijď, Duchu svatý, a staň se v nás radostí, modlitbou, díkůvzdáním i láskou.
CONTEMPLATIO
Poslové se ptají Jana, kým je. Co odpověděl nebeský vládce, jitřenka, pozemský anděl Jan? Řekl: “Nejsem”, zatímco všichni lidé touží někým být nebo si na to aspoň hrát.
Kdo by dokázal napodobit tento příklad, dostal by se mnohem blíže, rychleji, snadněji a s větší jistotou k té nejvyšší a nejhlubší pravdě, kterou můžeme poznat v čase. Nikdo pro to není příliš starý, nemocný, chudý ani bohatý. Jaká nevyslovitelná hodnota se skrývá v těchto slovech: “Nejsem”! Nikdo však touto cestou nechce jít, ať se mu předkládá jakýmkoliv způsobem. Ve skutečnosti totiž jsme, chceme být a chtěli bychom být něco více než ostatní lidé.
Z toho pocházejí všechny slzy a nářky. Proto nenacházíme vnitřní ani vnější pokoj. Kdybychom však byli ničím, přineslo by nám to ve všech směrech, na všech místech a se všemi lidmi plný, opravdový, podstatný a věčný pokoj. A byla by to ta nejblaženější, nejjistější a nejvznešenější věc tohoto světa (H. Suso, Opere spirituali. Le prediche, Alba 1971, 584-585).
ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
“Radostí jásám v Hospodinu, má duše plesá v mém Bohu” (Iz 61,10).
