1. čtení: Job 7,1-4.6-7
2. čtení: 1. list Korinťanům 9,16-19.22-23
Evangelium: Marek 1,29-39

Jsme stále ještě u oné soboty, kterou Ježíš strávil v Kafarnau a jež začala jeho ranním příchodem do synagogy, kde uzdravil nemocného na duchu i na těle (srov. Mk 1,23–28). Ježíš pokračuje v setkávání s muži a ženami postiženými na zdraví, spoutanými utrpením a nemocí. Setkává se s nimi, protože jsou mu blízcí, jako Petrova tchýně stižená horečkou; setkává se s nimi, protože k němu přicházejí ze všech stran. Dalo by se říci, že den v Kafarnau je především setkáním Ježíše s všudypřítomnými nemocnými: při liturgii ve shromáždění věřících, v domě, ve městě i vesnicích…

Ježíš nekáže rezignovanost, nežádá od nich, aby své utrpení odevzdali Bohu, na druhou stranu je ale ani nepovzbuzuje k vyhledávání mimořádností a zázraků. Setkává se s nimi, nebojí se jim přiblížit, dokonce se jich dotknout. Dělá tedy především gesta vyjadřující blízkost, sklání se nad jejich těly, aby je léčil, bojuje se zlem, aby ustoupilo, a tak navrací zdraví a plnost života. Je třeba to říci jasně: bolest a nemoc, tato hrozná situace, s níž se dříve či později střetneme, nás automaticky nevedou k tomu, že jsme lepší, ale často nás tlačí do uzavřenosti, egoismu, nedostatku důvěry k druhým a k životu…

Přesto je nemoc místem, kde může zaznít radostná zvěst o Božím království. Spolu s navrácením celistvosti zdraví nemocným totiž Ježíšovo uzdravování svědčí o tom, že i v nemoci je člověk stále předmětem Boží lásky a péče. V nemoci se tedy od každého člověka žádá jednoduše přijmout, že je milován, a snažit se také milovat! Skrze skutky péče o nemocné a jejich uzdravování nám Ježíš vypráví Boží lásku a zvěstuje evangelium gesty a činy, tak jako je v synagoze zvěstoval slovy (srov. Mk 1,21–22). Učí nás, jaká má být naše služba nemocným, s nimiž se setkáváme. Tyto zázraky jsou tedy znameními, jež mají uvolnit místo pro každodennost lásky, víry a naděje, protože pouze tak se naplňuje pravda o člověku. Pravý zázrak učiněný na nemocných spočívá ve skutečnosti, že mohou poznat lásku. Ačkoliv Marek napsal evangelium, v němž téměř třetinu zaujímají vyprávění o zázracích, nechce od čtenáře, aby se zajímal o to zázračné a mimořádné. Proto ani Ježíš, ačkoliv tyto činy dělá, se jimi nikdy nechlubí ani se u nich nezastavuje, ale naopak vyžaduje v této věci mlčení (srov. Mk 1,43–44; 5,43 atd.) a dává pozor, aby z těchto gest zástupy neodvozovaly jeho svatost ani nedělaly ukvapené závěry o jeho identitě dříve, než ji on sám definitivně ukáže na kříži. Pouze tehdy bude možné říci: „To byl opravdu Syn Boží!“ (Mk 15,39)

Za povšimnutí stojí také to, že Ježíš se nenechá strhnout ani zástupy, které žádají uzdravení, ani svou činností pastýře (srov. Mk 6,34): hledá a nachází místa a časy samoty, aby se oddal modlitbě, naslouchání Otci a společenství s ním. Na poušti, v noci či brzy ráno se vytrvale snaží zachovat si čas nezbytný pro živení vztahu s Bohem, který ho poslal a který mu dává sílu a inspiraci pro jeho „procházení mezi námi a konání dobra“ (srov. Sk 10,38).

Takto Ježíš strávil život, takto nás, své učedníky, učí jej strávit. Takový život nachází sílu v modlitbě a v dialogu s Bohem a stává se životem pro Boha a pro druhé, stává se nesením utrpení bratra, soucitem, který se nezastaví před nemocí, a aniž by si činil nároky na zázračné uzdravení, umí nést bolest druhého, a tak ho dokáže pozvednout. Protože i když jsou některé nemoci i dnes nevyléčitelné, žádný člověk není neléčitelný: stačí, že se o něj budeme starat a ukazovat mu tak péči, kterou má Pán o celé lidstvo.

Převzato  z knihy: Hlásej Slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: 
KNA
 

VIDEOÚVOD k liturgii této neděle.