1. čtení: Izaiáš 25,6–10a
2. čtení: Filipanům 4,12–14.19–20
Evangelium: Matouš 22,1–14
Dnešní mše svatá přináší Boží slovo naplněné zvěstí o naději a radosti. Je to poselství Boží útěchy pro jeho lid. Izaiáš říká, že Bůh sejme závoj smutku, zničí navždy smrt a setře slzy z každé tváře.
Dějiny a literatura všech národů jsou popravdě řečeno plné těchto vzepětí naděje, přivádějících člověka k tomu,aby se – zvláště v obdobích velkých pohrom a katastrof – uchýlil stranou a alespoň chvíli se kochal nádhernou budoucností, jistým druhem mytologických návratů k zlatému věku. Ostatně i dnes je lidstvo pobízeno ideologiemi, které ho podněcují k pohledům dopředu a k vložení veškeré své naděje do budoucnosti, v níž se uskuteční plné osvobození a člověk bude konečně tím, kým nikdy nebyl – tedy sám sebou.
Čím se tedy liší přísliby biblických proroků od těch obdobných, přinášených ale básníky nebo proroky utopie? Odlišuje je fakt, že na rozdíl od těch posledně jmenovaných se Boží přísliby vztahují ke konkrétní budoucí události, zakládají se na příslibu a úsilí Božím – Hospodin vystrojí jednoho dne hostinu pro všechny národy. V daném okamžiku jde samozřejmě o poměrně nejasný slib a lidé nevědí, co má být vlastně tou hostinou, kterou Hospodin chystá.
Když však přejdeme k evangelijnímu úryvku, slyšíme následující Ježíšova slova: „Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu.“ Nejprve zve vybrané hosty, když však odmítají, zve všechny lidi. Nebeské království je svatební oslavou – Ježíš je ženich; Bůh Otec, král v podobenství, je autorem a původcem celého tohoto plánu.
Všechny Boží přísliby nalezly své naplnění v příchodu Ježíše Krista. Svatý Pavel řekne, že on je Boží „ano“ ke všem svým příslibům (srov. 2 Kor 1,19–20). Je tím posledním a výsostným „Amen“ (srov. Zj 3,14). Nebeské království, které přináší na zem, je současně také sálem, v němž se oslavuje hostina, a rovněž samotnou hostinou – jedná se o církev a o vykoupení v ní přichystaném.
Proč se hovoří zrovna o svatební hostině? – Poněvadž svatební oslava je výsostným znamením radosti a vykoupení, které uskutečnil Kristus, a je proto „velkou radostí pro celý lid“. Především však svatební hostina odkazuje na Ježíše Krista, jenž přišel do světa s posláním sjednotit se sebou lidstvo naprosto novým a niterným způsobem, že se dá hovořit o svatbě mezi ním a církví (srov. Ef 5,25n). Ježíš se mnohokrát představoval skrze obraz ženicha. Nazývá své učedníky jako „přátele ženicha“, hovoří o věrných duších jako pannách jdoucích naproti ženichovi; konečně, Jan označuje církev za „Beránkovu nevěstu“ (Zjevení) a Pavel dospívá k tomu, že řekne, že manželství křesťanů je velkým tajemstvím, krásnou a hlubokou skutečností, protože má jako svůj vzor snoubenecký vztah mezi Kristem a jeho církví (Ef 5,32n).
Pokud bychom chtěli zůstat v této optimistické a zářivé atmosféře, raději bychom neměli přecházet do druhé poloviny úryvku evangelia. Jásavá vize, v níž se nahlížíme u stejného stolu společně s Bohem jako jeho společníci a přátelé ženicha, má také svůj mrak, který ji zastiňuje – odmítnutí pozvaných. Odmítnutí pozvaných hostů prvního sledu v evangelijním podobenství naráží na odmítnutí namířené židovským národem proti Ježíšovi a jeho poselství. Ti, kdo byli prvními, se stanou posledními; ostatní lidé – pohané – zaujmou jejich místo. Minulou neděli jsme v závěru podobenství o proradných vinařích slyšeli, že těmito „náhradníky“ jsme my – dědicové pohanského světa. My se řadíme k oné druhé vlně pozvaných, k lidem vyhledávaným na ulicích, na křižovatkách cest – k vlně tvořené dobrými i špatnými (Lukáš mluví o slepých, chromých a postižených).
Co bude s námi? Jsme v bezpečí před jakýmkoli odmítnutím? Jsme si skutečně tak jistí tím, že už nám nemůže být Království odňato a že nebudeme vyhozeni někam ven, mimo oslavu, do okolní temnoty? – Podobenství má i pro nás v jednom ze svých koutů závažné upozornění. Mezi novými pozvanými se nacházel také jeden, který se náležitě neoblékl, někdo, kdo se tam ocitl jaksi náhodou, jehož srdce i myšlenky byly jinde – dnes bychom řekli, že to byl prospěchář nebo příživník. Ostatní stolovníci nebyli schopni ho rozpoznat, byli vtaženi do podvodu z jeho strany a pokládali ho za jednoho z nich. Pán se však nenechá nachytat a přelstít – jakmile vstoupil do sálu, ihned na něm jeho oko spočinulo: „Příteli, jak jsi sem přišel?“
Příteli, jak jsi se sem dostal? – Když odhlédneme od podobenství, pak je tato otázka namířena ke každému z nás, kteří se nyní nacházíme ve velkém svatebním sále, jímž je církev, a chystáme se k večeři, kterou je eucharistie. Nutí nás, abychom vstoupili do sebe sama a ptali se, jestli tu také my nejsme bez odpovídajícího oděvu, jestli se tu nenacházíme náhodou nebo ze zvyku, aniž bychom se účastnili a měli zájem o to, co se děje; jestli nejsme i my těmi, kdo má nepřítomné srdce a mysl ztracenou za hradbou vlastního pole a vlastních záležitostí.
Svatý Pavel, říkal prvním křesťanům, aby každý z nich pozorně zkoumal sebe sama, dříve než přistoupí k účasti na tomto chlebě (srov. 1 Kor 11,28).
Základní otázkou tedy rozhodně není pouze to, zda jsme na mši – ono „proč“ jsme přišli, ale vyvstává radikálnější otázka, týkající se naší existence v církvi, či naší existence křesťanské. Možná už nastala opět hodina, kdy ti, kdo uctívají Boha, ho budou uctívat v duchu a pravdě, jak o tom mluvil Ježíš se Samařankou (srov. Jan 4,23), tj. vnitřně a skrze skutky, a ne pouze ze zvyku a slovy. Nastal čas, abychom vědomě a chtěně přijali to, co se naplnilo při našem křtu. Snad právě to chtěl Pán vyjádřit skrze obraz vhodného oblečení. Být oděni do svatebního roucha by mohlo znamenat obléci se do evangelijních skutků, do pláště dobré vůle a lásky, který zahalí nahotu naší přirozenosti.
Právě takové ctitele Bůh potřebuje – ty, kdo ho uctívají skutky, ne pouze slovy; kdo slovo Boží slyší a uvádějí ho do praxe.
Patříme mezi ně? – Ať je to jakkoli, Boží slovo nás zve, abychom se mezi ně zařadili. Říká nám, že se jimi můžeme stát. Můžeme být pravými a přesvědčenými křesťany, kteří jsou skutečně šťastní, že jimi jsou – křesťany „v duchu a pravdě“. Můžeme jimi být sami od sebe? – Ne, ale „Hospodin je můj pastýř“, zpívali jsme v responzoriálním žalmu (Žl 23/22), a proto nám nic neschází; prostředky jsou nám tudíž plně k dispozici.
K němu, dobrému pastýři a ženichovi dnešního podobenství, se nyní přibližujeme jiným způsobem. Skrze jeho eucharistický chléb prosme také o to, aby nám daroval svého Ducha a sílu svého vzkříšení.
Převzato z knihy: Slovo a život A (Raniero Cantalamessa)
VIDEOÚVOD k evangelnímu textu této neděle.
