Připravujte cestu Páně (2. neděle adventní C)

Boží slovo nás i o této druhé neděli adventní vybízí k tomu, abychom rozjímali nad Pánovým příchodem, a to tím způsobem, že před nás staví osobu Jana Křtitele, který v sobě shrnuje celý Starý zákon a propojuje ho s Novým zákonem. Tento prorok na rozhraní epoch je předchůdcem Mesiáše Ježíše jak v životě, tak ve smrti. Ježíš sám ho definoval slovy: „Mezi narozenými ze ženy není nikdo větší než Jan“ (Lk 7,28).

Lukáš vyjadřuje obzvláště slavnostním způsobem vstup Jana Křtitele na scénu dějin: „V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě, Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše a Kaifáše uslyšel na poušti Boží slovo Jan, syn Zachariášův“ (Lk 3,1–2). Tento úvod dosvědčuje prorocké povolání Jana, jenž přijímá to, že se stane nástrojem Božího slova a prostředníkem moci Nejvyššího. Janova velikost tkví v sebezřeknutí, které ho vede ke stále vědomějšímu způsobu naslouchání, protože to je jediný způsob, jak v sobě nechat ono skutečně působit. K tomu všemu dochází v rámci dějin, uprostřed řady událostí poznamenaných arogancí římské politické moci a intrikami místní náboženské hierarchie, což vše se na první pohled zdá být v ostrém protikladu k Božím záměrům… Tak dochází k tomu, že Boží slovo se jeví stále zřetelněji jako protagonista celého dění. Prostřednictvím poslušného naslouchání Božímu slovu a souznění s ním ze strany člověka, odhodlaného dát tomuto slovo slyšitelný a viditelný tvar, tedy prostřednictvím Jana, jenž se stal prorokem, toto Boží slovo může v dějinách naplňovat spásonosné dění, které se odehrává navzdory protikladným událostem lidských dějin…

Janův život a jeho působení probíhají na poušti, tedy na místě, které vede ke strohosti života a k přebývání v samotě. Tahle samota však rozhodně není něčím samoúčelným, protože se jedná o stav, k němuž nás Bůh přivádí proto, abychom mohli lépe naslouchat jeho hlasu, jenž stále hovoří k našemu srdci (srov. Oz 2,16). Poté, co žil na opuštěných místech již od dob svého mládí až po den svého vystoupení (srov. Lk 1,80), se z Jana stává hlas Božího slova. Proto také Jan vycházel „do celého okolí Jordánu a hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy“ (Lk 3,3). Jan mocně volá lidi k obrácení, tedy k návratu k Bohu prostřednictvím změny smýšlení, které se pak projevuje v konkrétním jednání (srov. Lk 3,8). Je však znovu jasné, že tu není ani stopy po nějakém sebeuplatňování ze strany člověka. Janovou hlavní snahou je to, aby disponoval každého člověka k přijetí odpuštění hříchů, což je jediná opravdová zkušenost spásy, která je nám nabídnuta na této zemi, jak o tom zpíval Zachariáš, otec Jana Křtitele, u příležitosti narození svého syna (srov. Lk 1,77).

Proroctví, jež na několik století v Izraeli vymizelo, se v Janu Křtitelovi opět vrací na scénu. V dané souvislosti není bez významu, že při popisování Křtitelova poslání Lukáš používá výhradně slova Písma a cituje Izaiášův výrok: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí! A každý člověk uzří Boží spásu“ (Lk 3,4–6; srov. Iz 40,3–4). Právě připomenutá slova v sobě zahrnují velkou útěchu. Jsou to slova, která opětně zpřítomňují sílu definitivního exodu, jejž Bůh přichystal pro svůj lid. Současně však tato slova obsahují naléhavé napomenutí pro každého čtenáře evangelia. Každý křesťan je totiž volán k tomu, aby po příkladu Jana Křtitele připravoval každý den cestu Páně v poušti svého vlastního srdce, aby vyrovnával a snižoval hory své vlastní pýchy a zasypával propasti své vlastní beznaděje… A tento tvrdý zápas má v posledním důsledku jediný cíl, totiž dospět k pochopení, že hlubokým Božím přáním je právě spása všech lidí, což je skutečnost, která se definitivně naplní až při příchodu Páně na konci lidských dějin. „A každý člověk uzří Boží spásu“ (Lk 3,6).

Pro nás, kteří nyní očekáváme Toho, který má přijít, je Jan Křtitel novým Eliášem (srov. Mt 3,23–24; Lk 1,17), tím, kdo otevírá děje spásy a zvěstuje nadcházející události našeho spasení, jež se uskuteční díky Synu člověka. Ano, Jan Křtitel byl Kristovým předchůdcem v dějinách, a takovýto úkol mu náleží až do konce času, což jasně pochopil jeden dávný církevní otec, když o něm napsal: „Tajemství Jana Křtitele se bude naplňovat až do okamžiku příchodu Ježíše Krista, neboť duch Jana Křtitele předchází každého, kdo věří v Krista, a jeho síla vede lidi k tomu, aby obměkčovali tvrdost svých srdcí a napřimovali cesty svého života.“ Právě to jsou také základní předpoklady přijetí Pánova příchodu. Jsme však my křesťané opravdu lidmi očekávání? Jsme opravdu ochotni žít v tomto očekávání?

Převzato z knihy: Hlásej slovo - roč. cyklus C, autor Enzo Bianchi, vydalo KNA