Přijímat Boží obdarování (28. neděle v mezidobí A)

V jeruzalémském chrámě dnes Ježíš předkládá náboženským představitelům Izraele třetí podobenství, které je komplexnější než dvě předešlá. V tomto vyprávění Mistr líčí hostinu Božího království (srov. Iz 25,6–10; Mt 8,11–12) a také poslední soud. Zároveň můžeme v tomto úryvku snadno rozpoznat také Matoušovu redakční ruku: evangelista totiž sepisoval své evangelium po pádu Jeruzaléma, k němuž došlo v roce 70 po Kristu, a proto zde zmiňuje určité již známé události dějin spásy. Z tohoto hlediska podobenství obrazně pojednává o velikonoční události, tedy o Beránkově svatbě (srov. Zj 19,7), o odmítnutí prvních křesťanských misionářů v Izraeli, o zničení Jeruzaléma, o otevření církve pohanským národům i o soudu, jenž hrozí církvi samotné i jejím novým příslušníkům. Do horizontu soudu tedy patří jak Izrael, tak církev.

V první části svého podobenství Ježíš přirovnává Boží království k příběhu krále, který u příležitosti svatby svého syna vyslal služebníky, aby pozvali vybrané hosty. Připravil velkolepou hostinu s vynikajícími pokrmy. Od pozvaných žádal jenom to, aby se spolu s ním radovali. A přece se, podobně jako v podobenství o vinařích, kteří se uchýlili až k vraždě (srov. Mt 21,33–45), setkáváme s velmi negativní reakcí. Někteří projevují k pozvání lhostejnost, jiní jsou zase velmi povrchní, a tak se k pozvání stavějí zády, další dokonce královy služebníky zabili. Odpověď je rychlá a tvrdá: „Krále to rozhněvalo. Poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil“ (Mt 22,7). Ježíš používá apokalyptické výrazových prostředků, k nimž patří hrozivé obrazy, které nemají nahánět hrůzu, nýbrž výrazně podtrhnout požadavky kladené na toho, kdo chce vstoupit do Božího království. Požadavek je jediný: přijmout Boží milostivé obdarování. Když ho člověk nepřijme, jeho život se stává prohrou dokonce i ve jménu vznešených náboženských předpisů nebo domnělé obrany samotného Boha…

Vyprávění začíná v jistém smyslu jakoby od začátku. Král posílá služebníky, aby na hostinu pozvali všechny, které najdou na rozích ulic. Nabídka spásy se obnovuje a směřuje ke všem lidem. Sál se tedy naplní pozvanými, ať už jsou dobří, nebo špatní. Je to podobné jako s obilím a plevelem, které rostou společně až do žně (srov. Mt 13,24–30); jako síť vržená do moře, v níž jsou pak vytaženy dobré a špatné ryby (srov. Mt 19,17). Navzdory tomu se spása nabízí všem, protože Bůh chce, aby všichni došli spásy (srov. 1 Tim 2,4). A podmínka, abychom byli uznáni za dobré, je znovu jediná: uznat se za hříšníky a přijmout to, že nás ospravedlňuje Boží láska.

Takto je také třeba chápat závěr dnešního podobenství, související s tradičním obyčejem z Ježíšových dob, kdy se u vstupu do sálu pozvaným na svatební hostinu poskytovalo jako dar bělostné roucho, znamení společného pozvání od pána domu. Když král, který je obrazem Boha, vstupuje, aby pozdravil přítomné, všimne si jednoho, který na sobě ono svatební roucho nemá. Jak je to ale možné? Tento člověk přijal pozvání, ale až do poslední chvíle ve své pýše odmítal obdarování, spoléhal na své síly. Místo toho, aby s radostí odpovídal na Boží milosrdenství, vedl si dál svůj monolog, takže v rozhodujícím okamžiku není schopen ze sebe vypravit ani slovo. Ten člověk nikdy Boha nepoznal (srov. Mt 7,23) a nyní je už příliš pozdě.

„Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených!“ (Mt 22,14), říká na závěr dnešního úryvku Ježíš. Je to varování pro každého z nás. Všechny lidské bytosti jsou povolány ke spáse, pozvány na slavnostní hostinu Božího království, nikomu ale není tato spása dopředu zaručena, dokonce viditelná příslušnost k církvi není jednoznačnou zárukou spásy. Je třeba otevřít se Boží milosti, která nás stále pobízí, abychom odstraňovali všechno, co v nás překáží Boží vládě v našem srdci. Jinými slovy, je třeba přijímat nabídku od Boha, Otce našeho Pána Ježíše Krista: „Tomu, kdo žízní, dám pít z pramene živé vody zadarmo“ (Zj 21,6; srov. Iz 55,1).

Převzato  z knihy: Hlásej Slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA