Přijď, Pane Ježíši! (1. neděle adventní B)

LECTIO

K prvnímu čtení: 

Nejsilnějším okamžikem tohoto úryvku z  knihy proroka Izaiáše je bezesporu prosba v 19. verši: “Kéž bys protrhl nebe a sestoupil!”, začleněná prorockým redaktorem do série veršů, jejichž tematika jí dodává ještě větší hloubku a sílu. Můžeme zde rozlišit tři základní témata.

V  prvé řadě vyjadřuje náš úryvek hluboké vědomí, že se lid dopustil osobních hříchů; nejsou tak důležitá neštěstí, do nichž upadl Izrael (např. znesvěcení chrámu, což však liturgické čtení vypouští), jako hřích. Hřích je jako vězení, z  něhož se Boží lid nedokáže vlastní silou vysvobodit: “Proč jsi dopustil, Hospodine, že jsme zbloudili z tvých cest?” (v. 17); “nepravost nás unášela jak vítr” (v. 6.); “jak špinavý šat byl každý náš dobrý skutek” (v. 5). Nic nedokáže člověka oprostit od pouta hříchu.

Povšimněme si, že v  této situaci se Boží lid obrací k  Bohu a vzývá ho vyznáním “ty jsi náš otec”. To je ve Starém zákoně velmi vzácný výraz, objevuje se pouze ve velmi významných okamžicích. Právě Boží otcovství vůči jeho lidu je důvodem, proč jej Bůh vysvobozuje z  Egypta (Ex 4,23: “Propusť mého syna!”). Kdykoliv se potom Izrael obrací k  Bohu a poukazuje na toto příbuzenské pouto, doufá, že tak pohne Boží srdce ke slitování.

Prosba, aby Bůh prolomil nebe, je doplněna odvoláním se na to, co Bůh vykonal v  minulosti, jako by tím Izrael říkal Bohu: nevzpomínej na to, co jsme udělali my, ale rozpomeň se na to, co jsi udělal ty, a stejně jednej i dnes!

Ke druhému čtení: 

Pavel se obrací na společenství křesťanů v  Korintu a představuje mu, jak má vypadat opravdový křesťanský život. Křesťané žijí mezi dvěma časovými rovinami: mezi minulostí, v  níž Korinťané hojně zakusili Boží dary, a budoucností, to je dnem, kdy “přijde náš Pán Ježíš Kristus”. Z  toho vyplývá, že je nutné osvojit si dvojí postoj: díkůvzdání a naději.

Počátky kázání v  Korintu se vyznačovaly hojným vylitím darů Ducha svatého. Vzešlo z  toho velmi živé společenství. Apoštol Pavel nemusí jednotlivé křesťany vybízet k  větší účasti na životě společenství, ale vidí jako nutné více zaměřit bohatství jednotlivců na prospěch všech. Dary a projevy milosti, připomíná svatý Pavel, nebyly věřícím dány k  tomu, aby se vyvyšovali a vychloubali, nýbrž jako úkol a zodpovědnost. Ti, kdo byli takto obdarováni, mají pomáhat ostatním, aby byli pevní “v pravém svědectví o Kristu”.

Milostí obdaření věřící tak mohou s  důvěrou kráčet vstříc konečnému zjevení Pána Ježíše (v. 7), kdy dosáhnou plného společenství s  ním. Pavel však zdůrazňuje, že k  tomuto konečnému setkání s  Kristem je dovede v  prvé řadě nikoliv jejich vlastní bdělé očekávání, nýbrž sám Bůh. Křesťané, kteří dobře znají svou vlastní křehkost, mohou tedy počítat s  Boží věrností, neboť Bůh chce za každou cenu přivést jejich povolání ke šťastnému cíli.

K evangeliu:  

Evangelium začíná i končí stejným pozváním: “Bděte!” (v. 33.37). Pak následují dva celky, z  nichž první se zabývá otázkou “proč” vlastně bdít: “Bděte, protože neznáte přesný čas.” (v. 33). Při povrchní četbě by se mohlo zdát, že si nás Ježíš chce zotročit, a tím, že nezjevuje den ani hodinu, udržuje křesťany v neustálém strachu. Opak je však pravdou. Ježíš neudává hodinu proto, že každá hodina je vhodná k  tomu, abychom se otevřeli evangeliu a začali podle něho žít. Ježíš si přeje založit společenství, jehož prvořadým úkolem není zkoumat, kdy už to přijde, ale vnímat znamení doby a okamžiky Božího navštívení, pozorně naslouchat Kristu a žít v  poslušnosti jeho hlasu. Cílem tohoto očekávání je poslední hodina, která společenství věřících navždy uvede do Božího království. V  tomto neustálém a intenzivním očekávání proto není místo pro úzkost a strach, neboť se nese v  ovzduší absolutní důvěry.

Druhá část nás poučuje o tom, v  jakém stylu máme prožívat svou bdělost. Když svatý Marek předkládá podobenství o člověku, který odchází na daleké cesty, uvádí, že tento muž nechává svůj “dům” v  rukou služebníků (v. 34). V  obrazu domu zde můžeme vidět celé křesťanské společenství. Každý věřící je na základě povolání, které od Krista přijal, zodpovědný za jeho rozkvět. Je-li bdělý, znamená to, že se bude při očekávání Pánova příchodu také “starat o dům” církve a bude věrně konat práci, kterou ho pověřil sám Pán.

MEDITATIO

Základní ctností adventu je naděje. Díky ní můžeme s  důvěrou a odvahou hledět do budoucnosti. Pokud by však naše naděje nedokázala realisticky vnímat současnost a nebyla by zakořeněna v  tom, co již známe a co jsme prožili, byla by to pouhá iluze, ztrácející se ve sféře naší fantazie. A právě o této tematice hovoří všechna tři dnešní čtení.

První čtení se zaměřuje zvláště na to, co jsme od Boha již obdrželi, abychom na tomto základě mohli očekávat jeho příchod. První verše nemluví o člověku, ale o Bohu: “Ty jsi náš otec, náš vykupitel” (Iz 63,16). Jejich základem je jistota, že Bůh se s  námi pevně spojil a nemůže se od nás vzdálit. Ostatně každý vztah (manželé, přátelé, společenství) v  sobě nese vzpomínky na chvíle strávené společně a na společně překonaná nebezpečí. Tato síla dokáže čelit také budoucím problémům. Stejně je tomu i ve vztahu s  Bohem: ani zde nesmíme zapomenout na minulé Boží skutky.

Naděje však musí pravdivě a věrohodně zářit také v  přítomnosti. Proto se spojuje s  bdělostí a s  připraveností jednat. V „domě“ církve obdrželi všichni nějakou službu; všichni tedy musí být služebníky. Služebník není vlastníkem svého života, ale patří někomu jinému. V  domě tohoto Pána nepatří nikdo sám sobě, nýbrž jemu a skrze něj i ostatním lidem. Příklad učedníků v  Getsemanské zahradě, kteří, místo aby bděli s Ježíšem, usnuli, výstižně ukazuje, že tato bdělost není samoúčelná, ale podstatně závisí na schopnosti dát život, jako to udělal Ježíš.

ORATIO

Nejlepším podnětem pro modlitbu je v  tomto případě text prvního čtení, které je jednou velkou prosbou.

“Ty, Hospodine, jsi náš otec.” Když se k  tobě přibližujeme, Otče, cítíme celou sílu těchto slov. Tys nám vyšel vstříc, nechal ses od nás přímo vydírat tím, že se můžeme neustále dovolávat tohoto pouta a klepat na dveře tvého srdce. Nevzpomínej na to, kdo jsme my, ale vzpomeň, kdo jsi ty, protože my jsme hlína, zatímco ty jsi hrnčíř. Nezapomeň na dílo svých rukou!

Pane Ježíši, tys nám svěřil svůj dům, církev, i všechny naše bratry, abychom o sebe v  očekávání tvého návratu vzájemně pečovali. Nedovol, aby naše ruce klesly únavou nebo ospalostí. Nenechávej nás napospas našemu hříchu a nečistotě. Ty nás nazýváš služebníky: dej, ať se poznáme v  tobě, který ses stal služebníkem nás všech.

“Dejte si pozor, bděte”, je tvůj příkaz. Učiň, abychom stejně pozorně jako ti, kdo tráví noc ve volné přírodě a bedlivě sledují všechny noční zvuky, v  nichž se snaží rozpoznat všechno důležité, i my pozorně poslouchali všechny projevy tvého působení, a tak nepřehlédli žádné pozvání ke spolupráci s  tebou.

CONTEMPLATIO

Je to vážný požadavek: bdít. Co tím po nás Kristus žádá? Být bdělí. Nejde jen o to věřit, ale hlídkovat. Dovedete si představit, co to znamená čekat na přítele, který má zpoždění? Víte, co to znamená s  úzkostí jej očekávat, když nevíte, co se vlastně stalo? Bdít pro Krista je něco podobného. Bdít s  Kristem znamená dívat se kupředu, aniž zapomínáme na minulost. Nesmíme zapomenout, že on trpěl za nás, musíme se ztratit v  kontemplaci jeho velikého vykoupení. Být bdělí znamená neustále obnovovat na našem vlastním životě Kristovo utrpení a agonii, s  radostí si obléci plášť ponížení, který si dříve než my oblékl Kristus, zůstávat až na druhém místě a vystoupit do nebe. Je to odpoutání od viditelného světa a život ve světě neviditelném s  touto jistotou: Kristus přijde, a přijde přesně tak, jak řekl. Je to hluboké a vděčné očekávání druhého Kristova příchodu. Právě to znamená bdít. (J. H. Newman, Diario spirituale e meditazioni, Novara, bez datace, 91-93).

ACTIO

Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:

“Přijď, Pane Ježíši!” (Zj 22,20).