Pravý příbytek Boží (3. neděle postní B)

Postní cesta, k níž nás církev vybízí, vede skrze četbu evangelia podle Jana, proto nyní tuto a příští dvě neděle opustíme Markovo vyprávění a budeme kontemplovat některá Ježíšova slova a gesta ve čtvrtém evangeliu.

Dnes máme před sebou gesto, které Ježíš učinil v Jeruzalémě u příležitosti velikonočních svátků (srov. také Mk 11,15–18): vešel do chrámu a viděl, že prostor nazývaný „nádvoří pohanů“, poněvadž bylo vyhrazeno nežidům, kteří chtěli poznat víru a kult Izraele a „přiblížit se“ Hospodinu (srov. Iz 45,20), se změnil v místo obchodu a prodeje obětních zvířat. Víme také, že tam směnárníci měnili peníze, aby umožnili poutníkům zaplatit chrámovou daň, a že mnozí nádvořím procházeli jenom proto, aby si zkrátili cestu do údolí Cedronu. Zkrátka místo, které Bůh chtěl jako „dům modlitby pro všechny národy“ (Iz 56,7), se stalo tržištěm…

Proto se tedy Ježíšova vroucí láska k Bohu, jeho Otci, a k jeho příbytku projevila s takovou silou: „Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu o s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel.“ Jde o prorocké, pohoršující gesto, které otřásá zvyklostmi svázanými s tradicí a zároveň aktualizuje Jeremiášovo proroctví proti chrámu samému (srov. Jer 7,1–15). Je to gesto, jež bude po letech zopakováno jiným Galilejcem, jenž kvůli tomu bude odsouzen na smrt … Proč to Ježíš dělá? A co tomuto proroctví dává takovou jedinečnost? Ježíš tím připomíná, že chrám je Božím příbytkem, zvěstuje, že přišla hodina předpověděná Zachariášem, kdy na konci časů všechny národy vystoupí do Jeruzaléma, hodina, kdy „nebude už kramáře v domě Hospodinově“ (Zach 14,21), a hlavně proto, aby ukázal, že on, Boží Syn, může silou vyžadovat respekt vůči Boží vůli na místě, které definuje jako „dům mého Otce“.

Jeho čin okamžitě vyvolá otázku přítomných židů: „Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?“ Nábožní lidé si jako vždy pospíší, aby si „vyžádali znamení“ (srov. 1Kor 1,22), které by dokazovalo Ježíšovu autoritu… V odpověď na takový požadavek, jak tomu ve čtvrtém evangeliu obvykle bývá, Ježíš nadzvedne závoj halící jeho identitu a svým odpůrcům s ironií řekne: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej zase postavím.“ Ano, Ježíš říká: vy vydáte na smrt a zničíte Boží chrám, kterým jsem já, ale já ho ve třech dnech znovu postavím! V tom tkví ono veliké zjevení: Boží příbytek už není v Jeruzalémském chrámě, skutečným Božím příbytkem je Ježíšovo tělo. Místem, kde se všichni lidé mohou setkat s Bohem, je Ježíš, člověk, lidské tělo, jež je také Boží Slovo, Syn samotného Boha. Bůh je přítomen všude, ale je zde prostor, místo, v němž přebývá jedinečným a zvláštním způsobem. Jestliže ve staré smlouvě byl tímto místem Jeruzalémský chrám, je nyní místem neviditelného Boha Ježíš. Proto tedy, podle Ježíšových slov samařské ženě, kdo uctívá Boha, neuctívá ho již v Jeruzalémě, ani na hoře Gerizim, ale v Duchu Svatém a v Pravdě, kterou je Ježíš Kristus (srov. Jan 4,23–24).

Náš úryvek začínající sdělením, že „byly blízko židovské Velikonoce“, ústí do Ježíšova zvěstování jeho Velikonoc. V nich už nebudou zapotřebí zvířata jako oběť – proto jsou vyhnána z chrámu –, ale Ježíš bude velikonoční obětí pro svou horlivost a vroucí lásku k Bohu. Právě tato láska ho stráví (srov. Žl 69,10) a bude příčinou jeho násilné smrti… Takto je nám ohlášena blízkost Ježíšových Velikonoc jako zakončení postní cesty a zároveň je nám zjevena existence nového, proroky předpověděného chrámu, který už není z kamene – tvoří jej Ježíšovo tělo, tělo Ježíše z Nazareta, Božího Syna, tělo, jímž jsme my, k němu přičlenění, my, Boží příbytek (srov. 1 Kor 3,16; 6,19). Chrám, v němž jsme povoláni přinášet Bohu pravou oběť našeho každodenního života (srov. Řím 12,1).

VIDEOÚVOD  k textům této neděle.