Poznali ho při lámání chleba (3. neděle velikonoční A)

Dnes nasloucháme úryvku, v němž nám evangelista Lukáš vypravuje o setkání Vzkříšeného s učedníky, kteří putovali do Emauz. Byli to dva neznámí učedníci, kteří představují každého z nás.

Vše se odehrává v jediném dni (srov. Lk 24,13), tedy v den Ježíšova vzkříšení. Je to den opravdu plný událostí: vše začalo ráno odhalením prázdného hrobu, k němuž za úsvitu přišly ženy (srov. Lk 24,1–8). Zjevení Vzkříšeného se uzavírá jeho nanebevstoupením (srov. Lk 24,50–51). Je to jediný a jedinečný den nového stvoření (srov. Gn 1,5), den bez konce, v němž existuje i naše současné dnes; den, který trvá od Ježíšova vzkříšení až do jeho druhého příchodu ve slávě, a zároveň první den po sobotě (srov. Lk 24,1), z něhož se stává den Páně, neděle. Proto se každou neděli shromažďují křesťanská společenství, aby si společně připomínala vzkříšení.

Onen den tedy putují dva učedníci – jeden z nich se jmenoval Kleofáš, jméno druhého není uvedeno – do Emauz. Opustili svaté město Jeruzalém, k němuž Ježíš v době svého veřejného působení tak rozhodným způsobem směřoval (srov. Lk 9,51), neboť si jasně uvědomoval, že žádný prorok nemůže zemřít mimo Jeruzalém (srov. Lk 13,33). Tím odchodem jako by udělali tlustou čáru za svým následováním, opouštějí i společenství jedenácti apoštolů. Při tomto putování, které bychom mohli označit za „nepovolání“, rozprávěli o tom, co se stalo o Velikonocích v Jeruzalémě: jen tak si vybavovali události posledních dnů Ježíšova života, aniž by přitom porozuměli tajemství spásy, které se v oněch událostech naplnilo...

A najednou se k nim Ježíš ve svém nesmírném milosrdenství připojil a kráčel s nimi, oni ho však očima své slabé víry nedokázali rozpoznat. Nebyli s to vnímat ho jako skutečně Živého, který je nyní „v jiné podobě“ (srov. Mk 16,12). Chvíli jim naslouchal a pak se jich zeptal: „O čem to cestou spolu rozmlouváte?“ (Lk 24,17). Oni se podiví, proč se jich ten člověk ptá na věci, které byly přece známy všem, kdo byli v Jeruzalémě, a pak mu vypravují o Ježíšovi. Sdělují mu historická fakta, ovšem bez hlubšího vhledu víry. Lukáš to shrnuje slovy: „Ježíš z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem“ (srov. Lk 24,19). Jenomže spolu s jeho smrtí jako by zemřela i naděje, kterou tihle učedníci do Ježíše vkládali. Jako dotvrzení pak dodali, že jsou to už tři dny, co se to všechno odehrálo. A právě tady se projevuje tvrdost jejich srdce: zapomněli na Ježíšovu zvěst, podle níž „Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen“ (Lk 9,22).

Když pak ještě doplní skeptické hodnocení zpráv o vidění andělů, jak to vyprávěly ženy, a o tom, jak někteří z učedníků šli k Ježíšovu hrobu, kde sice shledali, že je to přesně tak, jak ženy vypravovaly, ale jeho neviděli, Ježíš se chopí slova, aby oba v jistém smyslu vnitřně vzkřísil: „‘Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?’ Potom začal od Mojžíše, (probral dále) všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech (částech) Písma na něj vztahuje“ (Lk 24,25–27). Knihy Písma svatého přivádějí ke Kristu, který na ně zase vrhá světlo, protože on je definitivním interpretem zjevení: Písmo svaté nachází svůj střed ve velikonočním naplnění, v Ježíšově utrpení, smrti a vzkříšení, jež je vyústěním celého jeho života.

Najednou se oběma zatím neznámý souputník jeví, jako kdyby chtěl jít dál svou cestou. Oba naléhají, aby s nimi zůstal, protože pocítili, jak jim plane srdce, když naslouchali jeho slovům. Ježíš tedy vstupuje do domu spolu s nimi. „Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim“ (Lk 24,30), stejnými gesty jako při poslední večeři (srov. Lk 22,19). V těchto úkonech Ježíš shrnuje celý svůj život ve svobodě a lásce. To je také důvod, proč církev tato gesta uchovává jako převzácný poklad a opakuje je vždy při slavení Pánovy památky. „Vtom se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel“ (Lk 24,31). Ti dva se ihned a bez váhání vydali zpět do Jeruzaléma, kde „našli pohromadě jedenáct (apoštolů) i jejich druhy. Ti řekli: ‘Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi’“ (Lk 24,33–34). Důsledkem setkání se Vzkříšeným je návrat do společenství. Vyprávění o průběhu a důsledcích tohoto setkání se v křesťanském společenství stále opakuje, protože ono je místem předávání a zprostředkování velikonoční víry.

Tato mimořádná pasáž evangelia ukazuje, že slovo Boží obsažené v Písmu svatém, eucharistie a společenství věřících jsou přednostními místy, kde se zjevuje vzkříšený Kristus. Souhrnem toho všeho je eucharistické shromáždění v den Páně! Tam poznáváme a oslavujeme Vzkříšeného jako Živého, jako toho, kdo dává i dnes život těm, kteří k němu přilnou.

 

Převzato  z knihy: Hlásej Slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA