"Pojďme tedy do Betléma" (Narození Páně B)

Boží slovo nás během adventní doby přivádělo k rozpoznání, kdo je to ten, „který má přijít“: je to Ježíš Kristus, Boží Syn (2. neděle); je to Spasitel (3. neděle), který se ve vtělení stal „Bohem s námi“ (4. neděle). Tajemství Vánoc už bylo našim myslím představeno a vysvětleno, a tak dnes při samotné slavnosti nesmíme meškat u vysvětlování, ale pouze se odevzdat radostnému a uznalému rozjímání mysteria, v němž se Bůh stal člověkem.

Právě k tomu nás vybízí liturgie se čteními této mše svaté. Texty jsou poměrně krátké a jednodušší než obvykle, jako by se tím chtělo naznačit, že toto tajemství je příliš velké, aby je bylo možné jenom tak jednoduše uzavřít do slov. Zdá se, jako by slova před samotnou událostí pohasínala: Dnes vzešlo nad námi světlo, protože se nám narodil Kristus Pán (vstupní antifona). Izaiáš volá: „Řekněte sionské dceři: Hle přichází tvá spása!“ My dnes voláme: Řekněte církvi a celému světu, hle, tvůj Spasitel je tady! Ten, kterého jsi toužebně očekával, přišel; už nemusíme čekat jiného; přináší s sebou odměnu, kterou je nový život, světlo, pokoj, čili on sám.

Co nového vlastně Pán skrze svůj příchod na svět přinesl? ptali se první křesťané a současně odpovídali: „Přinesl naprostou novost všeho tím, že přinesl sám sebe“ (sv. Irenej). On sám se stal obrovskou „novostí“ světa. Pavel nás ve druhém čtení učí dívat se na Vánoce jako na počátek „koupele znovuzrození a obnovení Duchem Svatým“. Pro svět tak začíná nová éra; rovněž i čas se obnovuje a začíná se nově počítat od tohoto okamžiku – už ne od založení Říma, ale od narození Krista. Zakladatelem a hlavou tohoto nového lidstva je sám Ježíš, nový Adam, „první z mnoha bratří“ (Řím 8,29). Díky jeho slovu a jeho Duchu, jež nás očistili, se i my můžeme stát lidmi novými, „zrozenými k živé naději“ (srov. 1 Petr 1,3), podobně jako právě narozené děti, které mají před sebou nedotčené všechny možnosti, aby mohly ze svého života vytvořit něco velkého a krásného.

Naše první setkání s Vánocemi v liturgii se tedy musí otevřít k radosti. Svatý Lev Veliký píše: „Není už místa pro smutek v den, v němž se zrodil život, život, který bortí strach ze smrti a přináší radost z věčných příslibů. Z tohoto štěstí není nikdo vyloučený: důvod k radosti mají všichni. Zajásej světče, protože se blíží tvá odměna; kéž se zaraduje hříšník, neboť mu bylo nabídnuto odpuštění; ať si pohan dodá více odvahy, neboť je povolán k životu.“

Evangelijní úryvek nás staví před dva možné způsoby vnímání a přijetí Vánoc: jde o postoj pastýřů a Marie. Maria uvěřila (Lk 1,45), a tudíž už žije v rovině víry, proto ve svém srdci uchovává slova, vstupuje do hloubky Božích skutečností a je naprosto otevřená pro adoraci. Snad na každém obraze zachycujícím vánoční události a u každých jesliček stojí Maria vždycky v postoji adorace před Dítětem.

Pastýři naopak posloužili evangelistovi Lukášovi pro vytyčení cesty k víře. Uslyšeli radostnou zvěst a odpovídají s velkou rozhodností: „Pojďme tedy do Betléma podívat se na to, co se tam stalo, jak nám Pán oznámil.“ Vnitřní rozhodnutí se okamžitě převádí do konkrétních gest a životních postojů („pospíchali tam“), které přivádějí k objevu a nalezení: „Nalezli děťátko položené v jeslích.“ Nalezli ho více než pouze fyzicky, objevili ho i duchovně, očima mysli, a nejen tělesnýma očima; jednoduše řečeno – uvěřili. Pochopili, či alespoň vnitřně vytušili, kým bylo to dítě, a z tohoto jejich objevu se zrodil neodbytný podnět k hlásání: „Když ho viděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno.“ Postupně se tak začíná šířit víra, z věřících se rodí další věřící: „Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli.“ Kdopak ví, s jakým entuziasmem dokázali hovořit o svém objevu!

Na této vzorové pouti víry je jeden moment, který musíme náležitě podtrhnout a dnes si ho také osvojit – rozhodnutí jít do Betléma. „Pojďme tedy do Betléma,“ řekli si pastýři. Zopakujme tato slova o letošních Vánocích i my a řekněme si je vzájemně: pojďme – nebo lépe řečeno, vraťme se – do Betléma! Navraťme se k pokoře a čistotě počátků, objevme kolébku, v níž jsme se narodili. Jak moc jsme se vzdálili od Betléma; naše víra se přetížila nejrůznějšími složitými, a někdy dokonce záhadnými úvahami, které špatně ladí s obrazem onoho „dítěte v jeslích“; naše církev se jako letitá stará žena obtěžkala mnoha věcmi. Už to není „mladá nevěsta“ prvních dnů a týdnů („vytoužená“ nevěsta, jak o ní mluví Izaiáš v prvním čtení). Na její tváři se objevily hluboké vrásky, jež jsou podobně jako u staré ženy znamením únavy, zkoušek, četných protrpěných mateřství, bolestí působených vlastními dětmi, především však hříchů.

Církev však naštěstí není jen tak ledajakou nevěstou, na jejíž vrásky by nebyl žádný lék; je Kristovým tělem a nevěstou Ducha Svatého. Nejedná se tedy o bolestnou nebo beznadějnou úvahu, kterou bychom při této vánoční oslavě vyjadřovali, ale o zamyšlení nad nadějí: ten, který dokáže tvořit všechno nové (srov. Zj 21,5), může na prvním místě tvořit nově svou vlastní církev, a také to už dělá! Duch již uskutečňuje to, čeho zatím nejsme schopni dohlédnout a změřit výsledky, prorockou snahu papeže Jana XXIII. při ohlášení 2. vatikánského koncilu směřující k „omlazení církve“: „Představme dnešnímu světu církev živou a stále mladou, která vnímá rytmus doby, která se v každém století krášlí novým jasem…, a přesto stále zůstává věrná své identitě, věrně odráží božský otisk Ženicha na své tváři, Ženicha, který ji miluje a ochraňuje“ (Konstituce o vyhlášení 2. vatikánského koncilu).

Vývoj koncilních prací pak mohl zřetelně doložit tento „nový jas“, jejž Kristus vyhradil pro svou církev v tomto století, zvláště znovuobjevení toho, že jsme církví chudou a církví chudých: „Ježíš Kristus… „on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým“ (2 Kor 8,9). Stejně církev, třebaže ke splnění svého poslání potřebuje lidské prostředky, není ustanovena k tomu, aby hledala pozemskou slávu, nýbrž aby šířila pokoru a odříkání i svým příkladem. Otec poslal Krista hlásat radostnou zvěst chudým…, uzdravit zkroušená srdce (srov. Lk 4,18), „hledat a zachránit, co zahynulo“ (Lk 19,10). Podobně církev zahrnuje láskou všechny postižené lidskou slabostí, dokonce v chudých a trpících vidí obraz svého chudého a trpícího zakladatele“ (Lumen Gentium, 8).

To je tedy konkrétní význam onoho „jít do Betléma“. Nemůžeme si představovat ani vyžadovat, aby se církev skutečně vrátila do situace oněch prvních dnů – chýše s Marií, Josefem a dítětem, ale musíme všemožně usilovat o to, aby církev všechno, čím je a co má, dávala do služby hlásání radostné zvěsti lidem, a to zvláště chudým.

„Pastýři se zas vrátili. Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno.“ Také my jsme teď povoláni a pozváni k témuž – chválit Boha za slovo, které jsme slyšeli, za chléb, který nám nyní bude lámat, a za radost, která se rozmnožila v našem srdci. Jsme povoláni, abychom po návratu domů mohli vyprávět ostatním o tom, co jsme poznali a dozvěděli se o Dítěti.

 

Převzato  z knihy: Slovo a život B
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA