Podivuhodné Království (11. neděle v mezidobí B)

Počínaje dnešním úryvkem jsme vstoupili do té části Markova evangelia, ve které naprosto převládá Ježíšovo učení „v podobenstvích“. Tato skutečnost se zdála být důležitá i pro samotného evangelistu, protože poznamenává: „Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal Boží slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval.“

Podle svědectví evangelisty kázal Ježíš na počátku svého působení v Galileji a mluvil k lidem v podobenstvích, poněvadž je ještě nepokládal za připravené přijmout nenadálé zjevení Božího království ideově natolik rozdílného od toho, na něž si už zvykli čekat. Podobenství je formou, která současně osvětluje i zakrývá pravdu; předkládá ji těm nejprostším lidem, ale říká věci nepřímým způsobem, tak aby je chránila od snadného nepochopení i od manipulování. Působí to, že „kdo může pochopit“, tedy, kdo má srdce ochotné přijmout pravdu, „pochopí“ (Mt 19,12), a ostatní, protivníci, kteří hledají pouze záminky, ji tak snadno nalézt nemohou. Jakmile je pak Ježíš sám se svými učedníky, vysvětluje svá podobenství a odhaluje jim tak otevřeně tajemství Božího království (srov. Mk 4,11).

Podobenství je literárním žánrem nesmírně oblíbeným právě ve východní kultuře. V podstatě se jedná o určité připodobnění nebo porovnání, ne však formou abstraktní nebo příliš intelektuální; předkládají se konkrétní připodobnění vycházející z každodenního života. Takové podobenství pak umožňuje převést nauku do živých obrazů, jež upoutají pozornost, zapisují se dobře do paměti, rozvíjejí fantazii a plní tak jistým způsobem úkol, který v dnešní době zprostředkovává písmo a ilustrace. Podobenství nabízí příležitost k tomu, aby určitá idea mohla zrát a kvasit v lidském nitru, aby opětovně podněcovala ducha k pronikání do následné doby a různých okolností a tak rozvíjela a nacházela stále bohatší významy. Kolik nového se dalo najít po Velikonocích v Ježíšových podobenstvích; určité skutečnosti se pochopitelně nedaly pochopit dříve (srov. např. podobenství o vinařích; Mk 12,1nn). To způsobuje ostatně věčnou aktuálnost a mladost evangelijních podobenství.

Obecně řečeno existují dva základní způsoby četby Ježíšových podobenství: první způsob je „historický“ (nebo eschatologický), druhý je pak „duchovní“ (nebo morální). Historický způsob je založen na výkladu podobenství ve vztahu k bezprostřední situaci, v níž je Ježíš pronesl (obvykle, aby povzbudil posluchače k rozhodnutí ve vztahu k němu a vzhledem k Božímu království). Duchovní četba prochází skrze historický způsob, ale překonává ho, lépe řečeno, aktualizuje ho, čímž způsobuje, že výzva k rozhodnutí obsažená v podobenství zazní živě a aktuálně, tady a teď, pro církev a pro jednotlivé věřící.

Pokusme se přečíst obě dnešní podobenství optikou těchto dvou způsobů nahlížení.

Co chtěl Ježíš vlastně sdělit svým tehdejším posluchačům? – Dvě podobenství, která jsme dnes slyšeli, mají společné pozadí: pole, semeno k setí a rozsévače. V prvním podobenství je důraz položen na zázračný růst semena; zasadí-li se do země, vydá ze sebe nezdolnou sílu, před níž se rolník musí sklonit a v údivu zůstat stát. Ve druhém podobenství se vyzvedá neproporčnost mezi počátkem procesu (maličké semínko hořčice) a jeho konečným výsledkem (rostlina, v jejímž stínu se mohou skrývat nebeští ptáci).

Smysl obou podobenství by se dal shrnout následovně. Ježíš vyjadřuje svůj obdiv k dílu, které Otec jeho prostřednictvím ve světe naplňuje. „K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme?“ Tato slova jako by vypovídala o tom, že pro Království neexistují žádná vhodná přirovnání, natolik je mimořádné a podivuhodné! Jak jen se zdálo být všechno nepatrné a bezvýznamné, když Ježíš na počátku svého působení začal hovořit o Království, zvláště ve srovnání s okázalostí jiných království, jakým bylo třeba Herodovo nebo celá říše římská. A když se podíváme dnes, hned spatřujeme, jak se „uchytilo“; získalo pevné kořeny v lidech čistého srdce a chudého ducha a v nich dává poznat veškerou svou přitažlivou sílu.

Co z tohoto malého zrnka asi vzejde? – Ježíš ukazuje na dva možné výsledky: na jedné straně je to sklizeň plodů, jež dosáhly zralosti; na druhé straně pak rostlina, která v bujném růstu přijímá do svého větvoví ptáky. Dva obrazy, oba ukazující na krásu „poledne“ a období sklizně. Jedná se o určité konstatování, anebo o proroctví? Domnívá se Ježíš, že už nastal čas sklizně, nebo vyjadřuje jistotu o tom, že už nic nemůže zabránit tomu, aby semeno dál rostlo až ke konečné žni? V prvním případě je důraz kladen na eschatologii (čas i Království se naplnilo! Nacházíme se v závěru dějin!); ve druhém případě je důraz postaven na velikonočním tajemství a na církvi.

První hypotéza se zamlouvá těm, kdo v evangeliu vylučují možnost určité „dvojí inspirace“: eschatologické a morální zároveň. Tato hypotéza však není dostatečně podložena. V obou těchto podobenstvích je evidentně přítomna církevní, a tudíž prorocká perspektiva; konfrontace s podobenstvím o plevelu v obilí to jen potvrzuje („Žeň je skonání věku!“; Mt 13,39). Mezi setbou a žní existuje určitý mezičas, který je časem církve, kdy obilí roste spolu s plevelem. Ježíš se v podobenství o hořčičném zrnku odvolává na proroka Ezechiela (1. čtení), ale v Ezechielově proroctví představuje větévka, z níž vyroste nádherný cedr později ukrývající ve větvích ptáky, zbytek Izraele, tedy společenství, které žije v dějinách a ze kterého se v průběhu času stane lid.

Nicméně ani v církevní perspektivě neztrácí v Ježíšově podání podobenství nic ze své eschatologické naléhavosti: Království se už rozvíjí; nejdůležitější věcí není pouhé pozorování, jak se nakonec bude utvářet, ale vstoupit do něj, abychom nezůstali vyloučení: člověk skutečně zaniká (smrt si z něj udělá své žně!), i když Království trvá. Ostatně žně už byly zahájeny, protože Kristus vstal z mrtvých! Vidíme tedy Ježíšův údiv před zázrakem Království, ale také výzvu pro posluchače, aby si nenechali ujít setkání, jež toužili spatřit proroci i králové ještě před nimi, avšak nespatřili (srov. Lk 10,24).

Nyní přejdeme ke druhému způsobu četby podobenství, který jsme si označili jako duchovní nebo aktuální. Je důležité, aby nebyl oddělen od historického pohledu, ale stal se jeho „vnitřní“ součástí: duch nesmí znehodnocovat literu!

Co nám v dnešní době říká tento soubor Ježíšových podobenství (podobenství o rozsévači tvoří součást tohoto souboru Markova evangelia)? Jaký duchovní odraz v nás vyvolává? – Stejný jako tenkrát – údiv! Údiv mezi lidmi nad tímto Božím královstvím, které nepřestalo růst, které se stále obnovuje a někdy je donuceno vrátit se do podzemí – tedy do katakomb – to však jen proto, aby mohlo vyrašit s ještě větší silou než předtím. Toto Boží království roste, i když rolník „spí“, tedy i když nejsou lidé církve schopni držet krok s jeho růstem a tropí neplechu kolem semínka nebo vyhánějí ptáky ze stromu, místo aby se je tam snažili přivábit. Jedná se tedy opravdu o zázrak, jenž se každodenně obnovuje přímo před našima očima.

Církev si bere údiv Siónu za své: „Kdo mi je zrodil? Byla jsem přece bezdětná, neplodná, do zajetí odvedená. Kdo je vychoval?“ (Iz 49,21). Kdo mi vložil do lůna tolik národů, kdo nechal mezi nimi a v jejich srdcích vzkvétat Království? – Odpověď ze strany Boží, nacházející ve dvou evangelijních podobenstvích, zní takto: Není to ani díky pečlivosti tvých zemědělců nebo pastýřů, ani díky lidské organizovanosti, ani díky diplomatickému jednání, díky zákoníkům nebo zbraním; ale je to Duch Svatý! Ono semeno se na počátku (ve smrti a vzkříšení Kristově) nabilo takovou energií, že nic a nikdo nebude moci zastavit jeho růst, a to až do žní.

Boží slovo nás tedy dnes volá velmi mocně ke vstupu do nitra církve, k její skutečné podstatě, k její životodárné míze; dává nám poznat, kam by měla směřovat veškerá misijní naděje církve, kde ostatně i my sami čerpáme sílu růstu. Velkou radost by nám mělo působit také to, že ona „podstata“ je tak k prospěchu všech a Království roste i v našich srdcích.

Prvotina této podivuhodné setby Království – pšeničné zrno padlé do země a vzkříšené jako plný klas – přichází teď k nám v podobě chleba. Rozsévač si připravuje semena k setí. Pokračuje v nás zázrak Království!

 

Převzato  z knihy: Slovo a život B
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA