1. čtení: Sirachovec 15,15-20
2. čtení: 1. list Korinťanům 2,6-10
Evangelium: Matouš 5,17-37
LECTIO
K prvnímu čtení
Autor píše kolem roku 180 před Kristem z Jeruzaléma. Cítí se být dědicem plodné tradice teologie moudrosti, z níž si přeje nabídnout jakousi aktualizaci, která by byla schopna shrnout kvašení nové a složité situace, jíž je svědkem. Kořeny své výuky opírá o moudrost, o Boha a o svět na prahu patriarchální tradice, definuje se jako „paběrkující za vinaři“ (33,16), ale zároveň se představuje jako „osvícený uchovatel“, připravený být konfrontován s vlivy, které pocházejí z nových kulturních scénářů helénistického ražení. Náš text je součástí prvé sbírky, která zahrnuje 1.-23. kapitolu knihy. Verše 11 a 12 z patnácté kapitoly uvádějí dvě kritiky, které Ben Sirach shrnul, aby uvedl svou myšlenku o svobodě člověka: „Neříkej: ‘Od Pána pochází můj hřích!’…Neříkej: ‘On mě přivedl do nepravosti.’“ Nejvýznamnějším bodem poselství dnešního liturgického úryvku slova Božího je téma dvou cest, cesty hříchu a cesty smrti. Odkazuje na to, co bylo vyjádřeno v Dt 30,15-20, ale také v Jer 21,8 a v oblasti naučné v Př 2,8-9.12-20. Podle tohoto učitele moudrosti nemůže být Bůh původcem hříchu, neboť hřích „je to, co on nenávidí“ (v. 11), a nechce ani narušit svobodu člověka. Jen o tuto svobodu může věřící opírat svou věrnost Zákonu. Bůh projevuje svou všemohoucnost a svou hlubokou moudrost, protože vidí všechno, co člověk činí, ale nepředurčuje jeho rozhodnutí.
K druhému čtení
Druhá kapitola prvního listu Korinťanům představuje úvahu o moudrosti. Jestliže v první části (vv. 1-5) se Pavel zmiňoval o pošetilosti kříže a stavěl ji do protikladu k nezávislé moudrosti člověka, ve druhé části (vv. 6-16) uvádí rysy charakteristické pro pravou křesťanskou moudrost. Ta je zvláštní pro svůj zvláštní obsah i pro ty, kdo jsou schopni ji přijmout. S ohledem na ty, jichž se to týká, zmiňuje se Pavel o nejpokročilejších, čili o zralých křesťanech (srov. 14,20; Flp 3,15; Kol 1,28 atd.), jimž je určena moudrost od Boha „plná tajemství“, moudrost „skrytá“ a věčná, jako je Bůh, předurčená k naší slávě, a hlavně rozdílná od moudrosti tohoto světa, kterou Pavel popisuje apokalyptickými výrazy (verše 7n). Z toho důvodu a ve srovnání s těmi, kteří se v Korintu považovali za „duchovní“, protože měli tzv. gnózi čili vyšší poznání, nemusí se ti věřící, kteří obdrželi nauku od apoštola, považovat za méněcenné, naopak, mohou se cítit jako nezaslouženě obdarovaní, když v Kristu poznali Boží plán pro záchranu světa. A kdo hlásá tuto moudrost nejpokročilejším, neudílí dar, který má pro své zásluhy, nýbrž má s ostatními účast na tom, co mu bylo zjeveno „skrze Ducha“ (v. 10), co Bůh „připravil těm, kdo ho milují“ (v. 9). Tedy vstupní brána, která vede k Božím hlubinám (v. 10), není gnostické poznání založené na domnělých lidských schopnostech, nýbrž poznání založené na lásce.
K evangeliu
Sedmnáctý verš uvádí nové téma, které se bude vykládat až po závěr páté kapitoly. Jde zde o vylíčení vztahu mezi Ježíšem a Zákonem či Proroky (vv. 17-20). Za ním následují výroky (lóghia: vv. 21-48), v nichž se stává vykladačem některých předpisů Starého zákona sám Ježíš. Úryvek začíná dvěma tvrzeními (v. 17n), která podtrhávají obsah zprávy: Ježíš přišel „naplnit“ biblický zákon a proroctví, protože nic nemůže být zrušeno (sloveso plérosai zde znamená dovést k završení prostřednictvím výuky): cílem jeho poslání není zvrátit, co již bylo zjeveno, nýbrž s konečnou platností vyhlásit vůli Boží. Nová spravedlnost se už nebude poměřovat „množstvím“, tedy vnějším dodržováním předpisů, nýbrž bude hodnocena podle toho, jak se k požadavkům Božího království staví srdce. Ježíš dokládá svá tvrzení příklady a uvádí šest antitezí (tuto neděli se ve verších 21-37 dovídáme první čtyři), které uvádí vždy toutéž formulací: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům“, za kterou následuje citace z Pentateuchu zakončená Ježíšovými slovy „Ale já vám říkám …“Jedná se o způsob, kterým rabínské školy kladly proti sobě různé výklady Zákona. První protiklad antiteze (vv. 21-26) se týká přikázání Desatera „Nezabiješ“ (srov. Ex 20,13; Dt 5,17). Ježíš toto přikázání vykládá tak, že i hněv a urážka jsou projevy postoje, který ohrožuje a narušuje život ve společenství. Tresty jsou seřazeny vzestupně – soud, velerada, peklo –, což naznačuje přechod z právnické roviny do roviny nábožensko-eschatologické, v níž se bude opravdovost postojů k Bohu ověřovat schopností žít smírně (vv. 23n). Také cizoložství jako hřích je přehodnoceno (vv. 26-30): svazek s ženou jiného muže má ještě předtím, než dojde k narušení vlastnického práva manžela, kořeny „v srdci“ čili v centru mravní osobnosti jednotlivce a jeho životních rozhodnutí. Kdo podléhá „žádosti“ neboli ten, kdo podle hebrejského slovesa hāmadh se chce násilně zmocnit toho, co mu nepatří, musí být ochoten, chce-li se vyhnout odsouzení k smrti, obětovat i část sebe (vv. 29n). I třetí antiteze se týká manželství. Verš 31 a následující uvádějí text z Dt 24,1. Podle Ježíše se cizoložství dopouští jak ten, kdo se s ženou rozvede, tak ten, kdo se s rozvedenou ožení. Výjimka uvedená ve v. 32 se vztahuje k případu pornéia a byla předmětem spousty výkladů. Přizpůsobením bylo řešení, podle kterého se Matoušova klauzule uplatňovala na případy nezákonných spojení mezi pokrevně příbuznými, jež nebývala v jeho době vzácností. Konečně odsouzení jakéhokoli druhu přísahy (vv. 33-37), které se vyskytne ještě v 23,16-22, má poukázat na zlozvyk dovolávat se autority Boží. Je to výzva k pravdivosti a upřímnosti (viz výrok ve verši 37) a odmítnutí jakékoli podoby pokrytectví.
MEDITATIO
„Svůj zákon jim vložím do nitra, vepíši jim jej do srdce“ (Jer 31,33). Pokusíme-li se rozeznat, co se skrývá v hloubi našeho srdce, použijeme-li nejlepší síly, abychom rozluštili to, co je zde vepsáno moudrou a jemnou rukou, zjistíme, že „to, co oko nevidělo“ a co je často záhadou i nám samým, Bůh připravil a naplánoval jako možný projekt našeho života, projekt, který nás vyzývá, abychom žili podle jediného zákona, který nám poskytne svobodu, podle zákona lásky. Vedeni Duchem žijeme ve světě a ohlašujeme „novou zvěst“, která nás zavazuje žít jako dospělí křesťané a překonávat všechny nezralé tendence, které by nás mohly srážet k víře postavené na neplodné a formální poslušnosti: „Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když se však ze mne stal muž, všecko dětské jsem odložil“ (1 Kor 13,11).Pro vstup do Božího království Ježíš požaduje dokonalejší spravedlnost, než jakou je bezkrevné automatické plnění přikázání. Přeje si zvnitřnělý vztah, který prozrazuje pravé úmysly srdce. Tato nová spravedlnost dává poměru k Bohu osobnější a hlubší rozměr, než jaký si učedník vytvoří k bratřím. Bůh zná všechno lidské konání, a ví tedy, že i v urážce se může skrývat chuť zničit druhého, že v pohledu je někdy skrytá touha zmocnit se i násilím něčeho, co nám nepatří. Bůh, který „všecko vidí“, nesouhlasí s tím, aby člověk místo budování cest ke smíření šel na bohoslužbu, protože milosrdenství je více než oběti. Tomu, kdo plní přikázání tak, jak požadoval Ježíš, je dáno chápat vůli Boží přesto, že neopustil logiku světa, která jako by převyšovala moudrost, jež je v nás a již udržuje při životě Duch. Usilujme o to, abychom mezi „ano“ vůči cestě evangelia a „ne“, vyslovenému do tváře vladařům tohoto světa, mezi životem a smrtí uměli volit bez vlažnosti, beze sklonů ke kompromisu, bez výmluv a bez vytáček.
ORATIO
Otče, Bože nebe i země, chválíme tě pro tajemství ukryté ve tvém Synu Ježíši. On se stal jedním z nás, měl účast na našem životě, stal se pozorným k našim potřebám, vzal na sebe náš hřích. Bože, Lásko, přeješ si, abychom byli před tebou lidem svobodným, svobodným k lásce, a proto jsi nám v Kristu daroval nový zákon vepsaný do srdce každého člověka. Ty všechno vidíš, zkoumáš, znáš naše myšlenky a ze skutků, které konáme, umíš číst naše nejtajnější úmysly. Nechceme, abys byl nežádoucím hostem, který vpadá do našich hlubin, ale někým, kdo nám podává ruku, aby nás vedl k plnému životu. Ve svobodě synů Božích pak budeme moci vyplout na širé moře vedeni tvým Slovem. A díky moudrému vedení Ducha budeme umět určit trasu, která nás přivede k pravému pokoji.
CONTEMPLATIO
Jestliže Starý zákon přestal poskytovat lidem spásu, není to proto, že by byl špatný, ale proto, že přišel čas, kdy mají mít nařízení vyšší úroveň. Je-li Starý zákon méně dokonalý než Nový, neznamená to, že je špatný. Kdyby tomu tak bylo, byl by odsouzen i ten druhý. Porovná-li se poznání, které máme o Novém zákonu dnes, s poznáním, které budeme mít v budoucím životě, je to současné poznání částečné a nedokonalé a určitě zmizí, jakmile získáme poznání nebeské. „Až přijde to, co je dokonalé,“ říká apoštol Pavel, „zanikne to, co je částečné“ (1 Kor 13,10); to se přihodilo Starému zákonu, když přišel Nový. Ze stejného důvodu nebudeme smět pohrdat Novým zákonem proto, že až budeme v nebi, přestane platit, a „to, co je částečné, zanikne“. Říkáme o něm, že je velký a vznešený; a skutečně, odměny, které Nový zákon slibuje, jsou mnohem větší než ty, které sliboval Starý zákon, a milost Ducha svatého je v něm hojnější. Bůh proto od nás spravedlivě žádá větší plody a dary. Nyní už nám neslibuje zemi, ve které teče mléko a med, ani dlouhé stáří či velký počet potomků, ani hojnost chleba a vína či velká stáda ovcí a býků, nýbrž samotné nebe a nebeská dobra, důstojnost adoptivních synů a dcer Otce, bratrů a sester jednorozeného Syna. Slibuje, že nás učiní dědici, účastníky své slávy a svého království a další nekonečné odměny. (Jan Zlatoústý, Homilie na Matoušovo evangelium XVI,5).
ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:„Pán je však duch; a kde je duch Páně, tam je svoboda“ (2 Kor 3,17).
Převzato z knihy: LECTIO DIVINA - Neděle liturgického mezidobí A
Autor: Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: KNA
