„Osm dnů po Velikonocích“ – nedělní shromáždění (2. neděle velikonoční A)

Liturgie těchto velikonočních dní nás nechává stát při zrození velikonoční víry. Skrze vyprávění o zjeveních Vzkříšeného jsme mohli poznat, jak se v Ježíšových učednících, v těch bezradných a rozptýlených následovnících, rodí víra a láska k němu; vzkříšení přivedlo na svět víru.

Pokud dokážeme správně číst Boží slovo, můžeme dnes udělat další krok kupředu a stát při zrození velikonoční komunity, která bude muset zůstat bdělá a zvěstovat víru v Kristovo vzkříšení až do jeho návratu.

Toto první společenství se nám představuje v evangeliu – jedná se o jedenáct apoštolů, kteří se shromáždili osm dní po Velké noci. Příběh Tomáše má pro evangelistu Jana jasný význam, skrývající se v Ježíšových slovech: „Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili.“ Tato slova zaznívají v jiné podobě také v dnešním druhém čtení od apoštola Petra. Prvním křesťanským společenstvím v diaspoře napsal: „Toho milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něho věříte, třebaže ho ještě nevidíte.“ Tak se zrodila budoucí křesťanská komunita, která miluje, věří a ohlašuje Ježíše Krista a jeho vzkříšení, aniž by ho spatřila svým fyzickým zrakem. Skutky apoštolů nám v prvním čtení popsaly poměrně zblízka tuto první komunitu, zrodivší se ze zvěstování vzkříšení po Letnicích: „Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách…“ (Sk 2,42–47).

Když nasloucháme těmto slovům, téměř spontánně se v myšlenkách navracíme k počátkům církve a v duši nám vyvstává pocit určité nostalgie a rozněžnělosti, stejně jako se podobné pocity rozvíjejí v momentech, kdy se vracíme v myšlenkách a vzpomínkách ke svému šťastnému dětství. Toto však není správné. To všechno není pouze historickou skutečností, jež skončila stejně, jako skončilo pro dospělého období jeho dětství. Jde o skutečnost přítomnosti. Ono povelikonoční shromáždění učedníků na osmý den, kde zakusili zjevení vzkříšeného Krista, jim přineslo pokoj a utvrdil se v nich pohled na Ježíšovo vzkříšení, který už se ani v dalších dvaceti stoletích života církve nikdy nevytratil. Společenství církve pokračuje při nedělních shromážděních, jež společně prožíváme a jež církev slaví po celé zemi ve výročním dni vzkříšení.

Každá neděle je oním „osmým dnem po Velikonocích“, kdy se učedníci seskupili v domě. To nás přirozeně zavazuje k prohlubování a ke konfrontaci vztahu mezi našimi současnými nedělními shromážděními a prvním křesťanským společenstvím.

Vnější podoba mezi oběma je v zásadě totožná. Také my jsme se zde shromáždili „prvního dne po sobotě“, abychom naslouchali apoštolskému učení, lámali chléb a společně se modlili. Také my uslyšíme pozdrav Vzkříšeného, který říká: „Pokoj vám.“ Neuvidíme ho osobně, nemůžeme vložit prst do jeho boku, jako to udělal Tomáš; on však přijde a zpřítomní se prostřednictvím svého slova a své svátosti. On sám ale řekl, že je pro nás lepší v něho věřit, aniž bychom ho mohli fyzicky spatřit.

Smíme tedy říct, že se naše společenství nijak neodlišují od těch, která se setkávala v době apoštolů? – Bohužel ne! V tehdejší době bylo v oněch shromážděních něco, co my v dnešní době už obvykle neuskutečňujeme. Existovala tam bratrská láska a radost. Ti, kdo se shromažďovali, drželi pohromadě a měli všechno společné, nejen „srdce a duši“, ale i nejrůznější dobra, pokrmy nebo sdílení potřeb (první čtení). Vytvářeli skutečné bratrské společenství, a také proto setrvávali v radosti: „Budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti,“ konstatoval svatý Petr s pastýřskou laskavostí (druhé čtení). A právě v takovém společenství a v této radosti se Vzkříšený zpřítomňoval a dával poznat učedníkům. Jeho následovníci se pokaždé cítili obnovení v živé naději (druhé čtení). Jednalo se o živé společenství, v němž se lidé vzájemně poznávali a vnímali jako učedníci stejného Pána a jako bratři. Z takového společenství pak odcházeli povzbuzení a připravení přijmout každodenní námahu a starosti. Dojem, který to vzbuzovalo v pohanech, když křesťané opouštěli svá shromáždění, zachytil Tertulián ve slovech: „Jen se podívejte, jak se milují!“

Co nám jenom chybí, abychom mohli něco podobného také uskutečňovat? Proč se setkáváme společně, aniž bychom se radovali, a oddělujeme se, aniž by nám to bylo jakkoli líto a aniž by to v nás zanechalo nějaké opravdové zlepšení? Proč už dnes nikdo, když nás vidí opouštět kostel v našem městě nebo vesnici, nemůže povědět: „Jen se podívejte na ty lidi, jak se radují a jak se mají rádi!“

Možná že částečně nese vinu samotný způsob, jakým jsou naše nedělní shromáždění organizována – přílišný počet lidí, kteří jsou velmi různorodí a víceméně anonymní, bez nějaké zvláštní tvořivosti a spontaneity. Proto je možné si pouze přát, aby Duch Svatý pomáhal církvi obnovit se mnohem odvážněji a objevovat vhodnější formy vyjádření v naší době, což se již částečně děje.

Musíme nicméně podotknout, že každý druh společenství postupně ztrácí svůj cíl, pokud se neproměňují ti, kdo ho utvářejí; pokud nevyjdeme ze svého individualismu, který nám nijak neumožňuje otevřít se opravdově jiným, vnímat se jako jedno srdce a jedna duše a být k sobě solidární a bratrští. Vždyť máme v kostele dokonce mnohdy strach otevřít dobře svá ústa a pozvednout hlas ke společné modlitbě „Otče náš“ nebo k odpovědi „Amen“.

Co by se mělo stát s tímto naším společným každonedělním setkáváním kolem stolu slova a chleba, ve světě stále více hledajícím komunikaci a stále více sklíčeným neschopností komunikovat? Bylo napsáno, že „věrohodná je pouze láska“. Možná, že ani to není úplně přesné. Dnes je věrohodné jenom společenství; pouze bratrská láska stávající se společenstvím je skutečně důvěryhodná a podává svědectví o evangeliu.

Pokusme se ode dneška začít dělat, co je v našich silách. Když přicházíme, abychom společenství utvářeli, nebo když odcházíme z kostela, ukažme, že nejsme lidé, kteří velmi pospíchají, aby už mohli být pryč a mimo toto veřejné shromáždění, ale snažme se být lidmi, kteří vycházejí z kostela jako z rodinného společenství. Starší, slabší nebo maminky s dítětem v náručí by měli mít přednost; snažme se vzájemně předcházet s drobnými gesty pozornosti. Obdarujme se příležitostně alespoň vzájemným úsměvem, na znamení bratrského a přátelského uznání. Při pozdravení pokoje dobře natáhněme ruku a snažme se ve svých úmyslech obejmout tímto gestem nejen ty, kdo kolem nás náhodou stojí, ale i všechny ostatní, kteří se společně s námi v kostele nacházejí, a dále i ty, které jsme třeba zanechali doma nebo je zítra potkáme v práci či každodenním životě; zvláště pak ty, kterým mnohokrát namísto podané ruky ukazujeme sevřenou pěst. 

Osmý den po Velikonocích byli učedníci v domě, když vstoupil Ježíš zavřenými dveřmi, zdržel se mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Právě teď i do našeho společenství vstupuje Ježíš, zůstává tu s námi a nabízí nám svůj pokoj. My v něm společně s Tomášem poznáváme a vyznáváme našeho Pána a Boha. Prosme ho o to, aby z nás vytvořil opravdové společenství sjednocené v jeho jménu.

 

Převzato  z knihy: Slovo a život A
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA