1. čtení Izaiáš 6,1-2a.3-8
2. čtení 1. list Korinťanům 15,1-11
Evangelium Lukáš 5,1-11
Když se Ježíš nachází v Galileji, učí poblíž Genezaretského jezera. Na zástupy dělá velký dojem tento rabbi, který vyhlíží jako nějaký prorok, protože je vybaven zcela mimořádnou autoritou výrazně se odlišující od té, jíž se honosí učitelé Zákona (srov. Mk 1,22; Lk 4,32). A tak se kolem něho tlačí množství lidí, kteří touží mu naslouchat. Když tedy v takové situaci Ježíš chce, aby ho lidé lépe slyšeli, přistupuje k jednomu praktickému vylepšení. Na břehu spatří několik rybářských loděk. Poprosí majitele jedné z nich, jistého Šimona, aby trochu odplul od břehu. Usazený na tomto plavidle pokračuje Ježíš ve svém učení těch, kdo se nacházeli na břehu jezera.
Po dokončení onoho kázání se Ježíš obrací na Šimona a zahajuje s ním rozhovor, který poznamená celý další život tohoto člověka. Všechno začíná prostým a nenadálým Ježíšovým příkazem: „Zajeď na hlubinu (duc in altum) a spusťte sítě k lovení!“ (Lk 5,4). Je to požadavek, který se na první podhled zdá být čímsi nesmyslným, protože Šimon a jeho spolupracovníci se namáhali po celou předcházející noc, aniž by jejich snažení vedlo ke kýženému úspěchu. Navíc tihle profesionálové věděli velmi dobře, že rybolov až během dne nedává dost dobře smysl. Navzdory tomu Šimon nechává stranou své profesionální zkušenosti a odpovídá bez zaváhání: „Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě“ (Lk 5,5). Jedná se o zcela mimořádný projev důvěry, v němž se zračí podstata křesťanské víry, tedy důvěryplné a hluboké přilnutí k Ježíšovi, prostá poslušnost jeho slovu, což je základ, který je pevnější a bezpečnější než jakékoli naše lidské myšlenky.
„Když to udělali, zahrnuli veliké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly“ (Lk 5,6). Šimon proto volá na pomoc známé majitele a provozovatele jiné rybářské loďky. Ta loďka připluje Šimonovi a jeho spolupracovníkům na pomoc a obě plavidla se téměř potápějí kvůli množství úlovku. Když to Šimon viděl, vrhl se na kolena před Ježíšem a zvolal: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“ (Lk 5,8). Je to ta samá zkušenost, kterou udělal Izaiáš tváří v tvář prožitku Boží svatosti a tehdy zvolal: „Běda mně, je se mnou konec! Vždyť jsem člověk nečistých rtů, mezi lidem nečistých rtů bydlím, a Krále, Hospodina zástupů, jsem viděl svýma očima“ (Iz 6,5). Ano, opravdové setkání člověka s Bohem a s Ježíšem Kristem, tedy s tím, kdo nám autenticky vyprávěl Boha (srov. Jan 1,18), splývá se zjevením toho, že člověk je hříšník, s prožitkem naší propastné vzdálenosti od Pána. V takové chvíli zřetelně zakoušíme, že rozhodně nejsme svatí… Tohle vědomí naší vzdálenosti od Pána, kdy současně působí předcházející Pánova láska, otevírá možnost skutečné cesty k obrácení, cesty zcela nového života. Určitě není náhodou, že Šimon je právě v tomto okamžiku obdařen novým jménem – Pán ho oslovuje jako Petra. Tímto jménem ho Ježíš obdařuje proto, aby jasně naznačil jeho nový úkol, totiž aby byl skálou, na níž bude založena Ježíšova komunita (srov. Lk 6,14).
Po povolání bezprostředně následuje přesně definované poslání, které Ježíš Petrovi svěřuje: „Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi“ (Lk 5,10). Petr vidí, že jeho dosavadní existence je proměněna – z rybáře lovícího ryby se stává rybář, který loví lidi, tedy ten, kdo je schopen přivádět lidi k Pánu. Právě tenhle příslib dostává v okamžiku, kdy vyznává svou vlastní nehodnost. Je mu dáno najevo, že jedině přilnutí k Pánu bude moci zahnat jeho veškerý strach a pomůže mu naplňovat nový úkol, který by jinak jeho lidské síly zcela přesahoval. Není sporu o tom, že Petr vícekrát zradí svou věrnost Pánu Ježíši Kristu, dokonce ho třikrát zapře, nicméně právě tehdy v hořkém pláči bude schopen skutečného pokání (srov. Lk 22,54–62). A potom se v pokoře díky Pánově vůli (srov. Lk 22,32) vrátí k tomu, aby utvrzoval bratry ve víře.
Vyprávění se uzavírá poznámkou, jež ve své stručnosti může zahrnovat celý život člověka: „Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním“ (Lk 5,11). Lidé, kteří Ježíšovi říkají své ano a následují ho, podnikají toto rozhodnutí za cenu jasného ne – musejí zanechat své dosavadní práce, opustit své domovy a své rodiny (srov. Lk 18,29). Toto odřeknutí má však svůj hluboký smysl, jen když ho člověk neprožívá s mentalitou otroka donuceného vzít na sebe nesnesitelné břemeno. Takové rozhodnutí a takové zřeknutí se může být člověkem v hloubce srdce přijato jedině z nefalšované lásky ke Kristu, jemuž se nesmí zhola nic nadřazovat. Takový člověk si musí uvědomovat, že bytí s Ježíšem (srov. Mk 3,14) a láska k němu má větší cenu než pozemský život (srov. Žl 63,4). Právě tohle platí o Petrovi, Jakubovi, Janovi i o mnoha dalších, kteří se k takovému kroku odhodlali během dějin křesťanství. A může to platit i o nás, kdo dnes nasloucháme tomuto evangeliu.
