Genesis 2,18-24;
Židům 2,9-11;
Marek 10,2-16

LECTIO

K prvnímu čtení: 

Ve druhé kapitole 1. knihy Mojžíšovy se setkáváme s člověkem, stvořeným od Boha, který zjišťuje, že je v tomto světě zcela sám. A Bůh, který ještě před chvílí viděl, že všechno, co stvořil, je dobré (srov. Gn 1), musí nyní konstatovat: „Není dobré, že člověk je sám“ (v. 18). Žádné ze zvířat nedokáže zaplnit existenciální prázdnotu člověka, který jim dává jména, vykonává nad nimi autoritu a určuje jejich poslání na této zemi. Žádné zvíře však není pro člověka pomocníkem, „který by se k němu hodil“ (v. 19n). Ve vyprávění o stvoření ženy z žebra, které se nachází v blízkosti srdce člověka a je považováno za nejvznešenější část lidského těla, se odrážejí prvky přítomné v mytologických vyprávěních Středního východu. Na člověka sestupuje neobvyklý spánek (v. 21; srov. Gn 15,12), který signalizuje, že se Hospodin chystá vykonat něco mimořádného.

Bůh stvořil ženu (v. 22) a – stejně jako předtím zvířata –představuje ji člověku, ovšem s jiným výsledkem: člověk poznává, že v ženě konečně potkal někoho, kdo má stejnou důstojnost jako on (v. 23). Poutá ho k ní silnější pouto než ke všemu ostatnímu tvorstvu, takže i vztah k jeho vlastním rodičům se stává druhořadým (v. 24). Muž a žena byli stvořeni, aby se stali „jedním člověkem“. Jméno žena, kterým člověk pojmenovává stvoření, jež vzešlo z jeho žebra, připomíná, že muž a žena mají stejnou přirozenost, ale rozdílné úkoly. Tím se stávají obrazem Boha Stvořitele a nesou na sobě jeho podobu (srov. Gn 1,26n).

 

K druhému čtení:

List Židům hovoří o Ježíšovi a jeho poslání, především na základě toho, čím je Ježíš výjimečný. Jako Syn (srov. Žid 1,1-4) má Ježíš nesrovnatelně vznešenější důstojnost než všichni ostatní lidé. Autor tohoto listu to dokazuje tím, že Ježíše srovnává s anděly, kterým jisté židovské kruhy připisovaly úlohu prostředníků mezi Bohem a lidmi. Když se Ježíš stal člověkem a zřekl se božských nároků (srov. Flp 2,6-8), sestoupil na nižší úroveň, než jsou andělé (v. 9a). Skrze své utrpení a vzkříšení však nyní žije věčným, oslaveným životem a přísluší mu veškerá čest (v. 9b; srov. Flp 2,9-11). Právě pro svou poslušnost vůči Otci, s níž podstoupil utrpení a smrt, se Ježíš stal pramenem spásy pro všechny lidi (v. 9c). Ten, skrze něhož bylo všechno stvořeno a v němž všechno spočívá (v. 8; srov. Kol 1,16c-17), přijal úděl člověka, sám na sobě dovršil to, k čemu byl člověk povolán, a stal se věrohodným vůdcem lidstva (v. 10) na jeho cestě zpět do Otcova domu.

Ježíš splňuje podmínky nutné k tomu, aby se někdo mohl stát knězem a prostředníkem. Svou spasitelnou poslušností dokázal svou věrohodnost před Bohem (v. 10) a vzal na sebe lidskou přirozenost, podrobenou omezenosti a utrpení (v. 11; srov. Žid 2,14-17). Ježíš, Boží Syn a bratr všech lidí, v žádném případě neztratí nikoho z těch, které mu dal jeho Otec, ale stal se pro všechny lidi cestou spásy. 

 

K evangeliu:

Během své cesty do Jeruzaléma se Ježíš věnuje hlavně skupince svých učedníků. Jim je také určeno ponaučení obsažené v dnešní perikopě (v. 10n). Příležitostí k němu se stává otázka farizeů, kteří – jak svorně poznamenávají evangelisté – se snaží nastražit Ježíšovi nějakou past, aby mohli říci, že Ježíš nedodržuje zákon. Dnes se ptají, zda je možné rozvést se s manželkou (v. 2). Ježíš odpovídá protiotázkou, na níž je patrno, že předpisy Mojžíšova zákona nejsou absolutní, ale vycházejí z mnohem závaznějšího zákona – ze zákona stvoření – a často jsou reakcí na zatvrzelost lidského srdce (v. 3-5), které se soustavně vzpírá Božím zákonům.

Ježíš tedy nebrojí proti Mojžíšovu zákonu. Jestliže se od něj v některých případech distancuje, je to proto, že nad něj staví Boží stvořitelskou vůli. Proto také cituje Gn 1,27 a Gn 2,24, v nichž se říká, že muž a žena byli stvořeni ve své mužské a ženské pohlavní identitě, aby vytvářeli jednotu a vzájemně se doplňovali. Jejich jednota je nerozlučitelná, protože zahrnuje celou osobnost muže a ženy.

Když pak Ježíš poučuje své učedníky „v domě“ (v. 10n), znovu potvrzuje, že manželské pouto je nerozlučitelné. Navzdory židovským předpisům (srov. Dt 24,1) pak podotýká, že muž a žena mají stejnou zodpovědnost a pro oba platí stejnou měrou přikázání „Nezcizoložíš“ (Ex 20,14), jehož dovršení přináší Ježíš (srov. Mt 5,17.27n).

Evangelium pak hovoří o Ježíšově setkání s dětmi. Jeho přívětivý a vřelý postoj ostře kontrastuje s rozladěným a nepřátelským postojem jeho učedníků (v. 13.16). Ježíš své učedníky kárá pro jejich tvrdost k těm, kdo byli podle tehdejší mentality považováni za spodinu společnosti (v. 14). Je zřejmé, že evangelista chce předložit společenství křesťanů poučení, které Ježíš neustále opakoval: Právě ten, kdo si nic nenamlouvá a je považován za neschopného nebo nehodného, protože zdánlivě nic neznamená, může lépe než všichni ti takzvaně „dobří“ přijmout Boží království (v. 15).

 

MEDITATIO

Jak poslouchat a přijímat Boží slovo o jednotě mezi mužem a ženou a nerozlučitelnosti manželského pouta v době, kdy se zdá, že jednota a nerozlučitelnost manželství je pouhou utopií a přežitkem z minulosti? Pak je snadné odsunout vyprávění Geneze do sféry fantastických mýtů a Ježíšova slova označit za nezávazný doplněk těchto pohádek.

Boží slovo je však „plné života a síly“; je to slovo určené pro dnešní dobu – pro nás. Obtíže lidí, kteří své manželství prožívají ve znamení jednoty, stálého růstu a otevřenosti k životu, se prozařují a rozptylují Božím slovem. Ježíš, Boží Syn, zůstává naším bratrem, který sám na sobě poznal utrpení a úzkost lidské omezenosti i důsledky, které z toho vyplývají. Jako vítěz nad zlem doprovází všechny lidi na jejich obtížné životní pouti a vede je k setkání s Otcem, který nás touží zahrnout svým nekonečným milosrdenstvím.

Bůh stvořil všechno k životu. Jeho zákon člověka neutlačuje, nýbrž je to zákon života a vede nás k opravdovému rozvoji. Spojení muže a ženy je pravdou vepsanou do nejhlubšího nitra člověka. Skrze toto spojení člověk rozvíjí a pravdivě vyjadřuje svou schopnost i touhu milovat a být milován. Jednota mezi mužem a ženou je oslavou svrchované důstojnosti muže a ženy, stvořených jako „Boží obraz a k Boží podobě“.

 

ORATIO

Pane, prosím tě za všechny muže a ženy, kteří jednoho dne poznali, že patří k sobě, a rozhodli se vzájemně sdílet celý svůj život.

Děkuji ti za jejich odvahu, s níž se rozhodli vytvořit ze své vzájemné lásky svůj každodenní pokrm. Děkuji ti, že se dokázali jeden druhému darovat, protože toto vzájemné darování lásky je znamením lásky, kterou ty, Bože, chováš ke mně. Děkuji ti za jejich vzájemnou odevzdanost, která se musí den co den obnovovat, protože i ke mně promlouvá o tvé věrnosti. Děkuji ti za jejich otevřenost k přijetí života, která i mně svědčí o tvém velkolepém otcovství a mateřství.

Nenechávej je bez pomoci, ale buď jim stále nablízku a neustále je zahrnuj svou pomocí. Buď ty sám poutem jejich jednoty. Budou-li procházet temnotou, kdy se jim bude zdát, že jejich láska stagnuje a pohasíná, a kdy budou muset čelit pokušení spokojit se s prostředností a pasivitou, dej, ať se znovu vrátí k okamžiku, kdy zjistili, že jsou jeden pro druhého převzácným darem, ať se znovu stanou darem pro všechny své bližní a obnoví ve svých srdcích lásku, která vytváří jejich společenství. Vždyť je to stejná láska jako ta, která tobě, jedinému Bohu, dovoluje, abys přebýval ve společenství Nejsvětější Trojice. 

 

CONTEMPLATIO

Manželství je tajemstvím a obrazem něčeho velikého. Proč je to tajemství? Protože se dva lidé stávají jedinou bytostí: přicházejí, aby se stali jediným tělem. Je to tajemství lásky. Jestliže by se dva nestali jedním člověkem a zůstávali by dvěma bytostmi, nemohli by dát život mnohým. Když však dosáhnou jednoty, dávají život druhým.

Jaké poučení z toho vyplývá? Že jednota má velikou sílu. Viděl jsi tajemství manželství? Z jednoho člověka vychází druhý a – protože ze dvou se stává jeden – znovu se tito dva stávají jedním člověkem. Proto se i dnes člověk rodí z jediné bytosti. Muž a žena totiž nejsou dvě bytosti, ale jediný člověk (Jan Zlatoústý, O  Kolosanům, v: Giovanni Crisostomo, Vanit110. Educazione dei figli. Matrimonio, Řím 19973, 123n).

 

ACTIO

Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:

„Ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, přivedl do slávy mnoho synů“ (Žid 2,10).

 

Převzato z knihy: Lectio divina

Autor: Giorgio Zevini, Pier Giordano Cabra (ed.)

Vydalo: KNA