1. čtení Jeremiáš 38,4–6.8–10
2. čtení List Židům 12,1–4
Evangelium Lukáš 12,49–57
LECTIO
K prvnímu čtení:
Je možno říci, že Jeremiáš je zosobněné proroctví skrze poslání, kterého se mu dostalo, a skrze osudy, které mu bylo dáno prožít. Právě z toho důvodu ho křesťanská tradice považuje za předobraz trpícího Ježíše.
Jeremiáš poznal především pronásledování, které mu způsobilo velké utrpení a oddělilo ho od vlastního lidu, vystavilo ho urážkám nepřátel, dalo mu zakusit vězení, vyhnanství i hlad a vzalo mu přízeň krále. Toto utrpení ho provázelo po celý život a jeho stopy nalézáme i v jeho prorocké knize. Velmi působivé jsou ty stránky, které vyjevují drama odehrávající se v jeho nitru a předkládají nám některá vyznání, jež dávají tušit hloubku a ryzost jeho spirituality. Jeremiáš však nakonec nalézá přítele, který se staví na jeho stranu a přimlouvá se za něj u krále, ačkoli se tím vystavuje nebezpečí – přítele, který jistým způsobem má podíl na jeho utrpení. I když moc všemocných vytrhla Jeremiáše ze středu jeho lidu, přesto se jí nedaří zcela zničit existující pouto. Prorok vždy slouží svému lidu, přestože to také znamená ztratit přízeň krále a vystavit se nebezpečí smrti.
Nakonec je Jeremiáš osvobozen, byť jen na čas, což svědčí o tom, že poslední slovo v lidských osudech náleží a bude náležet Bohu.
Ke druhému čtení:
Autor tohoto listu na počátku 12. kapitoly navazuje na teologický výklad dějin, o němž jsme meditovali minulou neděli. „Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají“ (v. 1a) neznamená nic jiného než řadu osobností (Abraháma, Sáru atd.), jejichž víra již byla vyzdvihována. Autor listu vychází z jejich příkladu a adresátům listu předkládá řadu pozvání či spíše napomenutí, aby správně vnímali, správně jednali a dobře se v životě orientovali. Tato napomenutí používají několik velmi výmluvných a srozumitelných obrazů.
„Vytrvale běžme o závod, který je nám určen“ (v. 1b): křesťanský život si lze dobře představit jako běh, kterého se všichni účastníme ne ze svobodného rozhodnutí, ale proto, že jsme pozváni jediným Pánem. Je to běh do vrchu, chceme-li, protože následujeme Ježíše, který stoupá na Kalvárii obtížen křížem.
„Mějme oči upřené na Ježíše: od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti“ (v. 2): stejně jako Ježíš upínal svůj zrak k Jeruzalému, zatímco vystupoval do svatého města (srov. Lk 9,51), ani křesťan nemůže odvrátit zrak od Toho, který jde před námi s velkým vnitřním zaujetím a s obrovskou odvahou jako vůdce po cestě vedoucí do Jeruzaléma.
„Myslete na toho, který snesl…“ (v. 3): chceme-li si uchovat energii potřebnou k běhu a dospět k cíli, je dobré obrátit mysl k Ježíši, myslet na něj s nadšením, postavit pouze jeho do středu našeho srdce. V opačném případě se unavíme a zmalomyslníme, nedodržíme předsevzetí, začneme vymýšlet další možnosti a vstoupíme na jiné cesty.
Konečné napomenutí pisatele je velmi cenné, protože vyjadřuje soud, který se týká nás všech: „Vždyť jste v boji proti hříchu ještě nekladli odpor až do krve“ (v. 4). Život křesťana, ať už ho žije v jakémkoli povolání, je přesto neustálý boj a zápas, neustálé vzdorování zlu, ať to stojí co to stojí, až k prolití krve.
K evangeliu:
V kontextu 12. kapitoly Lukášova evangelia je tato stránka podřízena velkému tématu očekávání. Aby křesťan mohl říci, že opravdu žije v očekávání toho, který přijde, nejen že by měl zaujímat postoj bdělosti (Lk 12,35-40) a věrnosti (Lk 12,41-48), ale měl by si především uvědomit tragičnost prožívaného okamžiku: to je téma dnešní bohoslužby slova (Lk 12,49-53), k němuž evangelista připojuje další neméně důležité téma o potřebě rozlišovat znamení časů, což je úkol, jemuž se křesťan rozhodně nemůže vyhnout.
Tragičnost očekávání Lukáš ukazuje v obrazech ohně a křtu: Ježíš projevuje živou touhu projít očistnou vodou oběti na kříži a je ukazován jako příklad k následování. Kdybychom se nerozhodli následovat ho se stejnými úmysly a se stejným zaujetím, které byly Ježíši oporou během pozemského života, uvědomění si tragičnosti historického okamžiku by nebylo k ničemu. Ježíš opouští obrazy a dává učedníkům novou možnost vysvětlení svého příchodu na svět: „Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení“ (v. 51). Dramatičnost okamžiku jak pro něj, tak pro nás, by bylo těžko možné vyjádřit jasněji.
Ježíš nabízí svým současníkům výklad, aby překonal všude přítomnou nevědomost a aby předložil jasné hermeneutické kritérium k rozlišování znamení času. Tón těchto Ježíšových slov je poněkud polemický: Ježíš nevstupuje do sporu s meteorologií, tehdy snad méně dokonalou než dnes, ale vyzdvihuje, jaká je vzdálenost mezi ní a opravdovým poznáním tohoto času, plného Ježíšovy přítomnosti, a proto rozhodujícího pro spásu. Podle Ježíše se nejedná o pouhou neschopnost, ale o pokrytectví, protože znamení času je mnoho a jsou zřejmá, a přece je mnozí, stejně jako dnes, odmítají vidět a správně vykládat. Znamení času je možné zachytit a pochopit ne na slunci, měsíci či ve hvězdách, ale v Ježíšově životě, především v jeho velikonočním tajemství. Kdo nepřijme tento výklad, nikdy nepochopí smysl dějin.
MEDITATIO
Jaký pokoj přinesl na zem Ježíš, ten, který byl nazván „kníže pokoje“ a kterého Pavel označuje jako toho, který zbořil zeď rozdělení a zahájil období mesiášského pokoje? Je příliš snadné „osladit“ si dar mesiášského pokoje tím, že se ho budeme snažit přizpůsobit našim krátkozrakým vizím, našim egoistickým očekáváním. Pokoj, který si člověk ušije na míru, ne vždy odpovídá Božímu daru pokoje, který chce Bůh skrze Ježíše Krista zajistit celému lidstvu.
Pokoj, který hlásá a dává Ježíš, rozděluje! Může způsobit rozdělení dokonce v nitru člověka. Z tohoto pohledu je příznačný osud proroka Jeremiáše, který byl Božím slovem vytržen ze svých plánů a tužeb a uvržen do dějin svého lidu.
Pokoj, který hlásá a dává Ježíš, rozděluje! Způsobuje rozdělení v mezilidských vztazích – Ježíš to jasně potvrzuje: „Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem.“ Boží slovo a evangelijní povolání má absolutní přednost, má-li se střetnout s pozemskou logikou, která se řídí úplně jinými měřítky.
Pokoj, který hlásá a dává Ježíš, rozděluje! Přináší rozdělení mezi skupiny, společenství a národy právě pro svoji novost a pohoršení velikonočního tajemství, které je pro nás i pro Ježíše hlavním měřítkem každého lidského jednání.
ORATIO
Pane, jsem ubohý, a má ubohost je pro mě často zdrojem ponížení. Ty však, Pane, jsi mým bohatstvím, protože nekonečně převyšuješ mé síly. Jsi nesmírně dobrý a chceš z mého nitra vykořenit původce mé ubohosti – hřích. Pane, jsem nešťastný a občas mě mé neštěstí přivádí na pokraj zoufalství. Ty však jsi, Pane, má radost, protože tvé Slovo je světlem mé cesty, tvá přítomnost vyplňuje mou samotu a tvá milost mě podpírá na cestě životem.
Pane, doufal jsem v tebe, právě když mě přepadlo zoufalství. Pane, doufal jsem ve tvé Slovo, právě když hrozná duchovní hluchota chtěla uzavřít mé srdce naslouchání. Pane, doufal jsem v tvoji pomoc, právě když mě opouštěly síly a mé nohy se začaly podlamovat. Ty však, Pane, jsi se ke mně sklonil, upevnil jsi mé kroky, vysvobodil jsi mě z močálu, postavil jsi mě na pevnou skálu, protože ty jsi můj Bůh, Bůh, v něhož doufám, Bůh, který mi dává radost a útěchu.
Pane, osvobodil jsi mě a vložil jsi do mých úst novou píseň, do mého srdce novou naději a otevřel jsi přede mnou novou cestu. Před tebou budu zpívat novou píseň vykoupení; budu zpívat tvou píseň, Pane, aby všichni viděli, slyšeli a vzdali ti chválu, Bože živých.
CONTEMPLATIO
Apoštolové, poučení slovem a příkladem Kristovým, šli stejnou cestou. (…) Jako Kristus, tak i oni se stále snažili vydávat svědectví Boží pravdě a více se odvažovali hlásat před lidem a vládci „Boží slovo s důvěrou“ (Sk 4,31). Pevně totiž věřili, že evangelium je opravdu Boží moc ke spasení každého, kdo věří. Pohrdli tedy všemi „světskými zbraněmi“, následovali příklad Kristovy mírnosti a skromnosti a hlásali Boží slovo s plnou důvěrou v božskou moc tohoto slova, jež je s to zničit všechny mocnosti, které odporují Bohu, a přivést lidi k víře a poslušnosti Kristu. (…) Touto cestou se ubírali nesčetní mučedníci a věřící v průběhu staletí po celém světě.
Církev tedy, věrná pravdě evangelia, jde stejnou cestou jako Kristus a apoštolové, když uznává, že zásada náboženské svobody je ve shodě s důstojností člověka a s Božím zjevením, a když ji podporuje. Učení přijaté od Mistra a od apoštolů v průběhu věků uchovávala a předávala. (II. vatikánský koncil, Deklarace o náboženské svobodě Dignitatis humanae, 11n)
ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
Nepřišel jsem dát zemi mír, ale rozdělení (srov. Lk 12,51)
Převzato z knihy: LECTIO DIVINA - Neděle liturgického mezidobí C
Autor:Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: KNA
