1. čtení: Izaiáš 50,4–7
2. čtení: Filipanům 2,6–11
Evangelium: Marek 14,1 – 15,47
Příběh Ježíšova utrpení, který nám dnes vedle slavného vjezdu do Jeruzaléma (srov. Mk 11,1–10) liturgie nabízí, zabírá téměř pětinu celého evangelia podle Marka. Jelikož tedy není možné jej komentovat podrobně, omezím se na celkový pohled, z něhož vystupují klíčové skutečnosti.
Toto vyprávění je zkouškou pro náš pohled víry. Jsme totiž téměř nuceni trpět pohoršením a bláznovstvím kříže (srov. 1 Kor 1,23), je před nás postaven neúspěšný závěr Ježíšova života. Toho, který procházel mezi lidem a činil dobro (srov. Sk 10,38), uzdravoval nemocné a zlé duchy přinutil k útěku; toho, který jako „prorok mocný činem i slovem“ (Lk 24,19) k sobě přitahoval zástupy tak, že do svatého města vstoupil za triumfálního provolávání slávy; toho, jemuž se povedlo shromáždit putující komunitu mužů a žen; tohoto člověka Ježíše z Nazareta potkal nemyslitelný konec. Jeho život skončil ponižující smrtí. Každý čtenář evangelia, každý učedník musí být hluboce zasažen tímto koncem…
Napadá nás otázka, kam se poděla Ježíšova síla, moc, s níž osvobozoval ty, kdo byli stiženi nemocí či smrtí? „Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže!“ (Mk 15,31), posmívali se mu jeho protivníci… Kam se podělo prorocké charisma, s nímž ohlašoval velmi blízké, ba dokonce již přítomné Boží království (srov. Mk 1,15)? Proč se Ježíš v utrpení stahuje do mlčení a nechá se ponižovat, aniž by otevřel ústa (srov. Iz 53,7)? Kde je autorita, kterou mu tolikrát přiznávali ti, kdo ho nazývali mistrem, provolávali prorokem a vzývali jako Mesiáše a Spasitele? Všichni, kteří se zdáli být jeho následovníky a sympatizanty, zmizeli a Ježíš je sám a všemi opuštěn.
Ale záhada se ještě vyostřuje: kde je Bůh během Ježíšova utrpení? Ten Bůh, který se mu zdál tak blízko a jehož důvěrně nazýval „Abba“ (Mk 14,36), tedy „drahým tatínkem“? Ten Bůh, který ho při křtu (Mk 1,11) a při proměnění (Mk 9,7) označil jako „milovaného Syna“? Kde byl ten Bůh, na něhož Ježíš vsadil všechno a obětoval mu celý svůj život? Nezapomeňme: smrt na kříži je smrt Bohem prokletého (srov. Dt 21,23; Gal 3,13), tak ji vnímala i legitimní náboženská autorita Izraele, a zároveň je to krajní utrpení vyhrazené tomu, kdo byl nebezpečný pro společnost. Ježíš opravdu zemřel jako podvodník zavěšený mezi nebem a zemí, odmítnutý Bohem i lidmi…
Je velmi těžké najít odpověď na tyto otázky.
Můžeme začít tím, že si povšimneme, že Ježíš prošel tuto cestu – právem nazývanou via crucis, křížová cesta – s modlitbou k Otci, aby ho podpíral v této hodině temnoty, „přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k Bohu“ (Žid 5,7). V tom všem zápasil, aby se odevzdal Bohu a usiloval naplnit jeho vůli, nikoliv svou (srov. Mk 14,36). Ano, Ježíš měl víru, věřil, že ho Bůh neopustí, že zůstane s ním, na jeho straně – navzdory opačnému zdání a reálnému lidskému ztroskotání jeho života a jeho poslání.
Avšak k plnému pochopení Ježíšova utrpení, abychom ho mohli následovat a nepohoršit se, je zásadní pochopit eucharistické gesto při poslední večeři (srov. Mk 14,17–25). Ježíš jej udělal proto, aby učedníci nechápali jeho smrt ani jako událost, kterou musel podstoupit nahodilou shodou okolností, ani jako nelítostný úděl chtěný Bohem. Ježíš totiž prožil svůj vlastní konec ve svobodě. Mohl utéci dřív, než se události daly do pohybu, mohl přestat říkat a dělat věci, které vedly k rozsudku smrti. Ale neudělal to, naopak zůstal věrný poslání, které přijal od Boha, nadále ve všem přesně plnil Otcovu vůli i za cenu směřování k potupné smrti. To proto, že věděl, že jen tak může milovat Boha i své až do konce (srov. Jan 13,1)… Ježíš tedy završil svou existenci tak, jak ji prožil: svobodně a z lásky k Bohu i lidem! Aby to bylo jasné, předjímal pro své učedníky prorocky své utrpení a smrt tím, že je vysvětlil gestem schopným sdělit podstatu celého jeho osudu. Chléb byl rozlomen tak, jak se to mělo zanedlouho stát s jeho životem; víno bylo vylito do kalichu tak, jak měla být prolita jeho krev při násilné smrti.
Jestliže Marek na začátku evangelia napsal, že učedníci „opustili všechno a následovali Ježíše“ (srov. Mk 1,18.20), v hodině utrpení musíme zaznamenat, že „Ježíše všichni opustili a utekli“ (Mk 14,50). Pohoršení kříže trvá v celé své tvrdosti a nelze ho zmírnit, avšak znamení eucharistie, památky Ježíšova života, utrpení a smrti dokáže učedníky znovu shromáždit okolo zmrtvýchvstalého Krista. Společenství Ježíšových učedníků tak napříč dějinami dosahuje až k nám, beze strachu z hodin temnoty a krizí, protože i v nich je jejich Pán předešel a prožil je svobodně a s láskou.
Vydalo: KNA
