2. kniha Královská 4,42-44;
Efesanům 4,1-6;
Jan 6,1-15
První čtení:
Dnešní čtení je vybráno z první části takzvaného „Elizeova cyklu“ (2 Král 4,1-8.15; 9,1-13; 13,14-25), v níž se dovídáme o zázracích, které tento prorok vykonal k dobru prorockých skupin, jednotlivců ze zahraničí nebo z Izraele i celého národa. Dnešní liturgický text vypráví o zázračném rozmnožení dvaceti ječných chlebů, které Elizeus dostal odměnou za svou službu, takže se jimi nasytila stovka lidí a ještě zbylo.
Na námitku svého služebníka, že je nemožné, aby se tato trocha chleba rozdělila mezi všechny přítomné, odpovídá prorok pevnou důvěrou v Hospodinovo slovo, které mu přikázalo, aby vykonal tento skutek. Výsledný zázrak je potvrzením Elizeovy autority, pramenící z jeho víry a poslušnosti vůči Hospodinu.
Druhé čtení:
Dnešní liturgie nám předkládá úvod druhé části listu Efesanům (4,1-6,20), v níž se z věroučných tvrzení z první poloviny tohoto listu vyvozují odpovídající důsledky pro konkrétní život. Pavel, uvězněný pro svou apoštolskou službu (v. 1), povzbuzuje věřící, aby pevně vytrvali ve svém povolání. Uvěřili v jediného Boha, v jediného Stvořitele a Pána a v síle jediné víry přijali jediný křest, takže tvoří jediné tělo (v. 4-6). Přímým důsledkem jejich nové křesťanské identity je proto vzájemná jednota mezi věřícími.
Vztah věřících k Bohu a k bližním musí být proto založen na pravdě vůči sobě samým a na následování Ježíšova příkladu. Pokora, tichost, trpělivost, láska, jež na sebe bere slabost druhých, snaha o nastolení pravého pokoje – všechny tyto ctnosti zviditelňují a konkretizují jednotu společenství křesťanů a vydávají světu svědectví, že život církve je oživován Duchem svatým, neboť všechny tyto ctnosti jsou jeho ovocem (srov. Gal 5,22).
Evangelium:
Nedělní lekcionář ročního cyklu B začleňuje do souvislé četby Markova evangelia několik úryvků ze šesté kapitoly Janova evangelia, přičemž událost rozmnožení chlebů navazuje na to místo Markova evangelia, kam jsme došli minulou neděli.
Evangelista Jan otevírá touto perikopou úsek, v němž se Ježíš zjevuje jako dárce pravého chleba a jako „chléb života“. Pro učedníky je toto téma základní a důraznou výzvou k následování nebo odmítnutí Ježíše (srov. Jan 6,60-66). Nedlouho před židovskými Velikonocemi (v. 4) vystupuje Ježíš se svými učedníky na horu a přichází za ním veliký zástup, nadšený mimořádnými činy, které Ježíš vykonal. Ježíš se ujímá iniciativy a připravuje zástupu pokrm (v. 5). Už od počátku vystupuje jako režisér celé události, který si dobře uvědomuje, jaký dopad má jeho jednání a co jej k němu vede. On sám rozděluje lidem rozmnožené chleby (v. 11) – jako první slouží druhým a svým učedníkům dává příklad, aby se od něj učili jednat také tak (srov. 13,14n). V celé události se zrcadlí Poslední večeře, skutečné a definitivní Ježíšovy Velikonoce, kdy Ježíš vzal chléb, vzdal díky Otci, lámal jej a rozdával svým učedníkům – o tomto gestu se ale Jan ve svém evangeliu výslovně nezmiňuje.
Rozmnožením pěti chlebů a dvou ryb, které mu přinesl nějaký chlapec, Ježíš jednoznačně a rozhodně odpovídá na námitku Filipa a Ondřeje, že nemají dost peněz ani jídla, aby se mohli všichni nasytit. Je to odpověď štědré, překypující lásky Otce, který dokáže z mála – z lidské ubohosti, která neztratila ochotu zcela se vydat a dělit s druhými – nasytit potřeby každého člověka. Dává přitom víc, než je třeba, nikomu se nepodbízí a neklade žádné podmínky (v. 11-13).
Tento Ježíšův čin nám evangelista Jan předkládá na pozadí starozákonního exodu jako předzvěst dokonalého osvobození lidstva a jako základ eschatologického společenství nové ekonomie spásy. Povrchně uvažující zástup však pochopil toto znamení jako příslib sladkého nicnedělání (Ježíš zajistí obživu) a jako pohodlné politické řešení, a proto chce Ježíše prohlásit za svého proroka a krále (v. 14-15a). Ježíš se tomuto nepochopení brání tím, že odchází na opuštěné místo (v. 15b) a jeho osamělost předznamenává to, co bude následovat po jeho řeči v Kafarnau (srov. 6,66), i osamocenost v hodině utrpení (16,32). Ježíš tak mlčky potvrzuje, že jeho království „není z tohoto světa“ (18,36).
MEDITATIO
Náš otylý západní svět dokáže jen stěží pochopit, co znamená hladovět; a proto také nevíme, co to je dosyta se najíst. V našem namyšleném světě vládne přesvědčení, že technika zná odpověď na všechny problémy, a proto si vůbec nevážíme nezištných skutků a gest.
Když se však – navzdory obrovskému rozvoji dnešního světa – setkáváme s celými zástupy lidí, kteří živoří pod hranicí životního minima, a na druhé straně – především ve světě „bohatých“ – pozorujeme naprostou ztrátu hodnot, smyslu života a obyčejné lidskosti, musíme se sami sebe ptát: „Jsem ochoten dát k dispozici svých „pět chlebů a dvě ryby“? Mám odvahu je „ztratit“ a odevzdat Pánu, aby celé množství lidí mohlo žít?
Toto gesto nemohu uskutečnit, dokud si nepřestanu myslet, že mám právo schraňovat všechno své vlastnictví pro sebe. Rozdělit se dokážu jen tehdy, jestliže změním své smýšlení a začnu se dívat na svět novýma očima. Pak v druhém nebudu vidět protivníka, ale syna, s nímž mě spojuje společný Otec, a pochopím, že jsme oba součástí jediného těla. V tomto světle pak poznám, že to, co mám, – a v ještě větší míře to, co jsem, –, jsem nedostal proto, abych si co nejvíce užil, ale abych tím posloužil co největšímu počtu svých bližních. Kdosi prohlásil, že člověk skutečně vlastní pouze to, co dokázal darovat. Jestliže svolím, může zázrak „rozmnožení chlebů“ pokračovat i dnes...
ORATIO
Pane Ježíši, prostřednictvím svých znamení mě vedeš k poznání, že jsi Boží Syn, a uvádíš mě do tajemství svého života a poslání.
Odpusť mi můj pragmatismus, který se zastavuje u okamžitého zisku a spokojuje se s povrchním zdáním. Nedokážu ti věnovat to málo, co mám, a když pak z toho mála vytváříš veliké věci, zastavuji se na povrchu a nejdu do hloubky, kam se mě snažíš dovést. Vyhovuje mi Bůh, který řeší nahodilé problémy tohoto života, ale pohoršuje mě Bůh, který mě vede, abych se učil zcela a velkoryse se darovat druhým, přestože mi, Ježíši, neustále připomínáš, že právě to je pravým povoláním všech dětí Boha Otce.
Ježíši, dej, ať se ve tvé škole učím opravdu milovat.
CONTEMPLATIO
Naším chlebem je Boží slovo – Kristus. On po svém vzkříšení nasytil chlebem věřící, protože dal své církvi knihy Zákona a Proroků, které jsme dosud neznali. Z nich čerpáme poučení a poznáváme, že on sám je chlebem, o němž hovoří evangelium.
Když okusíme dobrotu Božího slova, jeho tělo a chléb, pocházející z nebe, nikdy už nebudeme chtít okoušet nic jiného, protože ve srovnání s jeho sladkostí a lahodností se bude všechno ostatní zdát naší duši trpké a hořké. Bude se sytit pouze jím, protože v něm najde veškerou sladkost, po níž touží; vždyť on je vhodný a způsobilý pro všechny (Origenes, Homilie na knihu Exodus, Řím 1991, 143; Komentář na Píseň písní, Řím 1997, 93n).
ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
„Oči všech doufají v tebe a ty jim dáváš pokrm v pravý čas“ (Žl 145[144],15).
