Nové přikázání (6. neděle velikonoční B)

Jaký životní styl by měl charakterizovat Ježíšovy učedníky ve světě v „mezičase“ mezi jeho zmrtvýchvstáním a jeho příchodem ve slávě na konci časů? Jak jsme viděli minulou neděli (srov. Jan 15,1–8), jsou křesťané sjednoceni s Kristem jako ratolesti s vinným kmenem. Přebývají v Kristu a mají s ním plné a pevné společenství, přestože Zmrtvýchvstalý už není viditelně přítomen, ale přebývá nyní u Otce, v lásce s ním spolu-bydlí. Právě proto, že „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8.16) a že mezi Otcem a Synem je společenství lásky, můžeme vstoupit do společenství s Bohem, kterého nikdy nikdo neviděl (srov. Jan 1,18), jen pokud budeme žít v lásce.

Co je však láska – agapé, jak ji nazývá Nový zákon? Je to proud vycházející z Otce především na milovaného Syna (srov. Mk 1,11; 9,7) a skrze Syna na věřící, v nichž probouzí dynamiku vztahu: každý totiž pasivně zakusí Boží lásku, a tak se stane subjektem lásky. Tato kruhovost lásky je dobře vyjádřena Ježíšovými slovy: „Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce.“ Je to láska, kterou každý z nás potřebuje, aby mohl žít v plnosti; láska, která jediná může dát smysl našemu životu. Je to božská energie, reálná a konkrétní zkušenost, k níž je povolán každý křesťan!

Ježíšovi učedníci poznali jeho „lásku až do konce“ (srov. Jan 13,1), jeho obětování života pro ně, jeho přátele, až k podstoupení násilné a nespravedlivé smrti. Tento Ježíšův postoj se živil z velmi konkrétního pramene: z Otcovy lásky, kterou zakoušel. Podobně je také dnes věřící ponořen do tohoto proudu lásky a společenství věřících, církev, je především skutečností, která se rodí z lásky a směřuje k tomu, že je epifanií lásky. Je třeba zdůraznit, že to není církev, kdo se rozhoduje milovat, prokazovat lásku, ale Boží láska, v níž se církev rodí a stává se schopnou být subjektem lásky!

V tomto světle dobře chápeme, proč Ježíš zanechal svým učedníkům jako nezbytnou podmínku ke společenství s ním „nové přikázání: milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás“ (srov. Jan 13,34). Ano, ze všech přikázáních obsažených v Písmu zůstává po Ježíšově příchodu na zem jen jedno jediné – přikázání „nové“, protože je poslední a definitivní! Jestliže už v synoptických evangeliích Ježíš shrnul celý Zákon do jediného přikázání lásky k Bohu a bližnímu (srov. Lk 10,25–28) a jestliže Pavel tvrdí, že „celý Zákon totiž ve své plnosti je obsažen v jediné větě: ‘Miluj svého bližního jako sebe’“ (Gal 5,14; srov. Řím 13,8–10), milovaný učedník Jan jde ještě dál a udělá definitivní závěr. Ve čtvrtém evangeliu je totiž nové přikázání jediné, které Ježíš dostal od Otce, a jako takové ho dodržel až do krajnosti, až k tomu, že se stal vzorem a mírou lásky – „jako jsem já miloval vás“ – svých učedníků křesťanů k druhým.

„Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás,“ to je jediné přikázání křesťanů, které, je-li pravdivě uskutečňováno, dovoluje rozpoznat Ježíšovy učedníky (srov. Jan 13,35). To je podmínka zakoušení neviditelného Boha a jeho kontemplace očima víry podle slov téhož Jana v jeho prvním listě: „Boha nikdy nikdo nespatřil. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti“ (1Jan 4,12). Toto je křesťanství a nic jiného! Pokaždé, když naší vinou, vinou křesťanů, nové přikázání vybledne a ztratí svoji důležitost a jedinečnost, pozbývá také křesťanství svůj evangelní charakter radostné zvěsti. Může se dokonce dojít tak daleko, že získá rysy špatné zprávy, protože je nadité zákony a přikázáními, jež mají lidé sklon ještě množit a ztěžovat.