1. čtení Sk 14,21b-27
2. čtení Zj 21,1-5a
Evangelium Jan 13,31-33a.34-35
Prožíváme velikonoční dobu a evangelium, kterému dnes nasloucháme, nám vypravuje o Ježíšově oslavení, k němuž došlo prostřednictvím jeho utrpení, smrti a vzkříšení. Pro Janovo evangelium totiž platí, že již utrpení a smrt na kříži jsou Ježíšovým oslavením, nikoli nezdarem nebo tragickým koncem, neboť právě zde Ježíš více než kde jinde projevuje svou lásku a je oslaven právě proto, že miloval „až do krajnosti“ (Jan 13,1). Ježíšova sláva je slávou lásky! Na to nezapomínejme: Jestliže Ježíš vstal z mrtvých, pak proto, že ho vzkřísil Otec (srov. Sk 2,24.32 atd.) kvůli lásce k Bohu a bratřím, kterou prožíval skutečně až po nejzazší mez. Ano, ve vzkříšení můžeme vidět bezvýhradnou dokonalou Ježíšovu lásku, jež vítězí nad smrtí…
Dnešní úryvek Janova evangelia nám připomíná Ježíše ve večeřadle na závěr poslední večeře, jak označuje svému milovanému učedníkovi, který se sklonil nad jeho hruď, kdo ho zradí, tedy Jidáše, jednoho z Dvanácti. Ježíš však neučinil nic, aby ho od jeho úmyslu odvrátil, dokonce mu podal sousto a vyzval ho, aby vše učinil co nejrychleji (srov. Jan 13,25–27). V tom okamžiku Jidáš odchází, aby zosnoval Ježíšovo zajetí, je to vskutku hodina temnot (srov. Jan 13,30), hodina, kdy se zdá, že temnoty přemáhají světlo a nenávist převládá nad láskou. Ježíš však volá: „Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm“ (Jan 13,31).
Jinými slovy, právě v okamžiku, kdy se všechno obrací proti Ježíšovi, který se proti tomu nestaví, nebrání se ani neodplácí zlo zlem, právě v té hodině dochází k vrcholnému zjevení – k epifanii jeho lásky. Ježíš je oslaven a oslaven je také Bůh, a to díky bezmezné lásce svého Syna. O této hodině slávy nerozhoduje Jidáš, jenž odchází, aby dokonal svou zradu, nýbrž Ježíšova láska. Právě proto se Mistr raduje a hovoří o svém oslavení. Je si totiž jasně vědom toho, že vždycky miloval, že miloval až do nejzazších mezí, že projevil lásku dokonce i vůči tomu, kdo ho zradil, že bezvýhradně miloval Boha i lidi, a to natolik, že svobodně přijal smrt na kříži. Jeho láska navždy poráží nenávist, zradu a násilí!
Naplněn autoritou, která vyplývá z toho, že prožíval lásku naplno, Ježíš v právě uvedené situaci vyhlašuje nové přikázání: „Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy“ (Jan 13,34). To je pravda nového přikázání, posledního a definitivního přikázání, pravda pro každého z nás – máme žít v lásce jedni k druhým; totéž platí pro křesťanskou komunitu, jež má vyzařovat vzájemnou lásku přesně podle Ježíše, který miloval až do krajnosti. Není třeba pomýšlet na to, že zmíněné přikázání by bylo čímsi absolutně novým, neboť láska k bližnímu byla požadována již ve Starém zákoně (srov. Lv 19,18; Lk 10,27). Ježíš však tomuto přikázání dává novou kvalitu, neboť požaduje lásku bezmeznou. Pokud se žije tímto způsobem, není třeba dalších přikázání. Pravá a autentická láska k Bohu a k bližnímu – toto nové přikázání nahrazuje celé židovské zákonodárství, Zákon v jeho celé rozsáhlosti.
Jestliže tedy křesťané dokážou žít tuto lásku, jako ji prožíval Ježíš, pak i oni zvítězí nad smrtí, stejně jako nad ní zvítězil On: „My víme, že jsme přešli ze smrti do života, a proto milujeme bratry“ (1 Jan 3,14). – Právě v tom také tkví celý křesťanský život! Tato tak prostinká zvěst může člověka také pohoršovat, neboť my „zbožní“ bychom si přáli, aby křesťanský život byl něčím mnohem větším, tedy především by měl být tím, co my si představujeme a po čem toužíme. Jenže nové přikázání lásky je to jediné, jež je od nás požadováno, jemuž máme naslouchat a jež máme i prožívat. Je to dědictví a dar, které Ježíš zanechal svým učedníkům, aby byli opravdu jeho komunitou, aby byli schopni ve světě žít a působit jako opravdoví evangelizátoři. Ježíš totiž jasně řekl: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35).
Převzato z knihy: Hlásej slovo - C
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA
