Nikdy nezahyne národ… (Slavnost sv. Václava)

Zatímco knihy Přísloví a Sirachovec ztotožňovaly Moudrost se zákonem (a tím ji ukazovaly staticky), kniha Moudrosti ji ztotožňuje nejčastěji s Božím Duchem, a tak ji předkládá převážně jako skutečnost dynamickou. Tento dynamický rys je potvrzený i liturgickým úryvkem, který ukazuje Moudrost jako tu, která předchází ty, kdo po ní touží (v. 13), sama obchází a hledá ty, kdo jsou jí hodni (v.16). Moudrost je zde zosobněna, tak jako na jiných místech SZ (Př 1; 8-9; Sir 24; Bar 3,9-4,4). Dalo by se říct, že první čtení popisuje setkání dvou “hledajících”: Moudrosti (Boha) a člověka.

Mezi tímto úryvkem a životem sv. Václava nacházíme několik styčných bodů: význam křestní důstojnosti v pohanském nepřátelském prostředí, odstraňování bídy otroků a výzva ke kráčení v Kristových šlépějích.

Slova o cestě kříže v dnešním evangeliu následují po předpovědi Ježíšova utrpení: jít za Kristem znamená tedy přijmout úděl toho, kdo kvůli evangeliu zakouší nepříjemnosti, posmívání, nepřijetí. Nakolik je tato cesta náročná, natolik je potřeba k ní “povzbudit”: proto k výzvě o následování jsou připojeny tři silné motivace (verše 25-27).

Ježíšova cesta “kříže” má být také cestou učedníků – proto nyní následují slova o učednících. Jsou to slova týkající se všech učedníků (nejen apoštolů) – proto neurčité zájmeno “kdo, kdokoliv” (“kdo chce jít…” - v. 24). Cesta do Jeruzaléma není snadná ani pro Ježíše, ani pro jeho následovníky. Proto se hned na začátku vybízí “zapři sám sebe” – v první řadě se tato slova mají chápat jako “zapření” falešných (příliš lidských) představ o Mesiáši. Potažmo se to může chápat jako zapření “svého já” (“já”, které si chce “zachránit život”, vyhnout se nepříjemnostem kvůli víře).

Výzva “zapři sám sebe” je velmi podobná výzvě druhé “vezmi svůj kříž”. Kříž není obrazem všech možných životních trampot a problémů (nemocí): tento význam je běžný v době dnešní, ale ne v té novozákonní. Tam je “kříž” obrazem potupné smrti, vyloučení ze společenství, hanby. Už samotné slovo “kříž” vyvolávalo takový úděs, že řečník Cicero řekl, že má být daleko od rtů římských občanů. Díky Novému zákonu slovo “kříž” nabývá ještě další význam: přijmout kříž znamená především darovat svůj život  a přijmout samotný Kristův úděl. Můžeme tedy shrnout, že “vzít kříž” znamená snášet “své umírání” v podobě nepřijetí, pohrdání ze strany okolí, pronásledování, dokonce mučednictví. To vše kvůli Kristu a jeho slovu.

V zásadě tedy vidíme, že slova “vzít na sebe kříž” a “následovat” Krista jsou významově prakticky totožná. A protože se jedná o náročnou cestu, je třeba “zapřít sám sebe”, jak se říká na začátku verše.

Uvádějí se tři motivace, proč přijmout tuto cestu kříže.

1) zachránit život (tj. odmítnout kříž – potupu, pronásledování kvůli evangeliu) znamená vposledku ztratit jej. A ztratit svůj život (tj. následovat Krista i za cenu osobních nevýhod) znamená získat život v plnosti (v. 25)

2) druhý důvod (v. 26) navazuje na předchozí; zmínka o získání celého světa připomíná Mt 4,8, kde Satan nabízí Kristu celý svět, jeho bohatství a slávu

3) příchod Syna člověka a jeho odplata (odplata jakožto dar života těm, kdo následovali Krista) – v. 27

Tak jako Ježíš “překvapil” učedníky jiným pojetím údělu Mesiáše, zrovna tak musel překvapit novým obrazem učednictví. Oni očekávali slávu a triumf, avšak Ježíš zve na cestu kříže. Očekávaná sláva se skutečně dostaví, avšak skrze kříž. A závdavek této slávy se ukazuje na hoře proměnění (bezprostředně následující perikopa – Mt 17,1n.). Proměnění má také posílit učedníky, aby nezemdleli na cestě kříže do Jeruzaléma, na cestě následování Krista až do krajnosti. Proměnění předjímá i slavný příchod Syna člověka, přislíbený ve verši 27.

Ve všech dnešních liturgických čteních se naráží na určité znaky Václavova života: panování v duchu Božího slova (1. čtení), zřeknutí se odplaty “zlým za zlo” (2. čtení), mučednická smrt (evangelium).

 

K úvaze

Jak promlouvá svatý Václav do našeho života? Asi nebudeme následovat tohoto světce zrovna ve statečném hájení českého území, ani nebudeme připravovat přímo z vlastní vinice nápoj k slavení eucharistie. Jak tedy následovat “dědice” české země? Na pomoc nám přicházejí slova známé kancionálové písně: “Nikdy nezahyne národ…., dokud bratr bude bratru odpouštět”. Tento Václavův odkaz je velmi konkrétní, pro každého z nás. Nakolik je však praktický, natolik je těžko uskutečnitelný. Kdo z nás se nepotýkal s tím, jak odpuštění “nejde”, jak se stále vrací zahořklost a touha oplatit stejnou mincí? Tyto zkušenosti, společné nám všem, vedou k zjištění, že odpuštění je jakési mučednictví! Vždyť vyžaduje sebezapření, úsilí vzdát se nároků na pomstu, ochotu neoplatit druhému zlým, ale dobrým. A toto vše je skutečným mučednictvím, i když nekrvavým. Odpuštěním tedy následujeme našeho národního patrona.

Pokud sv. Václav není jen na piedestalu na náměstí v centru Prahy, ale také na piedestalu v té naší “galerii” s lidmi ukazujícími perspektivní cestu do budoucnosti, pak nepřeslechněme jeho hlasitou výzvu k odpuštění – odpuštění těm, kteří se v našem národě dopustili velkých přehmatů a poškodili třeba naši rodinu (odpustit však neznamená nechat stranou spravedlnost! Odpustit znamená vzdát se zloby vůči druhému, nepřát mu zlo, ale dobro – i když toto dobro bude pro viníka zprostředkované spravedlivým trestem), odpustit komunistům, polistopadovým politikům, nepříjemným sousedům…

Toto odpuštění, projevené nekrvavým mučednickým sebepřemáháním, je tou správnou odpovědí na křivdy ze strany našich spoluobčanů a blízkých. A tak budeme skutečně následovníci sv. Václava a budeme se k němu hlásit nejen slovy písně, ale i svým životem.

Autor: Angelo Scarano