1. čtení: Skutky 6,1–7
2. čtení: 1 Petr 2,4–9
Evangelium: Jan 14,1–12
V závěrečných nedělích velikonoční doby nasloucháme slovům z řeči na rozloučenou podle čtvrtého evangelia (srov. Jan 13,31–16,33), kterou Ježíš pronesl na konci poslední večeře s učedníky. Těmito slovy k nám však promlouvá vzkříšený a oslavený Pán – shrnují celé poselství evangelia a vytvářejí tak most mezi pozemským životem Ježíše Krista a jeho druhým příchodem ve slávě.
Oddělení Ježíše od jeho „přátel“ (srov. Jan 15,13–15) se naléhavě přibližuje. Ježíš právě předpověděl Jidášovu zradu (srov. Jan 13,21) a Petrovo zapření (srov. Jan 13,38). Aby učedníci kvůli Ježíšově odchodu nepodlehli smutku, říká jim s velkou něhou: „Ať se vaše srdce nechvěje! Věříte v Boha, věřte i ve mne“ (Jan 14,1). Ježíš již dříve řekl, že to, co se Bohu opravdu líbí, je víra (srov. Jan 6,29). Nyní, v kontextu krize společenství, jež se cítí bezradné kvůli své budoucnosti, Ježíš posiluje důvěru svých učedníků příslibem: „V domě mého Otce je mnoho příbytků ... odcházím vám připravit místo“ (Jan 14,2). Chystá se vstoupit do domu svého nebeského Otce, do plnosti Božího království, ještě předtím však slibuje svým učedníkům, že ono oddělení bude pouze dočasné: „A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já“ (Jan 14,3). To je velká útěcha připravená pro ty, kdo prožívají hluboký vztah k Ježíšovi, protože podle Mistrových slov nic a nikdo tyto učedníky nemůže vyrvat z jeho rukou (srov. Jan 10,28–29). To platí již nyní a bude to platit také na konci časů, až Kristus přijde ve slávě a vezme je s sebou.
Ježíš ale ví velmi dobře, že nestačí hovořit o cíli – je nutné také ukázat cestu, která k němu vede. Proto také dodává: „Cestu, kam já jdu, znáte“ (Jan 14,4). Tomáš však nerozumí, a proto se táže: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“ (Jan 14,5); přitom právě on nedávno povzbuzoval ostatní učedníky, aby kráčeli spolu s Ježíšem a spolu s ním položili život (srov. Jan 11,6). Ježíš tedy odpovídá: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ (Jan 14,6). Tato velmi slavnostní slova vyjadřují jedinečnost křesťanství: od okamžiku, kdy se Bůh v Ježíšovi stal člověkem, otevřel cestu, jedinou cestu, po níž k němu lze dospět. Opravdu ten, kdo chce poznat Boha, musí poznat Ježíše; kdo chce věřit v Boha, musí věřit také v Ježíše. Pravda je osoba, pravda je Ježíš Kristus – on nám svým životem ukázal cestu, která vede k Otci. Tou cestou je způsob Ježíšova života. Když tedy budeme žít tak, jak žil on, můžeme mít účast na jeho životě, který je také životem v plnosti, životem věčným.
Když ho krátce nato Filip prosí: „Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí“ (Jan 16,8), Ježíš mu odpoví: „Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce“ (Jan 16,9). Vidět Boha znamenalo ve Starém zákoně zemřít (srov. Ex 33,20) – to vyjadřovalo a podtrhovalo Hospodinovu svatost a pravdu o Bohu, kterému žádný člověk nemůže dát viditelnou podobu. Tento Bůh ale sám odhaluje své tajemství. Věřící z doby Starého zákona opakovaně prosil Boha, aby mu ukázal svou tvář: byla to nejhlubší touha jeho srdce. Tak prosil Mojžíš (srov. Ex 33,18) stejně jako žalmista (srov. Žl 43,3) – i oni nicméně poznají Boha až za hranicemi své smrti. Polidštění Boha v Ježíšovi však umožnilo naplnění této touhy, a proto autor čtvrtého evangelia v Prologu prohlašuje: „Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten (o něm) podal zprávu“ (Jan 1,18). Ano, Ježíš je poslední a definitivní vypravování Boha, a proto ten, kdo vidí Ježíšovu tvář, vidí Otcovu podobu.
Co jiného ale viděli učedníci než člověka Ježíše? A právě tento člověk jim celým svým životem vypravoval Boha. Ti, kdo viděli Ježíše žít a umírat, museli věřit, že jim opravdu vypravoval Boha. A když ho Bůh vzkřísil z mrtvých, jasně tím potvrdil, že v Ježíšově existenci bylo o něm vyřčeno všechno podstatné, aby ho věřící mohl skutečně poznávat. Když se náš Bůh chtěl plně zjevit, učinit to skrze jednoho člověka, skrze Ježíše, jenž je obrazem neviditelného Boha (srov. Kol 1,15). Tohle je naše pevná víra a je to také cesta, kterou kráčíme směrem k setkání s Pánem Ježíšem v očekávání jeho druhého příchodu ve slávě, až nás vezme k sobě.
Převzato z knihy: Hlásej Slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA
