1. čtení: Izaiáš 49,14–15
2. čtení: 1. Korinťanům 4,1–5
Evangelium: Matouš 6,24–34
Dnes pokračujeme ve čtení Ježíšovy horské řeči a máme před sebou poetické pasáže. Projevuje se v nich, jak Ježíš dokáže rozjímat o skutečnosti kolem sebe, zejména o přírodě. Je ale třeba si dávat pozor, abychom jeho poselství správně porozuměli.
V první řadě je třeba číst velmi pozorně slova, jimž dnešní úryvek z evangelia začíná: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď jednoho bude zanedbávat, a druhého milovat, nebo se bude prvního držet, a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu“ (Mt 6,24). Ježíš chápe a také jasně říká, že bohatství a shromažďování majetku se může velmi snadno stát falešným bůžkem, modlou, jíž pak lidé obětují sebe samé i životy ostatních. V dané souvislosti nesmíme zapomínat, že termín „mamon“ se odvozuje od stejného slovního kořene jako slovo „věřit“, vyjadřující důvěryplné přilnutí věřícího k Pánu. Ano, bohatství vyvolává důvěru v sebe do té míry, že na sebe bere tvářnost iluzorního zabezpečení svého majitele před smrtí. Mamon vystupuje pod maskou falešné moci, která je schopna uspokojovat všechny potřeby lidského srdce.
Proto Ježíš říká: „Neshromažďujte si poklady na zemi, kde je kazí mol a rez a kam se zloději prokopávají a kradou. Shromažďujte si však poklady v nebi, kde je ani mol, ani rez nekazí a kam se zloději nemohou prokopat a krást. Vždyť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce“ (Mt 6,19–21). To je zcela zásadní otázka pro každého z nás: Na které straně stojí mé srdce? Co je pro mne pravým bohatstvím? Je majetek nástrojem vztahovosti, sdílení a společenství s druhými, anebo je to prostředek sobeckého sebeuctívání? Musíme si jasně uvědomit, že pokud svou důvěru vkládáme do svého vlastnictví, pak to v nás nakonec nevyhnutelně zadusí důvěru v Boží království, jak se to stalo bohatému člověku, který je smutný, neboť raději opírá svou identitu o množství svého majetku, místo aby dbal na životodárný vtah k Pánu (srov. Mt 19,22),
„Proto vám říkám…“ (Mt 6,25) – ve světle tohoto vyjádření je třeba číst následující Ježíšova slova, jimiž nás povzbuzuje k tomu, abychom se nesužovali obavami. Jen ten, jehož srdce není zavaleno starostmi o přítomnost, může nalézt svůj pravý poklad v Pánu a v důvěře z něj učinit pramen svého života i zbraň proti neužitečným starostem. Ty jsou zřetelně vidět na člověku, který svůj život ztotožňuje se svým jměním. Co je starost? Život v obavách, které se projevují životem plným strachu a úzkosti: tak se chová člověk, jenž se domnívá, že všechno závisí jenom na něm a na jeho jednání. Je zaslepen neukojitelným bažením a mylnou nadějí, že pravý pokoj nalezne ve stále narůstajícím hromadění majetku pro sebe, a tak se stává obětí toho, co Ježíš nazývá „světskými starostmi a zálibou v bohatství“ (Mt 13,22), které Boží slovo udusí, takže zůstane bez užitku. Kdo takto jedná, je malověrný, jak čteme často právě v Matoušově evangeliu (srov. např. Mt 8,26; 14,31; 16,8; 17,20).
Kdo se však s důvěrou odevzdává Bohu, kterého nám vypravuje Ježíš Kristus, ten se neznepokojuje, není soužen starostmi, protože cítí, že je Bohem milován. Otec dobře ví, co potřebujeme, a jako se stará o nebeské ptáky a polní lilie, stará se ještě víc o nás, kteří jsme jeho syny a dcerami. Ježíš tu nevychvaluje lajdáctví a nezodpovědnou nedbalost – vždyť vybízí své učedníky, aby se nasazovali, aby pracovali, ovšem s hlubokým vnitřním pokojem člověka, který si je jistý, že v Božích očích platí jiné hodnoty než u lidí („Což není život víc než jídlo a tělo víc než šaty?“ Mt 6,25), který se nespoléhá na vlastní jednání a tváří v tvář nevyhnutelným svízelům, jež přináší život, se nenechá vyvést z míry, ale vkládá každou svou tíseň do Božích rukou (srov. 1 Petr 5,7); který zkrátka hledá nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a tak všechno ostatní dostává jaksi nádavkem.
Měřítkem pravé víry, uzavírá Ježíš s moudrým a uklidňujícím realismem, je prožívání dneška jako něčeho, co patří Bohu: „Nedělejte si proto starosti o zítřek, vždyť zítřek bude mít své vlastní starosti. Každý den má dost svého trápení“ (Mt 6,34). Můžeme zde zmínit slova, jimiž blahoslavený Karel Foucauld komentoval toto skvostné místo: „Nečiňme si starosti o budoucnost a v každém okamžiku svého života usilujme o konání toho, co právě teď po nás chce Bůh… Tak už nebudeme žít zaměřeni na sebe, nýbrž k Bohu. Nebudeme tolik stavět na nás samotných ani na nějakém jiném tvoru, nýbrž se budeme neustále odevzdávat Bohu, od něhož budeme všechno očekávat.“
Převzato z knihy: Hlásej Slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA
