Nesmírné množství svědků (Slavnost všech svatých)

Dnes slavíme svátek všech svatých, připomínáme si společenství svatých na nebi i na zemi. V samém srdci podzimu, po všech sklizních na našich polích nás církev vyzývá, abychom kontemplovali úrodu živých obětí nabídnutých Bohu, žně všech životů navrácených Pánu, sklizeň zralých plodů u Boha, které Pánova láska a milost mezi lidmi podnítila, od „spravedlivého Ábela“ (Mt 23,35; srov. Gn 4,8) až k poslednímu člověku, který zemřel v Boží lásce.

Svátek všech svatých je skutečně připomínkou slavného podzimu církve, je to svátek proti samotě, proti každé osamocenosti, jež tísní srdce člověka. Kdyby tu nebyli svatí, kdybychom nevěřili ve „společenství svatých“ – ne náhodou je součástí našeho vyznání víry –, byli bychom uzavřeni do zoufalé a zoufající samoty… Dnešní den bychom měli obnovit velikonoční píseň, protože jestliže jsme o Velikonocích slavili Krista žijícího navěky po Otcově pravici, dnes díky síle vzkříšení hledíme na ty, kdo jsou po pravici Otce spolu s Kristem, na svaté. Jsme pozvání zpívat o tom, že ratolesti očištěné a prořezané Otcem na vinném kmeni, jímž je Kristus (srov. Jan 15,1–5), vydaly hojné plody a tyto sklizené a vylisované hrozny spolu vytvořily jediné víno Království.

Je to velké tajemství, které ve víře slavíme: mrtví pro Krista, s Kristem a v Kristu jsou s ním živi, a protože my jsme údy Kristova těla a oni oslavené údy Pánova oslaveného těla, jsme jedni s druhými ve společenství, církev putující s církví nebeskou spolu vytvářejí jediné a celistvé Pánovo tělo. To je důvod, proč dnes v našich shromážděních stoupá vůně kadidla, znamení pouta s církví tam nahoře, v nebeském Jeruzalémě, jež očekává naplnění počtu svých synů a je živá u Boha, s Kristem, navždy (srov. Gal 4,26; Žid 12,22; Zj 21,2.10).

Dnešní svátek je mimo jiné velkou výzvou k znovuobjevení svatých vedle nás, abychom se cítili součástí jediného těla. Toto vědomí živilo víru a cestu svatosti mnoha věřících od prvních staletí až dodnes, mužů a žen „oddělených“ od světskosti, schopných každodenně žít s vědomým odporem proti spoutávajícím modlám, s trpělivým podřizováním se Pánově vůli a s moudrou láskou ke každé lidské bytosti, obrazu neviditelného Boha. Tak se stávají účinnou přítomností pro křesťana i pro církev. „Nesmírné je množství těch, kteří se na nás dívají“ (Žid 12,1), spolu s nimi tvoříme tělo Kristovo, spolu s nimi jsme Božími dětmi, spolu s nimi budeme sjednoceni se Synem.

Chápeme tedy, proč jsme pozváni rozjímat právě nad slovy blahoslavenství, jimiž Ježíš otevírá horské kázání (srov. Mt 5,1–7,27). Jedná se o velmi bohatý úryvek, který obsahuje zaslíbení definitivní spásy a potvrzuje, že již dnes jsou zde některé podstatné podmínky pro zítřek v Božím království. Blahoslavenství nevyhlašují rezignaci, ale vzbuzují velkou naději: situace soužení nemají v našem životě poslední slovo, ale již dnes otevírají budoucnost Království, o němž Ježíš mluví v prvním a posledním blahoslavenství v přítomném čase. On sám totiž žil blahoslavenství v plnosti: on je Chudý, Plačící, Tichý a Pokorného srdce, Hladovějící a žíznící po spravedlnosti, Milosrdný, Čistého srdce, Tvůrce pokoje, Pronásledovaný pro spravedlnost…

Ježíš řekl: „Kde jsem já, tam bude i můj služebník“ (Jan 12,26), a svou lidskou existencí naznačil velmi konkrétní cestu, na níž jsme povoláni ho následovat. Je to cesta, jež je pro nás možností tady a teď zakoušet prvotiny Království. Ano, cesta posvěcení spočívá v tom, že žijeme, jako žil Ježíš Kristus, protože on je jediný základ našeho blahoslavenství a naší svatosti. Je to on, „který přijde ve slávě se všemi svými svatými“ (srov. 1 Sol 3,13).