Neboť hodně milovala (11. neděle v mezidobí C)

V dnešním evangeliu nasloucháme úryvku z Lukášova evangelia, v němž se projevuje Boží milosrdenství, jak nám ho vypráví Ježíš Kristus. Prostřednictvím odpuštění hříchů dostihuje Boží láska člověka i v údolí smrti, v němž se člověk sám ztrácí. Setkání s odpuštěním pak před takovým člověkem, který byl bez naděje, otevírá novou budoucnost.

Ježíš měl v oblibě společenství u stolu, a proto přijímal pozvání a nedělal při tom rozdíly mezi osobami, neboť si přál přinášet všem radostnou zvěst evangelia. Navštěvoval proto domy hříšníků (srov. Lk 5,29), přicházel k farizeům, což byli „zbožní mužové“, ačkoli dobře věděl, že o něm říkali, že je „žrout a pijan vína, přítel celníků a hříšníků“ (Lk 7,34).

Když tedy byl na obědě u farizea jménem Šimon, jedna veřejná hříšnice „přinesla alabastrovou nádobu drahocenného oleje, přistoupila zezadu k jeho nohám a rozplakala se; slzami mu začala smáčet nohy a vlastními vlasy je utírat. Líbala je a mazala drahocenným olejem“ (Lk 7,37–38). Ježíš přijímá toto chování prostitutky, které je sice „nevhodné“, ale zároveň se jedná o projev nezištné lásky. Její jednání Ježíše činí rituálně nečistým, a tak se Mistr vystavuje výtce svého hostitele, jenž si říkal sám pro sebe: „Kdyby to byl prorok, poznal by, kdo a jaká je to žena, která se ho dotýká – že je to hříšnice!“ (Lk 7,39).

Ježíš byl výborným pozorovatelem, a proto si nemohl nepovšimnout Šimonova znepokojení, a tak mu vypravuje podobenství o věřiteli, který dvěma dlužníkům odpustil, jednomu pět set denárů a druhému padesát denárů. Poté položil Šimonovi otázku: „Kdo z nich ho tedy bude mít více rád?“ (Lk 7,42). Šimon odvětil: „Mám za to, že ten, komu odpustil více“ (Lk 7,43). V tom okamžiku se Ježíš obrátil k ženě, čímž jí navracel lidskou důstojnost, a připomněl Šimonovi to, co pro Něj ta žena z lásky vykonala. Následně to vše komentuje mimořádně silnými slovy: „Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů, když mně nyní prokazuje tolik lásky“ (Lk 7,47). Hleďme tedy na to, čeho je schopen ten, kdo se dokáže uznat za hříšníka. Ovšem ten, komu se málo odpouští, také málo miluje.

Stojíme před stěžejním Ježíšovým ponaučením, které by mělo zcela proměnit náš pohled na každodenní události, pohled, jenž by měl mít svůj původ v samotném Bohu. V Ježíšově chování se ustavičně projevuje to, že Bůh miluje hříšníky, především pak hříšníky, o nichž tímto způsobem smýšlejí jiní. Co je však důvodem k tomu, že Ježíš upřednostňuje společnost veřejných hříšníků? – Ten, kdo hřeší ve skrytosti, se nikdy nesetkává s pobídkou k obrácení od někoho jiného, protože bývá stále hodnocen podle toho, jakým se navenek zdá být. Ten, kdo je ale prohlášen za veřejného hříšníka, je ustavičně vystaven zlořečení, a tak se v něm rodí touha po změně. Z lítosti, která se rodí ze „zkroušeného a pokorného“ srdce (Žl 51,19), může vzejít citlivost vůči přítomnosti Boha, jenž si nepřeje, aby hříšník zahynul, nýbrž aby se obrátil a žil (srov. Ez 18,23; 33,11). Právě proto také Ježíš prohlásil: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní! Nepřišel jsem povolat k obrácení spravedlivé, ale hříšníky“ (Lk 5,31–32). Na jiném místě zase Mistr říká: „Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království“ (Mt 21,31). Bere si tak na mušku ty, kteří se považují za spravedlivé a nepociťují solidaritu s ostatními lidmi, ba dokonce dospívají tak daleko, že se vychloubají svou odděleností od ostatních. Podobně jako farizeus vykreslený v jiném podobenství (srov. Lk 18,9–14) takoví lidé vzdávají Bohu díky za to, že jsou spravedliví, současně však pohrdají těmi ostatními. To je ale pouze známka toho, že oni sami se nechtějí uznat za hříšníky… A právě to samé dělá také farizeus Šimon. I my jsme vystaveni pokušení, abychom se chovali podobně.

Nakonec Ježíš říká oné ženě: „Jsou ti odpuštěny hříchy“ (Lk 7,48). Když to uslyšeli Ježíšovi spolustolovníci, pohoršovali se: „Kdo je to, že i hříchy odpouští?“ (Lk 7,49). Tohle není nová reakce ze strany farizeů a zákoníků (srov. Lk 5,21). Je to chování těch, kdo odmítají uznat Ježíše jako Božího vyslance, který je schopen svým životem zpřevracet jejich schémata a který zcela jedinečným a definitivním způsobem lidem vypráví Boha. On však nedbá na tvrdost jejich srdce a stále obrácený k ženě uzavírá svá slova: „Tvá víra tě spasila. Jdi v pokoji!“ (Lk 7,50). Ježíš umí jasně rozpoznat toho, kdo se k němu přibližuje s upřímnou vírou, s vírou, jež je zároveň láskou, a proto mu zcela svobodně nabízí své gesto spásy, které přináší život v plnosti…

Izák Syrský řekl: „Kdo uznává svůj hřích, je větší než ten, kdo vstává z mrtvých.“ Skutečným zázrakem je to, když člověk uzná svoji hříšnost. V takovém okamžiku poznáváme, že skrývat svůj vlastní hřích před druhými je zcela neužitečná námaha. Když svůj hřích uznáme, mělo by to stačit k tomu, abychom zjistili, že sám Bůh náš hřích zahalí svým milosrdenstvím.