LECTIO

První čtení

Když přišel Eliáš (k Boží hoře Chorebu), přenocoval tam v jeskyni. A tu se k němu ozvalo Boží slovo. Řeklo mu: „Vyjdi ven a postav se na hoře před Hospodinem!“ Hospodin přecházel: prudký a silný vichr, který trhá hory a láme skály, vál před Hospodinem, ale Hospodin ve vichru nebyl. Potom nastalo zemětřesení, ale Hospodin v zemětřesení nebyl. Po zemětřesení šlehal oheň, ale Hospodin v ohni nebyl. Po ohni následoval šum jemného vánku. Když to Eliáš slyšel, zahalil si tvář pláštěm, vyšel ven a zastavil se u vchodu do jeskyně.

Velká Boží zjevení jsou znamení, kterými Bůh projevuje svou přítomnost, aniž by se s nimi ztotožňoval. Na Chorebu prorok Eliáš zakouší „prudký a silný vichr, který trhá hory a láme skály“ (v. 11). Jak v tom nevidět ukázku Boží moci? Hory a skály jsou tím nejmajestátnějším a nejsilnějším, co příroda člověku nabízí k zamyšlení. Majestát a moc toho, kdo je může obracet, musí být ještě větší. Zemětřesení je další přírodní jev, který nahání člověku strach, vzbuzuje pocit malosti a nemožnosti bránit se. Zcela mimoděk probouzí v člověku bázeň před tím, co nemůže řídit a ovládat. Jeho vnitřní jistoty se bortí ještě více než zemský povrch při otřesech. Hospodin je Bůh, který převrací lidské jistoty. Oheň, bez přesného vymezení, vzbuzuje představu nevýslovného, nepopsatelného a nejvyššího Božího přívlastku – svatosti.

Z úryvku však tušíme, že tyto vlastnosti ukazují propast mezi Boží vznešeností a lidskou malostí. Eliášovi bylo přikázáno, aby vyšel z jeskyně a postavil se před Hospodina. Ale když spatřil nezvyklé běsnění přírodních sil, znovu se zděšeně stáhl. Teprve za šumu jemného vánku (v. 12) stanul u vchodu do jeskyně. Jemnost, ukrytá v Bohu, umožňuje člověku, aby se mu přiblížil a radoval se z jeho původního přátelství (srov. Gn 3,8).

Druhé čtení

Bratři! Mluvím pravdu – vždyť jsem Kristův –, nelžu, a totéž mi dosvědčuje i svědomí osvícené Duchem svatým: velký zármutek a neustálou bolest nosím v srdci. Přál bych si totiž, abych já sám byl proklet, od Krista vzdálen, pro své bratry, s kterými jsem tělesně spřízněn. Vždyť jsou to Izraelité, byli přijati za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci (izraelského národa) a od nich podle přirozenosti pochází i Kristus. Bůh, který je nade všecko, buď velebený navěky! Amen.

Apoštolova důvěrnost je dojemná: „Velký zármutek a neustálou bolest nosím v srdci“ (v. 2). Příčinou tohoto utrpení je solidárnost s jeho „tělesně spřízněnými“ bratry, Izraelity, kteří jsou od něho nyní oddělení kvůli víře v Krista Pána. Jsa žid „podle těla“ a křesťan „podle víry“, kterou vyznává, zakouší Pavel nejhlubší rozpory, které ho jako člověka mohly potkat: být zároveň židem a křesťanem. Jako by šlo o skutečnou tělesnou ránu, když prohlašuje: „Přál bych si totiž, abych já sám byl proklet, od Krista vzdálen, pro své bratry, s kterými jsem tělesně spřízněn“ (v. 3).

Z řady svatých, kteří za dvacet století projdou křesťanstvím, je jistě prvním Kristovým následovníkem, který prožil toto utrpení, který by si přál být prokletý pro spásu bratří, vzít na sebe největší pohanu, aby osvobodil jiné od toho, co zatemňuje pravdu a vzdaluje od plného spojení s Bohem. „Anatéma“ znamenalo původně vyčlenit a vyhradit Bohu naprostým zničením. Pak, během času, nabylo slovo jiného významu, a to „klatba“. Pro křesťana je jím odloučení od Krista. Pronásledovatelé i mučedníci, každý ze svého pohledu, byli zajedno v tom, že jde o otázku svědomí, o prubířský kámen pevnosti víry. Při interpretaci Božích zaslíbení apoštol znovu získává naději. Odvolání na Izraele je připomenutím národa, vyvolení a smlouvy, kterou Kristus pečetí i podle těla.

Evangelium

Když Ježíš nasytil zástupy, hned potom přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než on rozpustí zástupy. Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby se o samotě pomodlil. Nastal už večer, a byl tam sám. Zatím byla loď už daleko od břehu a vlny jí zmítaly, protože vanul vítr proti nim. K ránu šel Ježíš k nim a kráčel po moři. Když ho (učedníci) uviděli kráčet po moři, zděsili se, neboť mysleli, že je to přízrak, a strachem začali křičet. Ježíš však na ně hned promluvil: „Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!“ Petr mu odpověděl: „Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě.“ A on řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a šel k Ježíšovi. Zpozoroval však silný vítr a dostal strach. Začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mě!“ Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: „Malověrný, proč jsi pochyboval?“ Pak vstoupil na loď a vítr přestal. Ti, kdo byli na lodi, se mu klaněli a říkali: „Jsi opravdu Boží Syn.“

Ježíš odchází na horu, „aby se o samotě pomodlil“ (v. 23). To je výjev, který nás vede mimo čas a prostor. Všechno jako by se zastavilo ve věčném pokoji Synova mlčení v Otci. Jako by pro něho neexistoval večer. Vzrušení jsou naopak učedníci. Loď se zmítá ve vlnách a je noc (v. 24).

Za ranního úsvitu se Ježíš blíží. To ale neznamená konec nervozity. Ke zmatku vyvolanému vnějšími okolnostmi a přírodními živly se nyní přidává mnohem větší vzrušení z vnitřního zmatku, daného nečekanou fantastickou událostí: Ježíš kráčí směrem k nim po hladině (v. 25). Evangelium sděluje velmi lapidárně, že „strachem začali křičet“ (v. 26). Strach je dávným otrokářem člověka. Je opakem víry. Pán odpovídá: „Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!“ (v. 27). Zdá se, že atmosféra se uklidnila.

Petr se chopil iniciativy. Nikoli z víry, ale impulzivně, aby se přesvědčil. Odpoví totiž: „Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě“ (v. 28). Ale aby mohl jít k Ježíšovi, na to lidská motivace nestačí. Potápí ho strach a zachraňuje ho jenom pokora víry. To, co se přihodilo, je ihned diagnostikováno: „Proč jsi pochyboval?“ (v. 31). Závěrečné klanění je sborové. Pro všechny „vítr přestal“ (v. 32). Za denního světla tedy přichází bezvětří. Ve světle pravdy v Kristu, s Kristem a pro Krista může lidské srdce po zkoušce spočinout v Bohu.

MEDITATIO

Tři úryvky dnešní liturgie na téma víry v „Boha s námi“, který existuje a působí jak v obecných dějinách, tak v životních událostech každého člověka, nás vybízejí k úvaze o vztahu mezi židovskou a křesťanskou zkušeností. Eliáš, Pavel a Petr jsou tři osobnosti, s nimiž by měl každý z nás porovnávat svůj zážitek důvěry k Bohu, který přesahuje smysly, který je oddělený a svatý, ale který je také pro člověka vším. Bůh „otců“, zahalený tajemnou svatozáří, je Bůh, který v dějinách působí jako ten, kdo zachraňuje. Bůh, jehož podstata je nepoznatelná, ale jehož vůlí a přáním je sklonit se k člověku, pečovat o něho a vést ho ve vhodný čas za ruku.

Zde není prostor pro snadné filosofické abstrakce. Spíše to všechny zavazuje k základnímu rozhodnutí víry. Zde nejde o prohlášení, ale o fakta. Bůh, který je „naprosto jiný“, se neprojevuje v obrazech, ale zjevuje se ve slově, a když je naplněn čas, v jednorozeném Synu. Víru tedy nelze odkázat do citové oblasti člověka. Musí se projevovat angažovaností, protože dějiny už nejsou jenom sledem událostí, nýbrž jedinečnou možností získat spásu, možností, jejíž osnovu spřádá Bůh s veškerým lidstvem.

ORATIO

Dej nám, Pane, schopnost vidět tvou lásku ve světě navzdory lidským selháním. Dej nám víru, abychom spoléhali na tvou dobrotu navzdory naší hlouposti a slabosti. Dej nám poznání, abychom se uměli modlit se srdcem rozvážným a ukaž nám, co každý z nás má vykonat, aby mohl přijít den všeobecného míru. (Astronauti Apolla 8 z vesmíru dne 24. prosince 1968)

CONTEMPLATIO

Proč Ježíš vyhoví Petrově žádosti? Protože kdyby mu byl odpověděl: „Nechoď!“, apoštol by ve svém zápalu naléhal. A tak ho Ježíš přesvědčuje skutkem. Příště snad bude mírnější. Ale ani tak se Petr neudrží. Když vyskočil z loďky, začal se zmítat ve vlnách, protože měl předtím strach. Nejprve šel směrem k Ježíšovi, ani ne tak rozradostněný tím, že jde po vodě, jako že jde k němu. Ale když překonal to, co bylo obtížnější, začal mít strach z toho, co bylo méně nebezpečné, totiž z poryvů větru, nikoli tedy z rozbouřené vody. Člověk je už takový. Často poté, co vítězně obstál ve velkých zkouškách, propadne při té nejmenší. Pokud byl ještě otřesen hrůzou bouře, měl odvahu vrhnout se do vody, zatímco později neumí odolat silnému vanutí větru navzdory tomu, že je blízko Ježíšovi. Nic totiž nepomůže být blízko Spasiteli, nejsme-li u něj s vírou.

Avšak proč v tomto případě neporučí Pán větrům, aby přestaly vanout, a místo toho napřáhne ruku, aby Petra uchopil a podepřel? Protože byla nutná Petrova víra. Když přestaneme dělat to, co máme, také Bůh nám přestane pomáhat (...). Kdyby Petrova víra neochabla, byl by snadno odolal i větru. Zkouška spočívá v tom, že i potom, co vzal Pán Petra za ruku, nechal vítr naplno vát. Chtěl tak Petrovi ukázal, že mu vítr vůbec nemůže ublížit, pokud bude jeho víra pevná. (Jan Zlatoústý, Komentář k Matoušovu evangeliu 50, 1n).

ACTIO