1. čtení: 1. Královská 19,16b.19–21
2. čtení: Galaťanům 5,1.13–18
Evangelium: Lukáš 9,51–62
LECTIO
K prvnímu čtení
Tento úryvek z první knihy Královské patří do tzv. „Eliášova cyklu“ (1 Král17 – 2 Král 1). Tyto kapitoly čerpají z dříve existujícího Eliášova životopisu a popisují události, zázraky a vývoj jeho vnitřního života. Eliáš byl kněz a prorok, narodil se v Galaadu v severním království a žil v 9. stol. před Kristem za doby krále Achaba. Tradice ho považuje za člověka, který do své knihy vtělil celé Ježíšovo utrpení, požadavky jeho smlouvy a náročnost jeho poslání: „Tehdy povstal prorok Eliáš jak oheň a jeho slovo plálo jako pochodeň“ (Sir 48,1).
Těsně před tímto úryvkem nacházíme Eliáše na hoře Choreb, kde udělal důvěrnou zkušenost s Bohem (1 Král 19,1-18). Tímto osobním a překvapivým Božím zjevením se Eliáš znovu naučil svěřovat Pánu celé své poslání a přijímat Boží plány a prorocká poselství. V tomto okamžiku se jeho osudy chýlí ke konci. Poslední Pánův příkaz zní, aby si vybral následovníka – Elizea, syna Šafatova.
Středem této události je Eliášovo gesto, kterým svůj plášť vkládá na ramena Elizeovi. Toto gesto naznačuje změnu vlastnictví. Elizeus zahalený pláštěm už nepatří sám sobě, nýbrž patří Bohu a jeho prorockému poslání. Elizeovi i člověku z Lukášova evangelia (9,61n) se nabízí nová a pravá identita. V této souvislosti je od něj požadováno, aby všechno opustil, odešel ze svého prostředí a opustil také rodinu, aby mohl plně přijmout dobrodružství, které mu nabízí Bůh (v. 20). Elizeus si nově uvědomuje sebe samého, což navenek vyjadřuje zabitím volů, jejichž maso rozdává lidem za pokrm.
K druhému čtení
Tento úryvek z listu Galaťanům nás uvádí přímo do ústředního poselství „Pavlova evangelia“. Celou Pavlovu zvěst lze vyjádřit touto základní pravdou: Kristova smrt a vzkříšení osvobozují člověka od Mojžíšova zákona. Je osvobozen od moci těla, čili od přirozené náklonnosti stavět vlastní já do středu existence, a je uváděn do nové situace, v níž jedinou hodnotou je láska, protože ta jediná má schopnost osvobodit ho z úzkoprsosti sobectví a učinit ho opravdu šťastným.
Věřící však přesto v nitru denně zakouší, že tato svoboda je ohrožena, a proto musí dělat konkrétní rozhodnutí, která ho budou navracet pravdě. Neměl by také zaměňovat svobodu za touhu po životě podle logiky vlastního sobectví. Svoboda, o níž mluví Pavel, je především svoboda k lásce, schopnost vyjít z vlastního subjektivismu a otevřít se zkušenosti společenství. A je konečně svoboda od zaujetí sebou, abychom byli svobodní pro druhé a dobrovolně a neustále se zříkali způsobu života, v němž bychom myslili jen na sebe a vystačili si sami.
V této logice Pavel předkládá vlastní pojetí Zákona. Tvrdí, že cílem veškerého lidského konání je láska (v. 14) a jediný zákon je: „Miluj svého bližního jako sebe.“ Tuto cestu ke svobodě člověk není schopen projít vlastními silami, ale pouze skrze milost. Duch svatý vzbuzuje v lidském srdci touhu jít cestou lásky, dává mu schopnost odumřít vlastnímu já a úplně přijmout logiku sebedarování (v. 18).
K evangeliu:
Když se přibližovala doba, kdy Ježíš měl být vzat (vzhůru), pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma. Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby tam připravili nocleh. Ale (Samaritáni) ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma. Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?“ On se však obrátil a přísně je pokáral. Pak šli do jiné vesnice. A jak šli, cestou mu někdo řekl: „Půjdu za tebou všude, kam půjdeš.“ Ježíš mu však odpověděl: „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil.“ Jiného zase vybídl: „Pojď za mnou!“ On však řekl: „Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce.“ Odpověděl mu: „Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!“ A ještě jiný řekl: „Půjdu za tebou, Pane, jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou.“ Ježíš mu však odpověděl: „Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království.“
Poslušný syn svého Otce Ježíš se „pevně rozhodl“ (doslova s tvrdým výrazem ve tváři) jít do Jeruzaléma (v. 51). Tvrdost výrazu tváře vyjadřuje dokonalé odevzdání do Otcovy vůle, nic ho od jeho cíle neodvrátí. Jeho rozhodnutí je učiněné v lásce a je neodvolatelné. Posílá před sebou své učedníky, aby připravili lidská srdce k naslouchání Slovu. Vycházejí na cestu ze samařské vesnice, což symbolicky dobře vystihuje nevěrnost Izraele, a mohlo by se zdát, že takové místo Ježíš vyloučí ze svých plánů.
Ježíš však začíná právě zde. Je to odvážné rozhodnutí, není však přijat. Jakub s Janem takové odmítnutí nepřijímají a – možná i z důvodu Ježíšova odevzdaného postoje – chtějí odpovědět silou. Ještě nemají Kristovu mírnost (v. 54). Zatímco kráčejí k další vesnici, kdosi neznámý nachází v Ježíši klíč k celému svému životu a slibuje, že ho bude následovat (v. 57). Ježíš tedy porovnává jeho přání se skutečností Božího povolání: všechno se mění. Následování Krista je cesta úplného odevzdání se Otově vůli; znamením následování je radikální chudoba, kterou musí učedník přijmout (v. 58). Dosavadní jistoty se ztrácejí. Jedinou jistotou je Kristus. Když je Ježíš žádán, aby tomu člověku dovolil učinit napřed zadost rodinným povinnostem, vyjadřuje se jasně: nic nemůže být stavěno nad Kristovu lásku (v. 59n), aby tak srdce učedníka bylo svobodné, aby byl schopen přijmout Kristovo smýšlení, mohl se úplně odevzdat Otcově vůli a budovat jeho království (v. 62).
MEDITATIO
Liturgie této neděle před nás staví jednoduché, avšak velmi silné slovo: láska. Toto slovo září jako pochodeň a osvěcuje naši existenci, zasahuje nás v hloubi srdce a pomáhá nám rozlišit, co je z Ducha a co je plodem našeho sobectví. Podívejme se jak.
V prvním čtení je Elizeus postaven před Boží volbu, která znamená „změnu vlastnictví“ (už nepatří sobě, nýbrž patří Bohu a jeho poslání). Okamžitě odpovídá gestem darování: dává lidem okolo sebe všechno, co má a co je. Ve stejném duchu je Pavlovo pozvání na cestu svobody. Jsme svobodní, když jsme ochotní nechat se zcela zasáhnout Kristovou láskou. Vzhled, či „tvář“ této lásky nám Lukáš ukazuje v evangeliu. Staví nám před oči „tvrdý“ výraz Ježíšovy tváře, výraz poznamenaný Otcovým utrpením za všechny jeho děti. To utrpení je tak velké, že ho nic neodvrátí od jeho cíle: dojít do Jeruzaléma, na místo plného společenství s Otcovou vůlí.
Zastavme se před touto překypující láskou, vnímejme ji srdcem, abychom pronikli její hloubku… a dovolili jí proměnit náš život.
ORATIO
Pouze láska může rozšířit mé srdce.
Ježíši, od té doby, co mě stravuje tento sladký plamen, s radostí běžím po cestně nového přikázání.
Chci po ní běžet k onomu šťastnému dni, v němž tě budu moci následovat v nekonečných prostorách, zpívat tvou novou píseň, píseň lásky. (Terezie z Lisieux, Rukopis C)
CONTEMPLATIO
Láska k Bohu a k bližnímu nás na cestě životem posiluje. Kdo miluje, běží, a běh je o to usilovnější, čím je láska hlubší. Slabé lásce odpovídá pomalá chůze, a pokud láska dokonce chybí, člověk se na cestě zastavuje. Stýská-li se mu po světském životě, jako by obracel pohled zpět a nehleděl vstříc vlasti. Není dobré, když se člověk vydá na cestu, a pak se vrací zpět, místo aby kráčel kupředu. Kdo se vydal na cestu, tedy stal se křesťanem, a pohledem zpět věnuje svou lásku světu, vrací se tam, odkud vyšel. (Augustin, Řeč 346/B, 2)
ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
„Navzájem si posluhujte láskou“ (Gal 5,13).
Převzato z knihy: LECTIO DIVINA - Neděle liturgického mezidobí C
Autor:Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: KNA
