1. čtení: Skutky apoštolů 2,42–47
2. čtení: 1. list Petrův 1,3–9
Evangelium: Jan 20,19–31
„Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli“ (1 Kor 15,20). On je první mezi těmi, kdo vstanou z mrtvých (srov. Kol 1,18). Mějme na mysli, že velikonoční zvěst je na křesťanství to nejvlastnější a my křesťané tuto naději dlužíme a máme přinášet všem lidem. Zároveň dobře známe hluboké vnitřní překážky, které se stavějí proti víře v toto neslýchané poselství. Ze své zkušenosti známe také námahu, kterou nás stojí víra v Ježíšovo vzkříšení, jež předjímá naše vlastní zmrtvýchvstání...
Stejné problémy ovšem zakoušeli také učedníci, kteří žili spolu s Ježíšem, jak to koneckonců dokládá evangelium druhé neděle velikonoční, kdy se uzavírá velikonoční oktáv. Tato neděle se tradičně nazývá „Tomášovou nedělí“: Tomáš představuje nás všechny a zároveň je pro nás ukazatelem na cestě k setkání se Vzkříšeným, jenž stále v našem srdci říká: „A nebuď nevěřící, ale věřící!“ (Jan 20,27) Tomáš nebyl s ostatními, když k nim Ježíš přišel a postavil se doprostřed jako Pán, který shromažďuje rozptýlené Boží syny. Jeho gesta a slova shrnula celý jeho pozemský život. Ukázal učedníkům rány na svém těle jako znamení podstoupeného utrpení a také výraz lásky, kterou prožíval až do krajnosti. Pak učedníkům odevzdal pokoj, tedy šalom, život v překypující plnosti, a doprovodil jej zvěstí o poslání, za něž nyní nesou odpovědnost jeho učedníci: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (Jan 20,21). Jako by říkal: jako jsem já vypravoval Otce, nyní je na vás, abyste vypravovali mne. Nakonec Vzkříšený jakoby znovu stvořil své učedníky tím, že jim vdechl Ducha svatého – moc odpouštět hříchy. Ihned ale dodal, že tento dar není jejich vlastnictvím, protože ho obdrželi, aby všichni lidé mohli dosáhnout odpuštění hříchů.
Při tom všem Tomáš však nebyl, což se týká i dnešních posluchačů evangelia, a tak považuje slova ostatních učedníků za „blouznění“ (srov. Lk 24,11). Chce mít přímý kontakt s Pánem, požaduje hmatatelný důkaz, že Ježíš skutečně vstal z mrtvých. Z jeho chování pro nás vyplývá zásadní otázka: umíme v našich křesťanských společenstvích opravdu prožívat velikonoční víru? Anebo jinými slovy: jsme si vědomi toho, že Vzkříšený se projevuje především v tom, jak shromažďuje křesťanské společenství při nedělní bohoslužbě, aby jí znovu a znovu dával celý svůj život? Tak se to přihodilo také Tomášovi. Osm dní poté, tedy opět v onom dni po sobotě, se Ježíš zase zjevuje, když je společenství shromážděno v jeho jménu. A právě tehdy, když se Tomáš spolu s ostatními nechává shromáždit s ostatními v Kristu (srov. 1 Kor 11,20) – což neznamená v první řadě místo, nýbrž zakoušení jednoty darované vzkříšeným Kristem – se Tomáš skutečně setkává se Vzkříšeným a Živoucím.
Potřebuje vidět, ale ne se přímo dotýkat ran na Kristově oslaveném těle. Vzkříšený ho však předchází a ve svém milosrdenství se odhaluje jeho slabosti. Na tento projev lásky reaguje Tomáš odložením veškerých pochybností a vyslovuje mimořádné vyznání víry: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 20,28). Ježíš mu to oplácí a vyslovuje své poslední blahoslavenství, které se vztahuje také na nás: „Blahoslavení, kdo neviděli, a (přesto) uvěřili!“ (Jan 20,29). Ano, jsme povoláni k tomu, abychom prožívali blahoslavenství toho, kdo vidí Ježíše očima křesťanského společenství shromážděného v den Páně při naslouchání Božímu slovu v Písmu svatém. Jádrem tohoto Božího slova je právě evangelium, tedy slovo, jímž je sám Ježíš.
V tomto bodě by se také mohlo uzavřít evangelium – psaná zpráva, která vznikla, abychom „věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu“ (Jan 20,31). To je křesťanská víra, víra, kterou jsme povoláni prožívat v církvi. Je to víra, která nám může dávat život každý den, až do okamžiku naší Paschy, našeho přechodu z tohoto světa k Otci Ježíše Krista, k našemu Otci, jenž nám daruje věčný život ve svém Království.
Zdroj: Hlásej slovo (roční cyklus A)
Videoúvod k této neděli.
