Ezechiel 2,2-5;
2. list Korinťanům 12,7-10;
Mk 6,1-6
První čtení:
Dnešní čtení nám předkládá názorný příklad povolání k prorocké službě. O Ezechielovi víme, že byl „Buziovým synem“ a od narození náležel ke kněžské třídě (1,1). Zde jej však Boží hlas nazývá „synem člověka“ (bar adam) – nikoli knězem, ale prostě „člověkem“, který „vzešel ze země“ (adámah znamená hebrejsky „země“) a je podroben křehkosti a smrtelnosti. Právě na tohoto slabého člověka sestupuje Boží Duch, svou silou jej zvedá ze země – z postoje hlubokého klanění –, staví jej na vlastní nohy a do jeho nitra vlévá božskou moc (v Novém zákoně označovanou termínem dynamis), čímž jej uschopňuje úspěšně zvěstovat Boží slovo. Prorok tomuto Božímu působení napomáhá svou ochotou naslouchat, doslova „stát se nasloucháním“.
Už od počátku je zřejmé, že Ezechielovo poslání bude velmi nesnadné a že bude spojeno s oběťmi. Prorok je poslán k lidem „zatvrzelého srdce“, ke vzpurným synům, kteří se vzbouřili proti svému Otci a nejsou ochotní jej „poslouchat“ (v. 5). Ani Boží slovo a moc Božího Ducha nedokáží přinutit člověka, aby svobodně přijal Boží zjevení. Ezechiel povstává osamocený jako „znamení odporu“ a jako kámen úrazu pro ty, kdo spějí vstříc své zkáze.
Druhé čtení:
Když apoštol Pavel nastínil svým „milovaným“ Korinťanům (kteří mu přitom způsobili tolik utrpení), jak vznešené zjevení přijali, a když ukázal, že jeho poslání skutečně pochází od Boha, ukazuje se jim nyní v celé své lidské slabosti a touto křehkostí se přímo „chlubí“ – stejně jako se při jiné příležitosti chlubil Kristovým křížem (srov. 1 Kor 1,17-31). V závěru tohoto listu srovnává Pavel svou slabost s ponížením našeho Pána: „Byl sice ukřižován jako slabý člověk, ale z Boží moci je živ. I my jsme s ním slabí, ale přesto budeme mít dostatek síly, kterou nám na vás dal Bůh“ (2 Kor 13,4).
Stejně jako Kristův kříž vyvolává pohoršení, může lidská křehkost apoštola Pavla (jež se projevuje ve formě pronásledování, příkoří, rozdělení ve společenství křesťanů, nemocí a úzkostí) vést Korinťany k nedůvěře a strachu. Právě tato slabost je však jednoznačným důkazem, že jeho apoštolské působení pochází od Boha: vždyť Pavel na sobě nese nezaměnitelnou pečeť kříže.
Evangelium:
Na tom, co se podle evangelisty Marka odehrálo v nazaretské synagoze v závěru prvního cyklu Ježíšových zázraků, vychází najevo odmítavý postoj Izraele k Božímu zjevení, které Ježíš přináší celému lidstvu. Výrazem „Izrael“ se nechápe ani tak izraelský národ, jako spíše lidé, kteří byli Ježíšovi nejblíže a žili s ním ve stejné osadě a pod jednou střechou.
Celá událost se odehrává během zpáteční cesty z Jairova domu v Nazaretě (tato osada byla tak nevýznamná, že o ní ve Starém zákoně nenajdeme ani jednu zmínku). Dozvídáme se, že sem už dorazily zprávy o zázracích (dynameis), které Ježíš vykonal po celé Galileji (srov. v. 2). Když nazaretští obyvatelé slyší Ježíšovo slovo plné Boží moci, zmocňuje se jich nejprve „úžas“. Evangelista tak vyjadřuje, že Ježíšovo učení zjevuje mnoho nových věcí. V následujících pěti otázkách se však zrcadlí pochybnosti Ježíšových příbuzných a známých. Základním problémem je Ježíšův původ („Odkud…“). Ti, kdo dobře znají rodinné poměry, v nichž Ježíš vyrůstal, v něm nejsou schopni poznat Božího posla. Pro ně je to jen obyčejný „tesař“ z jejich vesnice, „syn Marie“. Ježíš zde nemůže udělat žádné zázraky, protože neochota uvěřit, což je v podstatě odmítnutí Boží nabídky spásy, brání, aby se mohla projevit jakákoli událost spásy. Když se Ježíš setkává s tímto odmítnutím, velmi se „diví“ (v Markově evangeliu je to jediný Ježíšův údiv) a odchází od svých posluchačů, aby jim dal najevo, že nemá žádný podíl na jejich nevíře. Mezi rovinou Boží spásy a lidskou neochotou uvěřit totiž neexistuje žádný styčný bod.
Ježíšovi známí se pohoršovali hlavně proto, že se člověk-Ježíš představuje jako ten, který sám na sobě přináší Boží zjevení. Vrcholem tohoto pohoršení bude smrt Božího Syna na kříži.
MEDITATIO
Styčným bodem všech dnešních čtení je pohoršení neboli „zatvrzelost srdce“ (srov. Ez 2,4), nevíra těch, kterým bylo dopřáno na vlastní oči kontemplovat Boží zjevení. Tento postoj je vyvolán tím, že se Boží moc zjevuje v rouchu křehkosti a ubohosti. Prorok zažívá odmítnutí ze strany svých bratří a sester, protože je to obyčejný adam – člověk. Apoštol vidí, že mu lidé nevěří, protože k nim přichází jako obyčejný, nenápadný člověk. A konečně člověk-Ježíš, který dává definitivní smysl životu všech ubohých této země, potvrzuje, že je třeba přijmout logiku kříže. Bohu se totiž zalíbilo zjevit se právě tímto způsobem – skrze dějiny jednoho národa, který žije v zapadlém koutu země a v nešťastném období dějin, v chudém domě jedné dívky, žijící v jedné bezvýznamné galilejské osadě, a skrze provedení jednoho rozsudku smrti jednoho šedivého dubnového dne na Golgotě.
V těchto téměř bláznivých okolnostech se však opakuje stále stejný zázrak: adam je pozdvižen ze země, Duch svatý se projevuje ve skutcích a slovech jednoho obyčejného člověka, hrob nezůstává zavřený, aby v něm bydlela Smrt, ale dokořán se otevírá, aby z něj mohl navždy vystoupit Život. Ano, tak jedná Bůh, který se rozhodl spasit člověka – každého člověka a celého člověka.
ORATIO
Dobrý Otče, děkujeme ti, že jsi nás stvořil jako křehké, smrtelné tvory, kteří však vyšli z tvých rukou a nesou na sobě otisk tvých rukou. Tvé slovo označuje jako „blahoslavené“ ty, kdo se nepohoršují nad tebou ani nad tvým Synem. Svěřujeme ti proto všechny své pochybnosti, všechnu svou neochotu uvěřit i obavy, pramenící z poznání své křehkosti, které nám připomínají, že jsme byli uhněteni z prachu země, i když naše touhy směřují k nekonečnu.
Nechceme patřit k těm, kteří nemohli spatřit na vlastní oči tvé obdivuhodné skutky, protože byli příliš uzavřeni do svého lidství a nedokázali se odpoutat od svého „já“ ani od zažitých představ o druhých lidech. Osvoboď nás od strachu z lidskosti! Dej, ať se kolem sebe díváme tvým otcovským a mateřským pohledem, s nímž jsi tvořil své nádherné stvoření, i tvým uklidňujícím a bratrským pohledem Spasitele, který mocí Ducha svatého sestoupil mezi nás, abychom díky tvé odpouštějící a slitovné lásce dokázali přijímat sami sebe i všechny své bližní jako vzácný dar, pocházející od tebe.
CONTEMPLATIO
V nebi Kristus rozdává, ale na zemi má nedostatek. V nebi je bohatý, na zemi chudý. Právě proto, že je na zemi chudý, promlouvá k nám těmito slovy: „Měl jsem hlad, měl jsem žízeň, byl jsem nahý, na cestách, ve vězení…“ Jedněm pak říká: „Vy jste mi posloužili“, ale druhým: „Vy jste mi neposloužili…“ Kristus je tedy bohatý i chudý: bohatý, protože je Bůh, a chudý, protože je člověk. Avšak i jako člověk je bohatý, protože se svým lidstvím vstoupil do nebe a usadil se po Otcově pravici. Zde na zemi však i nadále zůstává chudákem, který trpí hladem a žízní a který je nahý (Augustin, Řeč 123).
ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
„Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti“ (2 Kor 12,9).
VIDEOÚVOD k této neděli.
