1. čtení: Leviticus 19,1-2.17-18
2. čtení: 1. list Korinťanům 3,16-23
Evangelium: Matouš 5,38-48
Dnešní evangelium je pokračováním toho, které jsme četli minulou neděli, a tak nasloucháme dvěma posledním „antitezím“, které nám Ježíš předložil: protiklad mezi reduktivní interpretací Mojžíšova zákona na straně jedné a novým, radikálním výkladem, který proniká až k samotnému záměru Zákonodárce, na straně druhé. Jaká je ale ona vyšší spravedlnost (srov. Mt 5,20), kterou Ježíš požaduje od svých učedníků? Především upřímná láska vůči bližnímu (srov. 19,19; 22,37), dokonce i vůči nepříteli.
Toto Ježíšovo přikázání má dvě základní podoby. V první řadě je to tzv. zákon rovnoměrné odplaty: „Oko za oko, zub za zub“ (srov. Ex 21,2; Lev 24,20; Dt 19,21). Tato norma měla v sobě také něco přínosného, protože stanovila limit pomstě za uštědřené příkoří, nyní se však ukazuje jako překonaná záležitost; Ježíš ji dokonce úplně převrací. Hlásá totiž překypující lásku dokonce i vůči tomu, kdo nám působí zlo. Žádá od těch, kteří k němu lnou, aby do života uváděli paradoxní zákon nenásilí, neodplácení zla zlem. Uvádí k tomu zcela jasné příklady, z nichž ona paradoxnost přímo vyzařuje: Máme nastavit druhou tvář tomu, kdo nás políčkuje, dát nejen šaty, ale i svůj plášť tomu, kdo se s námi chce soudit; provázet druhého dvě míle, když po nás chce, abychom s ním šli jednu míli. „Tomu, kdo tě prosí, dej a od toho, kdo si chce od tebe vypůjčit, se neodvracej“ (Mt 5,42).
V těchto slovech je přítomen požadavek lásky, která je nevypočítavá a v jistém ohledu jednostranná: máme být odhodláni odpovídat na zlo obrem (srov. Řím 12,21). Tohle všechno Ježíš výslovně shrnuje v dalších výrocích: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‘Miluj svého bližního’ a měj v nenávisti svého nepřítele. Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují“ (Mt 5,43–44). Ježíš sám dodržoval daný příkaz až po nejzazší mez. Stačí jen pomyslet na to, jak se choval v hodině kříže. Odtud pramení také autorita, s jako daná slova pronáší. Tady se nacházíme v srdci evangelia, v jádru jedinečnosti cesty, kterou před námi otevřel Pán Ježíš, a každý komentář proto představuje riziko, že úderný obsah tohoto sdělení bude zamlžován.
V první řadě je třeba zdůraznit, že Ježíš propojuje lásku k tomu, kdo nám působí příkoří, s modlitbou za něho. V modlitbě můžeme díky milosti ve světle tajemství živého Boha, jenž nás v Kristu miloval ještě v době, kdy jsme byli hříšníky (srov. Řím 5,6–10), správně vnímat, kdo nám koná zlo; můžeme dokonce pochopit, že nepřítelem je v jistém smyslu sám náš Mistr a Lékař, protože nám odhaluje egoistická hnutí hlubin našeho srdce, naši touhu žít bez ostatních a někdy i proti nim.
Ježíš pak doplňuje velmi důležitou motivaci této neslýchané lásky, možná spíše její poslední zaměření, které nám nabízí jako zaslíbení, jež se začíná naplňovat už dnes: „Tak budete syny svého nebeského Otce, neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým“ (Mt 5,45). Ano, právě tak se stáváme Božími syny, kteří mají účast na Boží přirozenosti (srov. 1 Petr 1,4), ovšem jedině v té míře, v jaké se chováme stejně jako on, jenž ve své bezmezné lásce nečiní rozdíly mezi osobami. Proto, aby byl tento požadavek zcela zřejmý, Ježíš dále zdůrazňuje, že musíme vyjít ze své děsivé uzavřenosti, z bludného kruhu reciprocity (milovat ty, kteří nás již milují, zdravit jen vlastní bratry…). To je skutečná nákaza, kterou je třeba u jeho učedníků vyléčit. Když křesťan potká někoho jiného, má vůči němu dluh lásky (srov. Řím 13,8), má mu svým životem vypravovat lásku, kterou prožíval Ježíš Kristus. To platí pro všechny bez výjimky.
Tuto část své velké řeči Ježíš uzavírá výrokem, který nám nemá nahánět hrůzu, protože nám otevírá horizont, který vnímáme, čteme-li jeho slova s porozuměním osvíceným vírou: „Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48). Ježíš nás nevybízí k uskutečňování abstraktního ideálu mravní dokonalosti, ale k úplnému naplňování zákona Božího, přesně podle interpretace, kterou dává. To vše se projevuje jako „kompletní“ láska, jež je bezmezná a nerozlišuje toho či onoho, přesně tak, jak miluje Pán. Toto tvrzení je pro nás velkolepým příslibem: láska k nepříteli, která je na základě lidských schopností nemožná, se stává možnou díky následování Ježíše i díky daru milosti od Hospodina. To je ona překypující spravedlnost, k jejímuž naplňování jsme povoláni, to je láska, která v sobě shrnuje celý Zákon (srov. Řím 13,10; Gal 5,14) a která je s to dávat našemu životu smysl.
