1. čtení: 2. kniha Mojžíšova 22,20–26
2. čtení: 1. list Soluňanům 1,5c–10
Evangelium: Matouš 22,34–40
Hledání pravé podstaty Zákona bylo úkolem, jenž velmi rozněcoval věřící v Ježíšově době. Co je skutečně pro Boha podstatné a důležité v tom množství různých nařízení a přikázání? Také Ježíš se zapojil do této snahy nalézt jednotící prvek. Na otázku: „Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?“ odpověděl: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí… Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“
První a největší přikázání – lásku k Bohu – přebírá Ježíš ze Starého zákona z Mojžíšových slov: „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou“ (Dt 6,4n). Tato slavná slova se stala „krédem“ vyvoleného národa. Každý zbožný Izraelita opakoval tato slova při večerní modlitbě o sabatu. I v dobách nedávno minulých recitovali židé své „Šema Israel“ („Slyš, Izraeli“), když ve strachu a chvění kráčeli vstříc své smrti v koncentračních vyhlazovacích táborech.
Velkou novinkou Ježíše je „druhé přikázání“: Miluj svého bližního jako sám sebe. Popravdě řečeno je i toto nařízení formulováno v knihách Starého zákona (srov. Lv 19,18). Co jiného představuje text úryvku dnešního prvního čtení, než právě kazuistiky příkladů lásky k bližnímu? „Nesužuj přistěhovalce a neutiskuj ho… Neubližujte vdově a sirotku…“ Jednalo se však o nařízení, které bylo zastrčené mezi četnými jinými, v podstatě druhotnými příkazy, v nichž byl bližní téměř vždy někdo z příslušníků vlastního národa, případně někdo z proselytů. V Ježíšově době se někteří z nejzbožnějších Izraelitů (eséni z Kumránu) dostali až k mravní zásadě: „Budeš milovat všechny syny světla a nenávidět syny temnoty.“ Ne však dál.
Díky Ježíšovi dostává „bližní“ nový univerzální rozměr. Ježíš totiž dává na otázku: „Kdo je můj bližní?“ naprosto novou odpověď. V podobenství o milosrdném Samaritánovi je „bližním“ ten, kdo je v rovině etnické a náboženské nepřítelem, a tudíž z náboženského hlediska „synem temnoty“!
Tím nejnovějším je však místo, které toto přikázání v rámci Zákona zaujímá; Ježíš ho umísťuje do bezprostřední blízkosti prvního přikázání: „Druhé je podobné.“ Láska k člověku je položena na stejnou rovinu jako láska k Bohu, a to muselo v jeho době znít skutečně neslýchaně. Jan vysvětloval tuto myšlenku svého Mistra, když napsal: „A on nám dal toto přikázání: aby ten, kdo miluje Boha, miloval i svého bratra“ (1 Jan 4,20n).
Proč, ptáme se, takový druh sestoupení ze strany Boží, takové snížení až k tomu, že se on, Pán a Stvořitel, ztotožňuje s bližním a sdílí s ním trůn lásky v srdci věřícího? Odpověď by mohla znít následovně. Milovat znamená vycházet ze sebe samotného a jít k jinému. Bůh je oním „Jiným“ radikálním způsobem, poněvadž je jiný svou přirozeností (protože je „Bohem, a ne člověkem“, „duchem, a ne masem“, jak se píše u Ozeáše) a svou osobou – je tudíž jiný jako subjekt i jako objekt. Jedině on sám bude proto na konci časů pevným a naprostým završením naší lásky. Dokud však žijeme zde na zemi jako poutníci, nemůžeme k němu dosáhnout v tom, jak sám je, tedy jako „naprosto Jiný“. Pro lásku platí to stejné, co bylo řečeno o poznání Boha – nyní milujeme jen jako v zrcadle, nejasně; pak ho budeme milovat tak, jak je (srov. 1 Kor 13,12). Tímto zrcadlem či tajemstvím Božím je bližní!
Bůh tedy vychází vstříc naší slabosti a nechává nás milovat „jiného“ v míře našich lidských tělesných možností – někoho, kdo je ji jiný osobně, svou osobou, a ne svou přirozeností. Bratr je „jiný“ „já sám“, je tedy stvořením stejně jako já, ale odlišuje se ode mě. Proto mi Ježíš přikazuje, abych ho miloval „jako sebe samotného“ a říká, že druhé přikázání je „podobné“ prvnímu. V podstatě vlastně patří k sobě a navazují na sebe s prvním přikázáním; druhé není umístěno „vedle“ prvního, ale „uvnitř“ něho. Láska k bližnímu je cestou; láska k Bohu je cílem.
Mýlili bychom se, kdybychom tvrdili, že křesťané vždycky chápali a uskutečňovali tuto rovnováhu mezi dvěma přikázáními. Minulým dobám se vytýká, že se příliš ubíraly cestou lásky k Bohu a zapomínaly na bližního nebo z něj vytvořili pouhopouhý nástroj prvního (milovat bližního „z lásky k Bohu“ nebo abychom tak získali zásluhy). Nevím, nakolik je toto napomenutí pravdivé a oprávněné. V dnešní době se však v rámci euforické atmosféry sekularizace přešlo otevřeně do opačného extrému, někdy dokonce až k tvrzení, že chceme-li vážně a účinně milovat člověka, musíme nechat Boha stranou. Nedošlo snad k vytvoření určitého předpokladu, že „náboženství druhého přikázání“ je pouze „náboženstvím horizontálním“?
Kořeny tohoto rozchodu jsou vzdálené, je však nutné je prosvětlit a prozkoumat, abychom mohli posuzovat strom, který z nich vyrostl. Jedním z kořenů byla nauka ze začátku minulého století, hlásající „smrt Boha“ jako podmínku pro další budoucnost člověka, či dokonce „nadčlověka“ – nauka filozofa, který si předsevzal jako svůj životní cíl, že „odmaskuje křesťanskou morálku“ (F. Nietzsche), a jemuž dali mnozí další významní autoři místo ve svých úvahách, což rozmnožilo popularitu této myšlenky („Pokud Bůh existuje, pak je člověk ničím,“ napsal například J.-P.Sartre.).
Druhým kořenem byla marxistická ideologie, považující člověka za jediný cíl a smysl dějin. Podle ní je láska k Bohu něčím, co člověka odcizuje jemu samotnému, znamená to vyhazovat zbytečně „do nebe“ poklady a lásku, které jsou určeny na zem a člověku.
Jaké tedy byly plody této ateistické lásky k člověku? – Kdo se nechal oklamat, tak musel uznat svůj omyl a změnit přesvědčení; smrt Boha nepřinesla lásku a úctu člověku, ale způsobila další zkázu člověka.
Ve vztahu k tak negativnímu dopadu není jistě na místě, abychom se my křesťané vraceli k tomu, že „druhé přikázání“ dáme raději do uvozovek, případně ho budeme chápat jako jednu z mnoha praktik k dosažení svatosti, jako určité „skutky lásky“. Skutečným problémem je a stále zůstává propojení mezi oběma přikázáními, jak do sebe sloučit naprostou odevzdanost Bohu a úctu k němu a naprosté odevzdání službě a lásce k bližnímu. Musíme stále nově odkrývat, co nás naučilo evangelium, totiž že láska k Bohu je tím nejpevnějším základem lásky a respektu vůči člověku; že člověk není nikde tak dobře chráněný před násilím, manipulacemi či vykořisťováním než tam, kde je Bůh uznávaný jako jeho Stvořitel, ochránce a Otec.
Jediná láska, která vystupuje od lidí k Bohu, tudíž jediné naše náboženství, je současně horizontální i vertikální. Pokud si však klademe otázku, odkud začít konkrétní realizaci této lásky, jestli shora nebo zdola, evangelium nás nenechává na pochybách – od bližního. V Lukášově evangeliu nám může být příkladem dnes už zmiňovaný milosrdný Samaritán (Lk 10,29n) a u Matouše pak o kousek dál známý úryvek o lásce k bližnímu: „Měl jsem hlad a dali jste mi najíst; měl jsem žízeň a dali jste mi napít…“ (Mt 25).
Samozřejmě to neznamená odložit naši svatosvatou povinnost milovat Boha někdy napotom, ale milovat ho od nynějška jedině v té podobě, v níž se dává konkrétně poznat, a tou je právě bratr. „Viděl jsi bratra? Pak jsi viděl Boha,“ říká jeden mimoevangelijní výrok připisovaný Ježíšovi. Bratr je tedy zvláštním druhem svátosti, tou nejvšednější ze všech, podobně jako lidské tělo, které skrývalo Slovo, a jako eucharistický chléb, který skrývá Kristovo tělo: „Mně jste to učinili; mě jste oblékli.“ V hladovém, nahém nebo uvězněném byl přítomen On sám. Právě to je onen „blízký bůh“, jehož potkáváme při každém našem životním kroku; k němuž můžeme vztáhnout svou ruku hned, jak vyjdeme z tohoto našeho shromáždění. Eucharistie, kterou budeme nyní slavit, nás posvěcuje právě k této nesnadné lásce. „Kde je opravdová láska k bližnímu, tam přebývá Bůh.“
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: KNA
