5. kniha Mojžíšova 6,2–6;
List Židům 7,23–28;
Marek 12,28b–34

 

Během tříletého liturgického cyklu nám Boží slovo nabízí dnešní evangelijní úryvek třikrát. V loňském roce víceméně ve stejném čase v podání evangelisty Matouše; letos jsme ho slyšeli od Marka a v příštím roce si ho vyslechneme z Lukášova evangelia.

Obsah je poměrně jednoduchý, zužuje se na dvě přikázání: Miluj Hospodina, svého Boha; Miluj svého bližního. Rozdíly ve vyprávění tohoto úryvku v synoptických evangeliích jsou minimální; podle Marka a Matouše to byl Ježíš, kdo shrnul zákon do těchto dvou přikázání, podle Lukáše to byl „učitel zákona“ a Ježíš to potvrdil. Obě dvě verze jsou historicky podložitelné, poněvadž se nedá vyloučit, že se Ježíš nemusel zabývat touto otázkou vícekrát. Jednalo se totiž o problematiku, která zaměstnávala duchovní osobnosti dané doby. Mojžíšův zákon se postupně nafoukl mnoha předpisy, vysvětleními či interpretacemi; bylo naprosto přirozené ptát se: Co je mezi mnoha pravidly a slovy skutečně zásadní? Co dává tomu všemu jednotu?

Ježíšova odpověď na tuto otázku byla stručná: Milovat Boha a milovat bližního! Minulý rok (30. neděle v mezidobí) jsme společně promýšleli tato přikázání v jejich nerozlučitelné jednotě a všimli jsme si, že právě v jejich jednotě (či vyváženosti) spočívá nejhlubší inovace započatá Ježíšem: „Láska k Bohu a láska k bližnímu jsou jako dvě brány, které se současně otevírají: je nemožné otevřít jednu bez druhé, je nemožné zavřít jednu, aniž bychom současně nezavřeli druhou“ (Kierkegaard, Diář, II).

V tomto roce je to samotná liturgie, kdo nás přivádí k výběru tohoto hlediska, jež budeme rozvádět. V responsoriálním žalmu jsme společně opakovali: „Miluji tě, Hospodine, má sílo!“ (Žl 18). Přestože se nám zdá, že úkol přesahuje naši sílu a možnosti, nesmíme už dnes couvnout; jedná se o dobrou příležitost upřít pevně svůj zrak „na první a největší přikázání“ Zákona a evangelia: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem!“ (Mt 22,37).

Láska jako přikázání? – Všichni dobře víme, že to nedává smysl a není to možné; láska je tou nejsvobodnější skutečností, jaká existuje, a nedá se vyzískat skrze vnější pověření, tím, že ustanovím „přikázání“ milovat. Ostatně, Bůh by nevěděl, co pak vlastně dělat s láskou z donucení. „Když se jednou zakusí, co to znamená být svobodně milován – praví Bůh – podrobení a podřízení už nemají žádnou chuť. Když se jednou zakusí být milován svobodnými lidmi, otrocké klanění už vůbec nic neříká“ (Ch. Péguy). A kromě toho, abychom mohli milovat, musíme si být v něčem podobní, mít něco společného nebo se vzájemně doplňovat. Právě tímto způsobem miluje přítel přítele a muž svou ženu. Jaká se ale nachází příbuznost nebo vzájemné doplnění mezi námi a Bohem? On je Duch a my jsme tělo (srov. Iz 31,3); on je Bůh a my jsme lidé (srov. Oz 11,9); on je přemírou všeho a my ve všem nedostateční.

Pod dojmem těchto námitek věřili mnozí bibličtí exegeté, že tímto způsobem musí vysvětlovat Kristovo přikázání: Ježíš po nás nežádá subjektivní lásku k Bohu, „kterého nevidíme“ (srov. 1 Jan 4,20), ale pouze lásku objektivní; tudíž nevyžaduje po nás prožívání onoho zvláštního citu a přemístění srdce, které zakouší ten, kdo miluje jinou osobu, ale chce, abychom pouze konali vůli Boží, jinými slovy, žádá po nás aktivitu, a ne city.

Domnívám se, že právě tyto myšlenky pravděpodobně ovlivnily volbu zpěvu před evangeliem: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo“ (Jan 14,23). Kdo by si nevzpomněl na Ježíšův výrok: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání“ (Jan 14,15)? Řekli bychom, že jde o lásku „silných paží“, o lásku cele zasahující pouze vůli, a ne srdce a celou osobu s jejími citovými zdroji a „životním vzletem“. Je to láska bez radosti, protože není radosti bez „životního vzletu“!

To všechno však vzbuzuje zneklidňující otázky. Svět je plný takové „studené“ lásky; zvláště v ženských časopisech se často setkáme s výpověďmi vdaných žen, které říkají, že plní „všechny své povinnosti“ vůči manželovi, obětují se pro něj až k hranici hrdinství, ale nemilují ho, necítí k němu žádné zapálení. Jsme si jistí, že to, co Bůh pro sebe vyžaduje, je skutečně láska podobná té, kterou jsme popsali? Na mysl nám opět přijde Ježíšovo upřesnění: „celým svým srdcem, celou silou“. Uvědomíme si také, že v Ježíšově době hovořili i pohanští filozofové o lásce k Bohu jako o povinnosti: „připodobnit se Bohu“, následovat jeho krásu a dobrotu (Platon) nebo jeho netečnost (stoici), což byly nejvýznamnější dobové proudy. Co nového obsahuje Bible ve vztahu k Platonovi?

Odpověď je obsažena právě ve slově zpěvu před evangeliem, která jsme připomínali: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo“; je však zapotřebí přehodnotit jeho význam. Smysl této věty nespočívá v tvrzení, že zachovává-li někdo mé slovo, pak už vykonal všechno, čeho je zapotřebí pro lásku ke mně, ale naopak jedná se o to, že miluje-li mě někdo – a to pouze tento někdo –, bude schopen zachovávat mé slovo! Je také pravdou, že Ježíš může navíc dodat: „Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova“ (Jan 14,24), totiž není schopen je zachovávat.

Láska je příčina, ne důsledek zachovávání a dodržování přikázání; zachovávání je více než cokoli jiného viditelným znamením a odrazem lásky, a také se má zato, že se jedná o její přezkoušení a opravdovost. V pochybnostech, jež jsou pro nás něčím tak přirozeným, pokud se jedná o skutečnou Boží lásku nebo jen o iluzi a vychvalování, nám Ježíš dává rozlišovací kritérium – zachovávání jeho slova a jeho přikázání, a zcela zvláštním způsobem pak zachovávání „jeho“ přikázání, kterým je láska k bližnímu.

Co je však touto tajuplnou láskou k Bohu předcházející každou aktivitu a každou odpověď, co ji víc probouzí a činí ji vůbec možnou? – Je to rozhodnutí pro Boha, jež teologové také označují jako „základní volba“ – něco, co se rodí a roste společně s vírou a nadějí; podobně jako naděje a víra je také ona darem (teologální ctností lásky). Takové rozhodnutí je však možné pouze za následující podmínky: Bůh je vždy tím prvním, kdo si nás vybral a miluje nás. Tato podmínka se už ale uskutečnila: „V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás… My milujeme Boha, protože on napřed miloval nás“ (1 Jan 4,10.19).

V tom je obsaženo všechno; můžeme milovat Boha také tou celistvější láskou, subjektivnější, která „zakouší“, řekněme jednoduše, „lidštější“ lásku, protože on nás miloval jako první a ve své lásce v nás vytvořil novou schopnost, vymazal všechny „meziúrovně“ mezi Duchem a tělem, mezi Bohem a člověkem. Tuto „schopnost“ označujeme jako „milost“; svatý Pavel se na ni odkazuje, když hovoří o lásce, kterou Bůh vlil skrze svého Ducha do našich srdcí a díky níž ho můžeme oslovovat „Abba“ – „Otec“ (srov. Řím 5,5). Když říkáme „oslovovat ho“, nemyslí se tím pouze slovy, ale tím vzepětím a důvěrou, jež někdy zvečera zakouší dítě cítící se být milováno vlastním otcem, a vidí ho přicházet, běží mu naproti a nechá se jím pochovat v náručí a přitisknout se na jeho tváře. (Je to právě prorok Ozeáš, který na Boha aplikuje tento obraz; Oz 11,4).

Je i nám blízký tento druh důvěry a lásky ve vztahu k Bohu? Někdo se cítil být možná trochu odrazený, když uslyšel zvrat v naší rozmluvě, a vyhnul se tomu, aby uvěřil, že se ho to osobně dotýká; kdo někdy zakusil něco podobného?

A přece bychom měli mít více důvěry v Hospodinovo slovo a ve zkušenost tolika bratří, kteří nám oznamují, že to všechno je možné. Odvážil bych se tvrdit, že bychom měli mít i důvěru v naši osobní zkušenost, a nejen ve zkušenost svatých. Když nad tím trochu popřemýšlíme, povšimneme si, že i pro nás tu byl v našem životě okamžik, kdy jsme takové zkušenosti stáli velmi blízko. Rozhodnutí pro Boha bylo jasnější a účinnější; vzpomínka na něho, která se rozvíjela, působila jako „katalyzátor“ pro celou duši a vznášela se, obrazně řečeno, nad celým zbytkem a naplňovala nás jistotou a radostí: „Bůh je!“; „Bůh existuje pro mě!“; „Má mě rád!“ Je obtížné odlišit lásku „k“ Bohu od Boží lásky. Tyto dvě skutečnosti se zakoušejí společně; když se cítíme být milovaní Bohem, je to znamení, že milujeme Boha.

Ve vztahu ke zkušenosti bych rád obrátil pozornost na krásné zvolání responsoriálního žalmu: „Miluji tě, Hospodine, má sílo“ (Žl 18); zakoušení Hospodina jako síly je na prvním místě spojeno se sílou jeho lásky! Abychom i my mohli říct: „Bůh je navždy skála mého srdce a můj podíl!“ (Žl 73,26). Musíme usilovat o to, abychom ho vevnitř zakoušeli; jenom to říkat není téměř k ničemu. Je zapotřebí především toužit po lásce a modlit se, abychom ji obdrželi; neúnavně žádat, aby nám Otec ještě před smrtí dal zakusit něco silnějšího, než je celá lidské existence: být milovaný Bohem a milovat Boha.

Rád bych toto rozjímání zakončil připomenutím některých slov lidí, kteří byli do Boha velmi zamilovaní. Svatý Pavel napsal: „Kdo nemiluje Pána, buď proklet!“ (1 Kor 16,22); jedině láska zůstává navždy, a to dokonce i potom, co ustanou víra a naděje (srov. 1 Kor 13,8nn). Svatý Jan od Kříže dodával: „Na konci života budeme souzeni podle lásky“. Svatý Augustin, známý konvertita, opakoval s pláčem slova: „Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak dávná a tak nová, pozdě jsem si tě zamiloval!“ A konečně svatý František, jenž naplnil les kolem hory Verna nářkem: „Láska není milována! Láska není milována!“ a trávil noci opakováním slov: „Můj Bože, mé všechno!“

Tomu, kdo v nitru slyší našeptávání, že za tímto vzedmutím srdce k Bohu se může skrývat iluze, kompenzace nebo kdovíjaká jiná špatná věc, lze říct, že se kvůli tomu přece nemůžeme vyznání lásky vyhnout a zřeknout; řekneme, že „srdce má své důvody, které rozum (a psychoanalýza) nezná“ (Pascal). Důvěřujeme těmto důvodům, jež nevycházejí jen ze srdce, ale především z víry. Boží láska nám byla vylita do srdce skrze Ducha; musíme ji patrně pouze objevit mezi nánosem mnoha jiných neužitečných, nebo dokonce škodlivých lásek, které skončí spolu s námi nebo ještě před námi.

Aby se to skutečně mohlo stát, tak se modlíme, celá léta, a je-li zapotřebí i celý život, opakujeme Bohu: „Dej mi znamení své přízně!“ (Žl 86,17): dej mi znamení toho, že mě máš rád; dej mi prožít zkušenost synovské lásky, aby se mé srdce mohlo rozšířit a já abych běžel (místo abych se vlekl) po cestě tvých přikázání (srov. Žl 119,32); učiň, abych tě miloval nade všechny věci a všechny věci pak v tobě; kéž v mém srdci nesídlí „žádný jiný Bůh kromě tebe“, žádná modla, nebo „cizácký bůh“, který by probudil tvou spravedlivou žárlivost! Učiň, ať tě miluji, Hospodine, má sílo!

 

Převzato  z knihy: Slovo a život B
Autor: Raniero Cantalamessa
Vydalo: 
KNA

VIDEOÚVOD k evangeliu této neděle.