1. čtení: Izaiáš 42,1–4.6–7
2. čtení: Skutky 10,34–38
Evangelium: Matouš 3,13–17
2. čtení: Skutky 10,34–38
Evangelium: Matouš 3,13–17
O této neděli pokračuje liturgie v tematice Zjevení, tedy Božího zjevení. Ježíšův křest, který si dnes připomínáme, byl v podstatě jednou z nejdůležitějších etap zjevení Ježíše Krista světu jako Boha; v jistém smyslu je jeho křest „druhou epifanií“. Události kolem Ježíšova zrození byly již dávno pryč, hluboce zasunuté v srdcích několika protagonistů oněch dnů. Třicet let skrytosti a nenápadného života udělalo z Ježíše člověka, jako jsou všichni ostatní. Léta, jež Ježíš prožil před křtem, ukazují Kristovo lidství jako shodné ve všech ohledech s naším lidstvím, píše jeden ze starověkých autorů (Meliton Sardský).
Křest uzavírá tuto Ježíšovu životní fázi; uzavírá období, kdy se ztotožňuje s člověkem a bere na sebe i podobu jeho života. Dnes přichází skrytý v davu lidí, aby se podrobil rituálu, kterým se zařadí do zástupu hříšníků, zapojí se mezi ty, kdo skutečně potřebují být očištění.
Toto je Ježíš zvěstovaný Izaiášem v prvním čtení: služebník Boží, jenž nekřičí, nehlučí a neutíká ulicemi s ústy plnými výhrůžek a trestů, jenž nalomenou třtinu nedolomí a doutnající plamen neuhasí. Je to Ježíš pokorného srdce, který skutečně přichází povolat hříšníky k lítosti, ale přichází je povolat s milosrdenstvím. Ježíš, který pohoršil a zklamal naděje těch, kdo očekávali Mesiáše jako válečníka, jako horoucího hlasatele soptícího Boží hněv, a to zvláště proti pohanům. Ježíš, který překvapí i svého předchůdce: „Jsi ten, kdo má přijít?“ (srov. Lk 7,19).
Svatý Pavel shrnul aspekty této Kristovy životní události do slavného hymnu z úryvku listu Filipanům 2,6–7: ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka (toho služebníka, o kterém hovořil Izaiáš!) a stal se jedním z lidí; byl takový jako každý jiný člověk. Tento Ježíš přišel za Janem Křtitelem k Jordánu, aby se nechal pokřtít.
Křest zahajuje nové období Ježíšova života. Otec oficiálně představuje svého Syna světu jako Mesiáše, který v jeho jménu autoritativně mluví a jedná. Touto událostí se otvírá takzvané veřejné Ježíšovo působení. Od tohoto okamžiku začínají zaznívat ona slova „ale já vám říkám“ a promlouvání „s mocí“, nad nimiž budou žasnout zákoníci a farizeové. V nejstarších křesťanských dobách bylo zvykem začínat touto událostí vyprávění o Kristově životě. Marek, první evangelista, zahajuje své evangelium právě vyprávěním o křtu. Apoštol Petr, jehož hlásání jsme naslouchali ve druhém čtení, pokládá událost Ježíšova křtu za počátek jeho příběhu; bylo to právě při křtu, kdy Bůh „pomazal Duchem Svatým a mocí Ježíše z Nazareta“.
Proč se této události přičítá tak velká důležitost? – Pojí se totiž především se zjevením Ducha. Jan Křtitel popsal dvě epochy následovně: já vás křtím vodou; on vás bude křtít Duchem. Sestoupení Ducha je „startem“ cesty vykoupení; dosvědčuje to, že započalo nové stvoření, poněvadž se opět Duch zjevil nad vodami, stejně jako na počátku (srov. Gn 1,2). „Nastává hodina…, kdy opravdoví Boží ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě“ (Jan 4,23). Duch byl přítomný a působil v Ježíši z Nazareta už od narození. Sestoupil na Marii ještě dříve než u vod Jordánu. V Mariině případě však šlo o zjevení ve skrytosti, kdy zůstal nepoznaným; zde se skutečně představuje světu. Odhalilo se světu Ježíšovo prorocké a mesiášské pomazání. Ve svém křtu se Ježíš projevuje jako onen očekávaný, na kterého Hospodin vložil svého ducha, jak o tom psal prorok Izaiáš.
Důležitost křtu spočívá kromě zjevení Ducha také ve slavnostním Otcově provolání: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte.“ Ten, který se stal služebníkem, byl v té chvíli provolán synem (srov. Iz 40,2). Právě toto je okamžik, k němuž musíme vztáhnout četbu Pavlova textu z listu Filipanům: „Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno“ (Flp 2,9). Zde se setkáváme s vrcholem zjevení; není to už zář hvězdy, ale samotný hlas nebeského Otce, který zjevuje lidem, kým je Ježíš z Nazareta – milovaným Otcovým synem. Ježíš potvrdil význam tohoto prohlášení, když neustále oslovoval Boha jménem „abba“, tj. „otec“. Z jeho slov a jednání vysvítá a nepopiratelně vyrůstá vědomí, že je Synem Božím; evangelia, a zvláště to Janovo, nám ukazují Ježíšův nepřerušovaný rozhovor s Otcem, jímž pokračuje dialog existující již v lůně Trojice. Veškerá naše víra je zakotvena na tomto Ježíšově vědomí. On nás může vykoupit, protože je Synem Božím; činí z nás adoptivní Boží děti, poněvadž sám byl synem vlastním a stal se naším bratrem. Není pro nás vůbec důležité, jestli ti, kdo žili s Ježíšem, si byli vědomi tohoto tajemství už od počátku a chápali jeho význam. Co je však pro nás velmi důležité, je skutečnost, že si toho byl vědom sám Ježíš a zanechal nám o tom mnohé zřejmé stopy během svého života.
Důsledek tohoto zjevení k nám přichází v Otcových slovech: „Toho poslouchejte!“ (Mk 9,7). Musíme poslouchat Ježíše, který k nám i dnes hovoří ve svém evangeliu, protože k nám mluví ve jménu Božím. Tento příkaz však neznamená pouze: věnujte mu pozornost nebo uvádějte do života, co vám říká. Vyjadřuje především výzvu: věřte mu, přilněte k němu svou vírou, přijměte ho ještě dříve než jeho slovo. A tak nám vlastně křest představuje onen dvojí pohyb, jenž jsme viděli vyjádřený v příběhu tří mudrců a který je pravděpodobně zásadní ideou Zjevení: Bůh přichází k člověku a dává se mu poznat, ale na druhé straně i člověk musí vyjít s vírou k Bohu.
Ježíš, který šel pokorně a skrytě k Janovi, je tím samým, jenž tajuplně přichází k nám ve znameních chleba a vína; chystá se přijít sem k nám, do našeho společenství. My ho dnes přijmeme se stejnými slovy, jimiž ho oslovil Jan Křtitel v Jordánu: „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa.“ (Jan 1,29).
