Milosrdný Samaritán (15. neděle v mezidobí C)

 

 

Často se lidé ptají, jestli je podobenství o milosrdném Samaritánovi vymyšleným příběhem anebo skutečnou událostí, jestli tedy vyšel při vyprávění ze skutečné události, která se stala na cestě mezi Jeruzalémem a Jerichem, nebo si tuto scénu sám vymyslel, jak tomu obvykle bylo v případě jiných podobenství. Odpověď, kterou křesťanská tradice na tuto otázku dala – přičemž vyšla z celku Nového zákona – říká, že za podobenstvím o milosrdném Samaritánovi skutečně stojí pravdivý příběh. Ne však nějaký „malý“ příběh (jako kdyby se jednalo o přepadení na silnici vedoucí z Jeruzaléma do Jericha, která byla neštěstími tohoto druhu poměrně známá), ale o „velký“ příběh, velký jako svět: příběh lidstva! Jeden z prvních výkladů tohoto podobenství od církevních Otců zní následovně: „Člověk, který kráčel po cestě, je Adam, Jeruzalém je ráj, Jericho je svět; lupiči jsou nepřátelské mocnosti, kněz představuje zákon, levita proroky a Samaritán je samotný Kristus; rány jsou neposlušnost, soumar je Kristovo tělo, hostinec, který přijímá všechny, kdo chtějí vstoupit, je církev, dva denáry jsou Otec a Syn, hostinský je pastýřem církve, kterému o ni byla svěřena péče; skutečnost, že Samaritán přislíbil, že se bude vracet, ukazuje na druhý příchod Spasitele“ (Origenes, Hom. in Lc. 34).

Jiný antický autor se více zaměřil na centrální postavu Samaritána a říká: „Kdo jiný mohl být tímto bližním, než samotný Spasitel? Kdo jiný měl s námi více smilování, když jsme byli zabíjeni vládci tohoto světa temnot, a zraňováni mnoha ranami, strachy, úzkostí, utrpením, hněvem, bolestí, podvody a vášněmi? Jediným lékařem všech těchto ran je Ježíš. Je to on, kdo vlévá do našich zraněných duší víno, jež je krví Davidovy révy, on, kdo hojně vylévá olej Otcova milosrdenství“ (Klement Alexandrijský, Quis dives, 29).

Nedá se říci, že by se jednalo o svévolný a násilný výklad tohoto evangelijního podobenství; nejde ani o alegorickou četbu. Jedná se o „pozadí“ dějin spásy, bez něhož není možné porozumět podobenství ve všech jeho rovinách, případně by to vedlo k jeho redukování na pouhý drobný praktický příklad. Liturgie v tomto ohledu přijala za své tradiční pojetí Otců, protože začlenila toto podobenství do celku dalších čtení, které všechny hovoří o Ježíšovi a jeho příběhu spásy. Věta, kterou liturgie vyzvedá vzhledem ke christologické četbě podobenství, je následující: „Viděl ho a bylo mu ho líto.“ Tím nejdůležitějším gestem, které dělá Samaritán, je právě to první: nevyhýbá se mu jako kněz nebo levita, ale chce mu být nablízku (být jeho bližní). Ale kdo je tím, kdo se stal na prvním místě bližním člověku? Bůh v Kristu Ježíši! Teď už rozumíme, proč byl vybrán text dnešního prvního čtení, zjevně tak cizí dnešnímu tématu. Hovoří totiž prorocky o Božím slově, které je nám „velmi blízké“, je přímo v našem nitru, v našem srdci a v našich ústech. Nemusíme chodit hledat Boha někam daleko, nahoru na nebesa nebo za mořem, protože on sám nás přišel vyhledat a stal se naším bližním: „Blízko je Hospodin těm, kdo ho hledají,“ zaznívá responsoriálním žalmu. Druhé čtení také hovoří o tomto „stávání se blízkým“ Boha v Kristu Ježíši: Ježíš, „věrný obraz neviditelného Boha“, ten, skrze něhož bylo všechno stvořeno, se stal hlavou církve a usmířil svou krví Boha a člověka.

Evangelijní podobenství se uzavírá slovy: „Jdi a stejně jednej i ty!“ Nyní už víme, ke komu se vztahuje tento příkaz, koho máme napodobovat, kdo že se to nachází v postavě anonymního Samaritána. Milovat bližního, být mu blízký, je důsledkem skutečnosti, že Bůh miloval nás a stal se nám velmi blízkým; druhé přikázání vychází z prvního a bez prvního by neobstálo. Nemůžeme milovat bližního kvůli tomu, aby Bůh miloval nás, ale protože už nás miloval jako první. To je skutečná morálka, která se zakládá na dějinách spásy.

Teprve teď můžeme přejít k „bližší“ četbě evangelijního podobenství, abychom mohli vyvodit poučení také z jeho vlastního bezprostředního smyslu. Body, které Ježíš zvlášť vyzdvihuje, se zdají být dva: komu se máme stát bližními a jakým způsobem to učinit.

Problém, který sužoval znalce Zákona, když se ho zeptal: „A kdo je můj bližní?“, byl problémem velmi konkrétním. V té době se vedla diskuse kolem toho, kdo měl být považovaný pro Izraelitu za jeho bližního: ti nejvelkodušnější dospěli k chápání, že kategorie bližního zahrnuje všechny Izraelity a proselyty. Jiní později vymezovali toto pole vyloučením některých skupin: osobní nepřátelé, příslušníci jiných politických stran (tak tomu bylo například u farizeů), takzvaní „synové temnot“ (výlučná skupina pro esény). Smysl otázky je tedy následující: až pokud mě zavazuje povinnost milovat bližního? Koho nutně musím zahrnout do tohoto rozkazu?

Ježíš ve své odpovědi rozšiřuje úzké obzory (jak to má ostatně ve zvyku) tázajících. Ukazuje neočekávané aspekty a rozměry této otázky; uskutečňuje v podstatě přechod od Zákona k evangeliu. Odpověď zní: Neexistuje žádná hranice ani limit! Kategorie bližního je univerzální, není omezená, poněvadž se skrze ni ukazuje na člověka, ne na příbuzného, soukmenovce, přítele nebo učedníka. Ukazuje člověka jako takového, nedívá se na něj skrze „dodatky“ vyplývající z jeho postavení, situace nebo jiné skutečnosti. Zvolená kombinace postav – Žid a Samaritán – jasně odpovídá na ono znepokojení. Chce tedy jasně odpovědět: Také nepřítel! (Jan poznamenává, že Židé neudržovali se Samaritány dobré vztahy!).

Skrze komentář přikázání „Budeš milovat svého bližního“ vysvětluje Ježíš všechna proč dané otázky; říká: Pokud milujete ty, kdo vás milují, jakou zásluhu z toho budete mít? To přece dělají i pohané; když chci dělat toto, stačí, abych poslouchal svou přirozenost; kdo však poznal lásku nebeského Otce a chce být jeho dítětem, musí jít dál a milovat také ty, kdo jsou nespravedliví, stejně jako to činí On (srov. Mt 5,43–48). Jak vidíte, dostali jsme se k tomu, co se říká o Božím jednání v Kristu: Bůh tak jednal; Bůh nás miloval ještě když jsme byli hříšníci a nepřátelé (srov. Řím 5,6–8). A ještě jednou tedy: „Jdi a stejně jednej i ty!“

Problém znalce Zákona se nakonec úplně obrátil: z abstraktního akademického problému se stala konkrétní operativní otázka. Ne už: „Kdo je mým bližním?“, ale: „Komu se mohu stát bližním?“ Stanovit si hranice, kdo je mým bližním, neposlouží ničemu, pokud se bližním skutečně nestanu.

Přejděme k druhému důležitému bodu podobenství: jak se stát bližním. Ze Samaritánova jednání vysvítá alespoň jedna jasná odpověď: Je důležité stát se bližním skrze „skutky“, ne pouze slovy; hned nás samozřejmě napadá Janovo napomenutí: „Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy!“ (1 Jan 3,18). Pokud by se Samaritán spokojil s tím, že by se k oloupenému a krvácejícímu přiblížil a řekl: „Ubohý člověče, jak je mi to jenom líto! Jak se ti to stalo? Jen odvahu, nevzdávej to!“, nebo vyjádřil něco podobného, nebyla by to spíše urážka nebo hrozivá ironie? Svatý Jakub k tomu dodává: „Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: „Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se“, ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je jim to platné?“ (Jak 2,15–16).

Abychom dokázali milovat, jak to vyžaduje Ježíš, je zapotřebí být připraveni vydat něco ze svého, ba co více „vydat se“. Takovým způsobem jednali mnozí světci, kteří jsou v dějinách církve považováni za živé vtělení podobenství o milosrdném Samaritánovi: muži i ženy, kteří zakládali společenství pro vykupování otroků, výchovu sirotků, péči o malomocné, doprovázení umírajících... Ježíšovo slovo i přes veškerou lidskou slabost a nedostatky učedníků nezapadlo do prázdna nebo „na cestu“: i když to někdy nebylo celých sto procent, vždycky přineslo hojné plody. Tyto plody přineslo nejen kvůli tomu, že by tito heroičtí muži a ženy měli před sebou „podobenství“ o milosrdném Samaritánovi, ale také „dějiny“ milosrdného Samaritána; měli před očima Ježíše, jeho lásku, jeho příklad, jeho přísliby a svátosti, ale především jeho Ducha.

Naše rozjímání nad evangeliem se doposud odráželo od skutečnosti (Kristus) k podobenství; teď musí vyjít z podobenství do skutečnosti: do naší konkrétní skutečnosti! Slovo „Jdi a stejně jednej i ty!“ k nám zaznívá mnohem konkrétněji než na začátku. Víme už, komu být blízkými a jak se stát bližními. Podobenství čeká na své vtělení v našich každodenních životech, stejně jako se vtělilo a neustále vtěluje do životů mnoha našich bratrů a sester, kteří jsou skutečně zapálení touhou pomáhat těm nejchudším. Při četbě podobenství jsme se možná nechali pohoršit jednáním levity a kněze, kteří kolem prošli bez zastavení, snad aby se vyhnuli zbytečným problémům, nebo pravděpodobněji proto, že si nechtěli pošpinit ruce (podle dobové mentality se mělo za to, že mrtví poskvrňují). Myslím, že bychom měli změnit terč našeho hněvu: kolikrát jsme na místě onoho kněze a levity stáli my! S kolika „napolo mrtvými“ osobami jsme se i my už v životě setkali, a přesto jsme šli dál! Možná jsme měli také obavu z toho, že si „pošpiníme ruce“, poskvrníme se, když ne fyzicky, tak morálně. Při řešení některých choulostivých situací bídy a nouze nezbývá skutečně nic jiného, než podstoupit určitá rizika; avšak s Ježíšem a s podporou ze strany společenství, je možné je překonat a zvítězit. I Ježíš se ušpinil, když sestoupil do „stoky tohoto světa“, jak prohlásil Tertulián. Zašpinil se všemi hříchy světa, ale „vzal“ je s velkou silou své lásky a oběti.

Na závěr bych jenom dodal, abychom se dívali kolem sebe, a to hned teď, dnes nebo v nejbližších dnech, abychom viděli, kdo se kolem nás nachází, jaké osoby anebo situace, kterým bychom mohli být blízcí. Pán nechce, abychom ke slavení příští eucharistie přišli, aniž bychom začali něco dělat.

 

Převzato z knihy: Slovo a život - C, Raniero Cantalamessa, KNA