1. čtení: Izaiáš 55,6-9
2. čtení: Filipanům 1,20c-24.27a
Evangelium: Matouš 20,1–16a
LECTIO
K prvnímu čtení
Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko! Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec ať (změní) své smýšlení; ať se obrátí k Hospodinu, a on se nad ním smiluje, k našemu Bohu, který mnoho odpouští, neboť nejsou mé myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému – praví Hospodin. O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho, mé smýšlení od smýšlení vašeho.
První historickou souvislostí, při níž byla tato slova vyslovena, je návrat izraelského lidu z babylonského zajetí. Svatopisec vyzývá své soukmenovce, aby v nečekaných událostech, které prožívají, spatřovali Boží přítomnost a snaží se je přimět, aby změnili svou představu o Bohu, která je příliš podle lidských měřítek. Prorokova slova jsou proto objasňující a v několika málo verších je zde vyjádřen jeden z paradoxů, jimiž se Bůh vyznačuje – je člověku blízký a má k němu důvěrný vztah, a současně všechno vrcholně přesahuje.
Úryvek začíná výzvou hledat Hospodina (v. 6), Boha, který má být hledán, protože „je možné ho najít“, Boha, který má být vzýván, protože „je blízko“. Tak blízko, že zkoumá život člověka v jeho vztazích ke světu a k sobě samému (jeho „smýšlení“) a žádá ho, aby opustil všechno, co je nespravedlivé a bezbožné. Nicméně kvůli tomu, že Hospodin je nablízku, si nelze myslet, že se dají snadno poznat jeho úmysly a způsob jednání. Především si nelze myslet, že Boží jednání a Boží záměry můžeme porovnávat s úmysly a způsoby jednání člověka. Pro představu o správném poměru se Bůh sám – zde je náhlý přechod od třetí osoby k první osobě – ujímá slova a udává vzdálenost mezi nebem a zemí jako jednotku velikosti rozdílu mezi jeho úmysly a našimi úmysly, mezi našimi cestami a jeho cestami. Stejným způsobem zpívá žalmista o Hospodinově milosrdenství: „Jak vysoko je nebe nad zemí…“ (Žl 103,11).
Literární forma použitá k vyjádření obrazu (jeho cesty, naše cesty – jeho úmysly, naše úmysly) nás při pozorném pohledu znovu přivádí k jádru samého textu, jímž je vyjádření, jak je Bůh člověku blízko. Naše cesty a naše smýšlení se jeví jako obklopené cestami a úmysly Božími. Bůh všechno přesahuje, a není tedy součástí lidských propočtů a prognóz. Jeho přesažnost však neznamená izolaci, protože obepíná svět a život člověka. Je to přesažnost mající podobu maximální péče, nejvyšší a zároveň prozřetelné moudrosti.
K druhému čtení
Bratři! Budu moci oslavit na sobě Krista, ať svým životem, ať svou smrtí. Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem. Avšak kdybych tady žil dál, mohl bych ještě s užitkem pracovat. A proto nevím, co bych měl volit. Přitahuje mě totiž obojí: mám touhu zemřít a být s Kristem – a to je věc mnohem, mnohem lepší; ale pro vás je zase nutnější, abych zůstal ještě naživu. Jen se chovejte tak, jak to odpovídá Kristovu evangeliu.
List Filipanům píše Pavel z vězení a hned počátečními řádky si přeje informovat spolubratry o své osobní situaci, ve které se nachází. Je tak zapálený pro evangelium, že než by povídal o sobě, raději vypráví o tom, jak jeho uvěznění přispívá k šíření evangelia. Pak se důvěrně svěřuje adresátům listu: bude odsouzen k smrti, nebo bude osvobozen?
Je přesvědčen, že v obou případech – „ať svým životem, ať svou smrtí“ – bude jeho osoba místem oslavy Pána. A proto pro něj má nyní pozemská existence a smrt jiný smysl. „Pro mě život je Kristus.“ Jako by říkal: Před touto zářivou jistotou má pozemský život a smrt relativní význam. Žádná z těch dvou podmínek není sama o sobě lepší, nebere-li se v úvahu spojení s Kristem. Jediné, co má cenu, je on, spojení s ním, soulad s jeho vůlí. Pokud jde o způsob a situace, v nichž se má všechno prožívat... máme to prostě přijmout jako dar.
Pavel zřejmě varuje před materialistickým lpěním na zemi, ale také před spiritualistickým dualismem, který popírá hodnotu pozemské existence. Klade si otázku, zda má dát přednost smrti či pokračování života, a nepochybuje o tom, že zemřít znamená navždy se spojit s Pánem, takže by to byl zisk. Nicméně ví také, že jeho pozemský život by přinesl více výhod jeho společenstvím. V pochybách, zda toužit po tom, co je lepší pro něho, nebo po tom, co potřebuje církev, volí to druhé.
K evangeliu
Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: „Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když vyšel kolem devíti hodin, viděl jiné, jak stojí nečinně na trhu. Řekl jim: ‘Jděte i vy na (mou) vinici a dám vám, co bude spravedlivé.’ A šli. Kolem dvanácti a tří hodin odpoledne vyšel znovu a udělal to zrovna tak. Vyšel kolem pěti hodin a našel jiné, jak tam stojí, a řekl jim: ‘Co tu celý den nečinně stojíte?’ Odpověděli mu: ‘Nikdo nás nenajal.’ Řekl jim: ‘Jděte i vy na (mou) vinici!’ Když nastal večer, řekl pán vinice svému správci: ‘Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, začni od posledních k prvním.’ Přišli ti, kdo nastoupili kolem pěti odpoledne a dostali po denáru. Když přišli první, mysleli, že dostanou víc, ale i oni dostali po denáru. Vzali ho, ale reptali proti hospodáři: ‘Tady ti poslední pracovali jednou hodinu, a dals jim zrovna tolik co nám, kteří jsme nesli tíhu dne i horko.’ On však jednomu z nich odpověděl: ‘Příteli, nekřivdím ti. Nesmluvil jsi se mnou denár? Vezmi si, co ti patří, a jdi. Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě. Nesmím s tím, co je moje, dělat, co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?’“
Muž, vinice, několik dělníků najatých na den. Toto podobenství, které před námi otevírá tajemství Božího království, je popisem opakovaných výzev pána vinice a odpovědí ze strany dělníků v různých dobách dne. Jako v každém podobenství, i zde směřuje vyprávění k vrcholné chvíli, kdy dochází k vážnému rozdílu v představách o tom, jak by se podle běžného způsobu myšlení měla situace vyvíjet. Najednou do dějové zápletky vstupuje jiná logika, která vyprávění odvede jinam a naznačuje nové myšlenky, nové vztahy, nové činy. Ježíšova řeč posluchače jistě velmi zaujala.
Momentem překvapení je výplata mzdy na konci dne, kdy očekávání dělníků – a přiznejme, i naše – je zcela obráceno naruby, zklamáno. Protože s tím, kdo pracoval pouze hodinu, se nikdy nezacházelo stejně jako s tím, kdo „nesl tíhu dne i horko“ (v. 12). Boží počínání je tedy nové, jiné než počínání lidí a může být dokonce považováno za nespravedlivé. A přece: „Příteli, nekřivdím ti“ (v. 13), odpovídá pán vinice. Jako by řekl: Byl-li jsem k těm posledním štědrý, tobě jsem nevzal nic, co by ti patřilo. Podobenství tedy jde až ke kořeni logiky, kterou se řídí Boží jednání, a rozdílné logiky, kterou se řídí lidské očekávání. Ježíš nás vede k perspektivám Božího království tak, že nás nejdříve učí „vidět“ dobro, spravedlnost a lásku jiným způsobem.
MEDITATIO
Izaiášův výrok, který nás vede k tomu, abychom na svět pohlíželi z Boží perspektivy, z „nebes“, je působivý. Ale zcela převratná jsou slova evangelia, protože to, co Izaiáš oznámil, dosahuje v Ježíši Kristu své plnosti i konečného smyslu, svého uskutečnění. V Ježíši máme konečně Boha s námi, Boha navždy blízkého, který odstraňuje vzdálenost mezi nebem a zemí. V Ježíši máme „tělesně“ (Kol 2,9) a v lidské podobě (srov. Flp 2,7) úmysly Boha a zároveň cestu k setkání s Bohem.
Matoušovo podobenství nás uvádí do mysteria Božího království, do Kristova myšlení, do Otcova srdce a odhaluje nám jeho tajemství. Všichni musíme přejít od logiky zásluh lidí, kteří znají požadavky a neuznávají ani nepřipouštějí dary, do světa nezasloužených darů, který je zdrojem lásky a tajemstvím Božího království. Na počátku každého jedince je dar – povolání k bytí a k práci na vinici. Život je vzácný dar, příležitost pracovat na vinici. Na konci dne nás čeká odměna, která nebude výsledkem našich zásluh, našeho potu, ale bude dalším darem. To, co je zcela a naprosto naše – „tvoje“ – je to, že tě Bůh povolal k účasti na jeho životě a na jeho díle, možnost pracovat, namáhat se a vydat pro něho život. Kdo neuzná tento dar, je nešťastník, nespokojenec a závistivec.
Někdo si myslí, že on sám už dal příliš, cítí se věřitelem vůči životu a Bohu a všechno, co se dává zdarma, považuje za krádež, která ohrožuje jeho domnělou spravedlnost. Ve chvíli, kdy člověk objeví, že je milován nezaslouženě, začíná odpovídat na Boží volání. Zjistit, že všechno je dar – vinice, horko, práce, námaha ... –, je způsob, jak žít v Boží církvi a hledat Boží království.
Pavel nám ukazuje, že je možné a pěkné takto žít, odpovídat na Boží povolání, namáhat se na Boží vinici, očekávat z Božích rukou denní mzdu způsobem, který se bude líbit Bohu. Jenom ten, kdo takto žije, může říci: „Vždyť pro mě život je Kristus.“
ORATIO
Pozdě jsem si tě zamiloval, Kráso tak stará, a přece tak nová, pozdě jsem si tě zamiloval! Vždyť tys byl u mne uvnitř, já však byl venku a hledal tě tam. Já ohyzdný jsem se honil za krásami, které jsi stvořil. Byls u mne, ale já nebyl u tebe. Vzdalovalo mne od tebe, co nebýt v tobě, nebylo by vůbec. Volal jsi a křičel, až jsi prorazil mou hluchotu. Skvěl jsi se a zářil, až jsi zahnal mou slepotu. Voněl jsi, až jsem se nadechl a toužím po tobě. Ochutnal jsem a hladovím i žízním. Dotkl ses mne a zahořel jsem touhou po tvém pokoji. (Augustin, Vyznání X, 27).
CONTEMPLATIO
Když jsi povolán, běž. Jsi povolán za poledne? Jdi i v tu hodinu. Je pravda, že ti pán přislíbil denár, i když půjdeš na vinici na poslední hodinu, ale nikdo ti neslíbil, že se dožiješ odpoledne. Neříkám pozdního odpoledne, ale první hodiny po poledni.
Proč tedy váháš poslechnout toho, který tě volá? Máš jistou odměnu, to je pravda, ale co víš, jak bude probíhat den? Hleď, abys nepozbyl svým váháním to, co ti Pán podle svého slibu dá. (Augustin, Rozhovor 87, 6,8).
ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
„Mé myšlenky nejsou myšlenky vaše“ (Iz 55,8).
Převzato z knihy: Lectio divina
Autor:Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: KNA
