2. Samuelova 7,1–5.8–12.14–16;
Římanům 16,25–27;
Lukáš 1,26–38
Vánoce už jsou nyní blízko a památka Ježíšova narození se jeví jako znamení jeho příchodu ve slávě. Ten, jenž v Betlémě přišel pokorně v těle, přijde ve slávě jako Živý na věky ve svém Království. Dnešní úryvek evangelia nám předkládá událost, jež je předehrou Mesiášova příchodu v těle – jeho početí, začátek jeho smrtelného života. A vše se děje jako přesné naplnění Božího slova, protože Bůh vždycky uskutečňuje své přísliby…
Skrze proroka Nátana Bůh oznámil Davidovi zaslíbení pro jeho dům, tedy pro královskou dynastii: „Hospodin vystaví dům tobě… vzbudí po tobě potomstvo, které vzejde z tvých útrob a upevní jeho království“ (srov. 2 Sam 7,11–12). Davidovi je tedy přislíben syn – jeho Otcem však bude sám Bůh a on bude navěky kralovat Božímu lidu (srov. 2 Sam 7,13–16). Zde je původ naděje a mesiánského očekávání živeného pokoleními věřících, jež se nyní v hodině svého naplnění stává zjevným. Mnozí jsou v očekávání tohoto Mesiášova příchodu, je tu však především duchovní Izrael, malý zbytek chudých a pokorných, kteří důvěřují pouze Pánu a nepřestávají každý den volat po příchodu jeho Království.
A právě mezi ně Mesiáš přichází (srov. Lk 1,5 – 2,38) díky Marii, mladé ženě z Nazareta, jíž anděl zvěstuje naplnění zaslíbení: Pán ji zahrnul svou milostí, svou láskou, Pán je s ní. Tato láska učiní plodným její panenské lůno a Maria počne syna, člověka, jehož jen Bůh může dát Izraeli a celému lidstvu: „Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce.“ Je to tedy syn Davidův, avšak syn narozený z Boha, nikoliv plod byť svatého přání muže a ženy, nýbrž zamýšlený, chtěný a zplozený samotným Bohem!
Po překonání prvního úleku tváří v tvář tomuto neslýchanému poselství začíná Maria sama se sebou dialog, v němž se snaží pochopit Boží slovo. Jak může dojít k něčemu, o čem je odjakživa známo, že je plodem spojení manželky a manžela, že je důsledkem skutku, pro nějž se člověk rozhodne, když Maria sama se k tomu nerozhodla, a dokonce „muže nepoznává“? Zjevení se však postupně vyjasňuje: tento syn může být dán jenom Bohem, který jej přislíbil, a to je důvod, proč Boží Duch spočine na Marii, stejně jako oblak Přítomnosti přebýval nad lidem Izraele. Tak bude Maria moci dát tělo a krev nikoliv synu narozenému z vůle člověka, nýbrž stvoření, jež je „Božím dílem“ – bude to Boží Syn!
Ano, v Ježíši si Bůh vybral, že se stane Emanuelem, tedy Bohem s námi (srov. Iz 7,14; Mt 1,22–23), „jedním z našeho lidského těsta“ (podle slov Hyppolita Římského), poznamenaným početím, narozením, životem, smrtí… Věčný se stává smrtelným, nebeský pozemským, skrze věřící ženu očekávající Boha. Od onoho okamžiku je tato žena díky přítomnosti Božího Syna ve svém lůně místem, v němž můžeme rozpoznat Boha přítomného „mezi námi“. Spočívá-li andělovo zvěstování Marii v dlouhé, členité řeči, odpověď Nazaretské panny je oproti tomu velmi krátká: „Hle, jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova.“ Maria přilne k Boží lásce s rozhodnou jednoduchostí, a tak v sobě vytvoří místo pro syna, jehož nám mohl dát jenom Bůh.
Jaké místo dáváme Božímu působení v našich životech my?
Převzato z knihy: Hlásej Slovo
Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA
