1. čtení: Leviticus 19,1-2.17-18
2. čtení: 1. list Korinťanům 3,16-23
Evangelium: Matouš 5,38-48
LECTIO
K prvnímu čtení
Po první části, která je kulturního rázu, se 17. kapitolou otevírá ve třetí knize Mojžíšově sbírka zákonů (kap. 17-26), obecně označovaná názvem „Kodex svatosti“. Uvnitř tohoto oddílu, hlavně v 19. kapitole, se několikrát opakuje prohlášení, jímž Bůh předkládá své požadavky Izraeli: „Já jsem Hospodin (váš Bůh).“ Z toho je vidět, že Zákon nemá význam sám o sobě. Předpokládá zjevení Boha, který člověka miluje a osvobozuje. K tomuto odvolání se na Boha osvoboditele se připojuje druhá opakující se zmínka, která se vztahuje k Boží svatosti (srov. 19,2; 20,3; 20,26; 21,8; 22,2; 22,32) a kterou Bůh Izraeli oznamuje. Svatost Boha je jeho absolutní a radikální rozdílnost od nás, od světa. Nezůstává však uzavřena sama v sobě, nýbrž se na základě Božího rozhodnutí sdílí. Udělený dar tedy lid zavazuje k odpovědi, ale nezaručuje mu výsady vůči jiným národům. Skutečnost, že Izrael náleží výlučně Bohu, jej nutí žít podle povolání, kterého se mu dostalo. Některé postoje Izraele jsou s tímto povoláním neslučitelné, hlavně nenávist a pomsta. Jsou zmíněné ve verších 17n a ještě více zdůrazňují závěrečnou výzvu – „miluj svého bližního jako sebe“ –, kterou bude spolu s Dt 6,5 citovat sám Ježíš. Solidárnost s členy vlastního národa a bratrské napomínání, které napravuje všechny konflikty u kořene, se pak znovu objeví ve verši 34, kde je zmínka o přistěhovalcích, které má Izrael vlídně přijímat.
K druhému čtení
Pavlovým záměrem je upozornit Korinťany na to, co v jejich postojích překáží působení Ducha. Hrdost a nejednotnost podkopávají Boží stavbu, jíž je společenství (3,4-17), a znesvěcují dílo, které si Bůh přeje dovršit a na které je žárlivý. Kdo se odváží napadnout to, co patří Bohu, bude zničen. Je-li pravda, že církev, chrám Boží, nepřemůže žádná síla (srov. Mt 16-18), je rovněž pravda, že každé jednotlivé společenství, každá místní církev si musí dávat pozor na roztržky, které mohou ohrozit její celistvost. Po této zmínce apoštol Pavel končí svou úvahu o moudrosti (vv. 18-23) a připomíná, že jenom ten, kdo s pokorou přijímá pošetilost kříže, se bude moci stát opravdu moudrým. Je třeba urazit cestu od nezávislé moudrosti starého člověka k moudrosti maličkých, jimž Bůh zjevuje své záměry (srov. Mt 11,25). „Pán zná plány moudrých“ (v 20). Z textu se dá soudit, že příčinou rozepří mezi skupinami či frakcemi jsou intriky vůdců skupin, kteří si přivlastňují slávu, jež patří Bohu. Učedník se pro svůj vztah ke Kristu a pro své plné nasazení za věc Boží může právem cítit pánem všeho. „Všecko… je vaše… vy však patříte Kristu a Kristus Bohu“ (v. 23). Ti, kteří patří výlučně Kristu, se však nemohou jako ostatní lidé pokoušet o nadřazenost ani se nemohou stát pány nad životem druhých (srov. 2 Kor 1,24).
K evangeliu
Jsme u dvou posledních rozdílných postojů, uvedených v Mt 5,21-48. Starozákonní odkaz má své kořeny v tak zvaném „zákonu odplaty“. Jde o normativ, jímž se řídily i jiné národy starobylého Orientu. Tento zákon v podstatě vycházel z principu úměrnosti, kterou spravedlnost uplatňuje jako náhradu za porušení práva. Cesta, kterou ukazuje Ježíš těm, kdo utrpěli urážku, neuvažuje o násilí, ale odmítá i „vzájemné vyrovnání“ (srov. sloveso anthístēmi z v. 38) opírající se o zákon odplaty. Příklady (vv. 38b-42), které odrážejí typické situace palestinského prostředí, od potupného „políčku“ po půjčku potřebnému, se všechny vyznačují tím, že odporují logice, která předpokládá, že se uplatní stejné nástroje, jaké použil ten, kdo napadl. Cílem není jenom ukázat trpné a nenásilné jednání, ale také vybídnout k vytváření postojů, které umožňují vyjít aktivně a cíleně ze spirály pomstychtivosti a odvetných opatření. Jenom tak lze protivníka vyléčit. Tím se dostáváme k poslední antitezi, která je na vrcholu stavby této části.
Máme-li uplatňovat spravedlnost, která by byla „dokonalejší“ než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů (v. 20), je třeba rozšířit lásku k bližnímu i na nepřátele. Je to nejpřesvědčivější způsob, jak napodobit Boha, jeho svatost a jeho dokonalost (v. 48). Nelze mít k jednomu člověku jiný přístup než k druhému. V srdci toho, kdo hlásá blahoslavenství, je modlitba za pronásledovatele první odpovědí, která má umožnit nové vztahy k tomu, kdo se projevuje nepřátelsky. K modlitbě se přidají činy, které odrážejí synovský poměr navázaný s Otcem a které všem umožňují poznat a dát zakusit otcovskou tvář Boha. Jak v tomto úryvku, tak i v 5,9 se Matouš zmiňuje o synech Božích a v obou případech se tento výraz vztahuje na ty, kdo vytvářejí vztahy pokoje a lásky. „Dokonalost“ (zde výraz teléiōs, který se objevuje i ve v. 19,21 při setkání Ježíše s bohatým mládencem) se projevuje bezpodmínečnou a všestrannou láskou, která je hybnou silou následování Krista a nemůže být nikdy matematickým výsledkem poslušnosti vůči právu. V podstatě je to dar a závazek, který učedník neustále spatřuje v setkání s Ježíšem Kristem.
MEDITATIO
Dnešní evangelium nám přináší slova, která jako by nebylo možné praktikovat. Tento závěr se nám zdá logický, nebo alespoň opodstatněný, protože ho opíráme o pozorování toho, co se děje v nás a kolem nás. Poněkud rozčarovaní a možná s rezignací se ptáme, jak vlastně Bůh Ježíše Krista pohlíží na člověka, když si „troufá“ něco takového navrhnout? A hned zazní otázka obrácená. Jaký obraz Boha jsme si vytvořili, že považujeme pohled, který před námi Ježíš dnes otevírá, za utopický? Zdají se nám smazané všechny tabule, na nichž se zaznamenávají tresty za urážky, kterých se nám dostalo, a Bůh nás snadno přistihuje, jak váhavě přijímáme jeho způsob jednání: „Nesmím s tím, co je moje, dělat, co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?“ (Mt 20,15). Toto je Boží svatost, toto je jeho zásadní rozdílnost od moudrosti světa. Ale riskujeme, že nás postihne nebezpečná šilhavost, když kráčíme okouzleni a přitahováni jeho dokonalostí a vidíme jen to, co považujeme za zdravý realismus, který brzdí všechno tíhnutí k tomuto „snu“ Boha, který vidí meče proměňovat se v radlice.
Nevím, jestli se nám tak často stává, že k někomu pociťujeme nenávist, že žijeme ve velkém a nezvratném nepřátelství. Faktem ale zůstává, že vnitřní zranění způsobená každým narušeným vztahem pohlcují naši nejlepší energii a vedou nás k přesvědčení, že dříve či později bude správné, aby ten druhý zaplatil za to, co způsobil. Boží chrám v nás je zneuctěn a vypleněn pocity útočnosti a touhou po odvetě. Pomalu nás to deformuje – někdy to ani nepostřehneme. A pokud trvale neodzbrojíme svá slova a své činy, cítíme, že se v nás rozpoutává ničivé násilí. Odpuštění je závěť napsaná Ježíšem na kříži, dědictví a požehnání, které nám bylo předáno probodením jeho boku, jímž prochází nenávist vznikající ve všech dobách lidských dějin i v drobnějších událostech našich životů. Bůh nás uzdravuje svým odpuštěním, které prší na spravedlivé i nespravedlivé, aby znovu vdechl život naší vyprahlosti. Je to dar, o který bychom měli prosit.
ORATIO
Kdybychom byli, Pane, takoví,
jaké nás chceš mít,
jak jiná by byla naše země:
všichni by se jen radovali, že jsou,
že mohou přinášet užitek, darovat se a odpouštět si.
Podobni Otci, který vodí slunce
nad pole dobrých i méně špatných:
ta radost, že v lásce stále vítězíme,
že je konec dějinám smrti!
Je tomu tak, pouze a jenom tak:
nemáte, lidé, jinou možnost jak dojít záchrany!
I když Kaina zabijete,
sedmkrát smrt vás zdolá.
O jinou milost, Pane, nežádáme:
kéž nepodléháme úkladné potřebě
pomstu žádat,
ať zbaveni jsme touhy trestat tak,
jak nám se líbí,
a ránou splácet ránu:
to je ta zhoubná nemoc, která nás ničí.
Ať alespoň ti, kdo v tebe věří,
ze svého srdce vykoření
i představu nepřítele. Amen.
(D. M.Turoldo).
CONTEMPLATIO
Pán nám dává pochopit, že nemůžeme dosáhnout zásluh dokonalé lásky, jestliže milujeme ty, od nichž se nám s jistotou dostane stejné lásky. Podobnou lásku můžeme spatřit i u pohanů a hříšníků. Proto si Pán přeje, abychom byli schopni překročit zákon lidské lásky zákonem lásky evangelijní (Chromatius z Akvileje, Komentář k Matoušovu evangeliu, traktát 26, I,1-II,1).
ACTIO
Dnes si často opakuj a žij toto Boží slovo:
Převzato z knihy: LECTIO DIVINA - Neděle liturgického mezidobí A
Autor: Giorgio Zevini – Pier Giordano Cabra (ed.)
Vydalo: KNA
