1. čtení: Skutky 10,34a.37–43
2. čtení: Kolosanům 3,1–4
Evangelium: Lukáš 24,13–35
„Nevstal-li Kristus, marná je naše víra… a my jsme nejubožejší z lidí“ (srov. 1Kor 15,14.19). Tato slova dobře vyjadřují jediný základ křesťanské víry: vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých, jež dnes o Velikonocích, slavnosti všech slavností, slavíme. Pro každého člověka je to naděje na život bez konce v Kristu, „prvním vzkříšeném mezi těmi, kdo zemřeli“ (Kol 1,18). Naslouchejme tedy vyprávění této dobré zprávy par excellence z „jiného“ úhlu pohledu čtvrtého evangelia.
V hodině Ježíšovy smrti bylo pod křížem jenom několik žen, mezi nimi Marie z Magdaly, tedy Magdaléna, a milovaný učedník (srov. Jan 19,25–27). Hrstka lidí, kteří nemohli uvěřit možnosti hanebné smrti tolik milovaného mistra a proroka z Nazareta. Západem slunce onoho 7. dubna roku 30 začala sobota, den obtížený mlčením strachu a úzkosti. Zdálo se, že smrt měla poslední slovo nad Ježíšovým osudem, nad tím životem schopným v plnosti sdělovat pravou Boží tvář. Avšak na úsvitu 9. dubna, právě když měl končit sobotní odpočinek, tu byl ještě někdo, kdo se nesmířil s konečnou prohrou: „Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu.“
Kdo je Marie Magdalská? Žena se zničenou minulostí, osvobozená od „sedmi zlých duchů“ (Lk 8,2) právě díky setkání s Ježíšem, který pro ni znamenal obnovení možnosti komunikace a začátek nového života. Bez odkladu pak Ježíše následovala jako jeho učednice, což bylo proti všem židovským zvyklostem, tedy skandál… Evangelia nám o tomto neobvyklém následování nic dalšího neříkají. Existuje tradice, která ztotožňuje Magdalénu s prostitutkou, jež omývala Ježíšovy nohy vlastními slzami a utírala je svými vlasy (srov. Lk 7,37–38), s tou, jíž „byly odpuštěny mnohé hříchy, protože mnoho milovala“ (srov. Lk 7,47).
Je to právě ona, kdo se vrátí ke hrobu, zatímco tma dosud leží nad krajinou a především také zahaluje její srdce. Jde se podívat na hrob? Pomazat vonnými mastmi Ježíšovu mrtvolu? Čtvrté evangelium o jejích úmyslech mlčí a zároveň dává vyniknout hloubce pohnutek jejího jednání: jde ke hrobu, protože se nemůže smířit s myšlenkou, že ten, kterého tolik milovala, odešel. A zde na ni čeká ohromující novina: Marie „viděla, že je kámen od hrobu odstraněn“. Její reakce je bezprostřední: „Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: ‘Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.’“ Slova, která mohla vyznít také jako halucinace (srov. Lk 24,11), slova těžko uvěřitelná a přitom tolik nabitá láskou, že si vynutí další běh, tentokrát Petra a milovaného učedníka ke hrobu.
A také v tomto případě je to záležitost lásky. Poté, co doběhli ke hrobu, se oba učedníci vracejí beze slova domů (srov. Jan 20,10). Petr, ačkoliv viděl roušku i pruhy plátna, pravděpodobně podivuhodnou událost nepochopil. Pro milovaného učedníka se však věci mají jinak: „Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil.“ Stojíme před doslovným naplněním Ježíšova příslibu: „Kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat“ (Jan 14,21). Ano, je pravda, že „víra je z naslouchání“ (srov. Řím 10,17), ale zde také chápeme, že se rodí z lásky. Jenom láska k Ježíši umožňuje pochopit hloubku Písma a porozumět u prázdného hrobu, že Kristus vstal z mrtvých.
Tady se dnešní evangelium uzavírá, ale my se můžeme ještě v krátkosti věnovat příběhu Marie. Najdeme ji „u hrobu“ (Jan 20,11) plačící a vytrvale hledající Ježíšovo mrtvé tělo. Je to tvrdohlavá láska a možná pomýlené hledání, avšak to všechno „přinutí“ Zmrtvýchvstalého, aby se dal poznat jediným slovem: „Marie!“ Hlas, který jí vrátil život, je hlasem toho, který nyní vstal z mrtvých a žije navěky. Marie se mu vrhne k nohám a zvolá: „Rabbuni, Mistře!“ (Jan 20,16), a pak konečně běží oznámit vzkříšení učedníkům. Ona je „apoštolkou apoštolů“, jak to potvrzuje velká tradice církve…
To byl první velikonoční svátek, ale Mariina radostná zpráva a pohled víry milovaného učedníka jdou napříč staletími; ještě dnes totiž zaznívá pro celé lidstvo ono slovo radostné zvěsti: „Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých“ (srov. Sk 2,24), život je silnější než smrt, láska je silnější než smrt (srov. Pís 8,6)! „Kde je, smrti, tvé vítězství?“ (1 Kor 15,55), to by měla být píseň, kterou křesťané zpívají v den Velikonoc s vědomím, že smrt už nemá poslední slovo, ale je jenom přechodem z tohoto světa k Otci, který nás všechny volá k věčnému životu. Je to skutečně tak, jak správně pochopil Izák Syrský: od onoho rána před dvěma tisíci lety „jediným opravdovým hříchem je zůstat neteční ke vzkříšení“.
Převzato z knihy:
Hlásej Slovo Autor: Enzo Bianchi
Vydalo: KNA
VIDEOÚVOD k této slavnosti.
